Jak na českého záhadologa útočily zlé energie. Záhady života
21.01.2024
Foto: Záhady života
Popisek: Daniel Mackerle, syn známého českého záhadologa, kryptozoologa, dobrodruha, cestovatele a spisovatele Ivana Mackerle
Kdo z našich čtenářů by neznal jednoho z největších domácích záhadologů, kryptozoologů a dobrodruhů, Ing. Ivana Mackerleho (1942-2013), který pro ně, když ještě žil, na stránkách časopisu Záhady života publikoval své články. Stal se jedním z mála badatelů, kteří se o pravosti či nepravosti zkoumaného jevu museli přesvěčit na vlastní oči, a my vám nabízíme otevřený rozhovor s jeho synem Danielem, který řadu expedic absolvoval s ním.
Jak se sami přesvědčíte, s Ivanem Mackerle, kterému jsme v redakci s úsměvem přezdívali Indiana Jones, zažil věci nevídané.
Danieli, jaké bylo vaše dětství? Ivan Mackerle určitě nebyl prototyp obyčejného tatínka, který si večer po práci sedne k televizi.
To určitě nebyl. Měli jsme krásný kamarádský vztah. Pořád jsme spolu řádili a něco vymýšleli. Trávili jsme společný čas naprosto jinak, než ostatní moji vrstevníci se svými tatínky. Ten můj, když byl ještě mladý, například často točil filmy, především kovbojky, takže jsme samozřejmě měli doma pistole. Když byla dobrá nálada, tak jsme po sobě stříleli jako v kovbojkách, které jsme oba milovali, nebo vymýšleli jiné lumpárny. Zkrátka už odmalička jsem díky tátovi žil v jiném, naprosto svobodném světě, který nepřipouštěl žádné hranice. Určitě to bylo i tím, že míval na tu dobu hodně neobvyklé koníčky, například potápění nebo speleologii. Tato jeho jedinečnost se mi ale zdála naprosto přirozená, a proto jsem se v dětství nikdy nezamýšlel nad tím, proč například máme, na rozdíl od jiných rodin, před panelákem zaparkovaného místo trabanta nebo škodovky obojživelníka. Vodník byl tátův mazlíček.
Co to bylo za vůz?
Šlo o německé obojživelné auto z druhé světové války, Volkswagen 166. V roce 1963 podal inzerát do novin a měl obrovské štěstí, někde u Benešova sehnal nepojízdný vrak. Pak složitě sháněl po celé republice na vodníka náhradní díly a vůz začal postupně dávat nejen do pojízdného, ale také plavby schopného stavu. Táta měl šikovné ručičky, a aby také ne, když děda byl šéfkonstruktérem tatrovky a lecos ho naučil. Oba říkávali, že každý chlap by si měl umět své auto opravit sám, a vedli k tomu od mládí i mě. Můj život se točil okolo motorů a jsem rád, protože nás to s tátou hodně sblížilo. Z vodníka se stalo naše rodinné auto a jezdívali jsme s ním nejen z Prahy na chalupu, ale také na nejrůznější záhadologické expedice.
Kdy jste s otcem začal jezdit na záhadologické výpravy do světa?
Až v roce 1996, když mi bylo 34 let. Do té doby jsem totiž měl, jak už to tak v mládí bývá, úplně jiné zájmy. Vydali jsme se tenkrát do Rakouska, abychom pátrali po mystickém zvířeti, Prackatém červu neboli Tatzelwurmovi, který měl podle mnoha legend žít v odlehlých alpských údolích. Ale jedno z největších dobrodružství jsem s ním zažil až na Madagaskaru o dva roky později, v roce 1998. Tahle výprava pro mě představovala nefalšovaný křest do světa záhadologie.
Ivan Mackerle a jeho velká láska i dílo, obojživelný vůz Volkswagen 166, přezdívaný Vodník
Po čem jste tam pátrali?
Měli jsme několik cílů. Ověřit si zprávy o lidožravém stromu Tepe a najít ho, dále zjistit, zda na Madagaskaru ještě přežívá záhadný sloní pták Aepyornis, a také jsme chtěli získat bližší údaje o zdejších bájných bytostech, trpaslících kalanoro. Byl jsem jako u vytržení. Nejenže se tenkrát jednalo o mou první velkou expedici, ale především jsem se konečně dostal mimo Evropu. Už to samotné pro mě znamenalo hrozně moc. Domorodí madagaskarští obyvatelé, Malgaši, totiž v té době ještě žili původním životem. Nebyli civilizovaní, nepotřebovali k životu auta ani mobily, a tak jsme díky této expedici s tátou zažili něco, co už dnes není možné zažít. Zakempovali jsme například ve stanech asi kilometr od nejbližší vesnice, samozřejmě až poté, co nám k tomu dal zdejší stařešina souhlas. V noci jsme pak slyšeli, jak Malgaši zpívají u ohně, a byla to ta pravá, nefalšovaná, ničím nedotčená Afrika, o níž se dnešním dobrodruhům už může jen zdát.
Měli jste v roce 1998 na expedici nějakého místního průvodce? Pokud ano, kde se vám jej podařilo sehnat?
Nevím, jak to tenkrát táta udělal, ale sehnal Malgaše, který v Praze studoval žurnalistiku a mluvil česky. Jmenoval se Pascal a ukázal se jako úžasný a velice pohostinný člověk. Vzít ho s sebou byl vynikající nápad, nikdo z nás totiž na rozdíl od něj neuměl francouzsky, a protože je Madagaskar bývalá francouzská kolonie, velmi se nám jeho pomoc hodila. Všechno nám dokázal zařídit a byla s ním i docela legrace, dokud jsme s ním nezačali probírat naše smělé plány. V ten moment se Pascal vždycky začal bát, protože odmalička vyrůstal ve víře, že na všechno dohlížejí bohové, a pokud někam chceme vstoupit nebo něco udělat, musíme se bohů nejprve zeptat. Od Pascala jsme pořád slyšeli tou jeho roztomilou češtinou: „Kucí, todle nemůžete…“
A jak to nakonec dopadlo? Našli jste alespoň něco z toho, co jste hledali?
Po složitém vyjednávání s vesničany a řadě duchovních obřadů jsme sice dostali povolení, abychom se k legendárnímu dábelskému baobabu dostali, ale s podmínkou, že u stromu pro naši vlastní bezpečnost nebudeme nocovat. Samozřejmě jsme plánovali svůj slib porušit, protože by to stejně nikdo nezjistil, ale jakmile jsme začali u stromu vytahovat stany, Pascal začal šílet strachy. Byl zkrátka přesvědčený, že tam všichni zemřeme příšernou smrtí, pokud se přání bohů nepodřídíme. Nedalo se nic dělat, museli jsme se poslušně vrátit do vesnice. Večer jsme trávili s domorodci v bezpečí ohně, ale i když bylo moc hezké být tam s nimi, naše myšlenky se upínaly úplně jinam. Každý z nás přemýšlel nad tím, jak by se dal striktní zákaz nočního vstupu k posvátnému baobabu obejít. Nakonec jsme se museli smířit s tím, že z toho, alespoň protentokrát, nic nebude. Tohle byla má první expedice, kterou jsem s tátou zažil.
Jak často jste spolu jezdili?
Každá další výprava byla plánována v cyklu dvou let. Co se týče expedic, na nichž jsem ho doprovázel, tak po Madagaskaru ještě následovala cesta do Austrálie, pak do kamenného města Nan Madol v Mikronésii, kde se pátralo po údajných platinových rakvích obrů. Dále se jelo Mongolsko, Sibiř, Srí Lanka, Indie a nakonec nás čekala cesta do Brazílie, tam jsme s tátou hledali ruiny ztraceného města Z.
Podle čeho si Ivan Mackerle vybíral lokality, které hodlal prozkoumat?
Jezdíval pouze na místa, kam se ještě žádný český záhadolog osobně nepodíval, nechtěl nikoho kopírovat. Ale jak přesně svůj cíl našel, to pro nás, jeho expediční výpravu, byla také záhada. Když například přišel s nápadem, že pojedeme na Sibiř hledat kotle, které se potápí do permafrostu (dlouhodobě zmrzlé půdy – pozn. redakce), byli jsme u vytržení, protože jsme nikdy předtím o ničem takovém neslyšeli. Táta měl úžasný archiv a předpokládám, že informace o světových záhadách čerpal z různých, zejména zahraničních zdrojů a dobových zápisků slavných dobrodruhů. V roce 2018 jsme se na tátovu počest s expedičním týmem na jeho milovaný Madagaskar znovu vrátili a pátrali po záhadných kalanoro, asi metr vysokých hobitech. Nejzajímavějším na celé této záhadě bylo, že všichni svědci, kteří byli s kalanoro údajně v jakémsi duchovním spojení, je popisovali naprosto stejně.
Jak mají vypadat?
Podle pověstí jsou malí, chlupatí, červenoocí a chodidla mají obrácená dozadu. Vlasy a nehty dlouhé a neupravené a legendy praví, že kdysi žili v deštných pralesích a občas unášeli děti. Rozhodli jsme se po nich pátrat a zároveň jsme měli v plánu navštívit i Horu duchů, Ambondrombe, na jejímž úbočí má být jakási brána do jiného časoprostoru. Zjistili jsme, a to nás celkem vyvedlo z míry, že v noci je tam možné slyšet zřetelné zvuky zvířat i lidí, jak si povídají, přestože v okolí hory vůbec nic není. Je to místo, kam se domorodci neodváží ani přiblížit. I naši průvodci měli docela nahnáno. Tvrdili nám, že strašidelné zvuky a hlasy, které jsme v noci slyšeli, byly ze světa mrtvých. Všechno je v dokumentárním filmu Madagaskar, ostrov duchů a kouzel, který se nám povedlo udělat pro Českou televizi. Určitě se na něj podívejte, je k vidění i na YouTube. Celou řadu zajímavostí a odkazy na volně dostupná videa najdete i na bývalých tátových webových stránkách (ZDE), které teď za něj spravuji.
Prozraďte mi: Na jakých výpravách s otcem jste měl ty vůbec nejpodivnější a nejzáhadnější zážitky?
Jeden z největších zážitků, z něhož mám husí kůži ještě dneska, když si na něj vzpomenu, se stal v Austrálii. Přespávali jsme tehdy u hory Black Mountain, Černé hory, o níž se říká, že na ní žijí mocní duchové. Celá hora je složená z obrovských balvanů a je to hotové bludiště. Vyšplhali jsme nahoru a po krátké poradě se rozhodli příští noc strávit nadivoko někde u úpatí. Chtěli jsme vyzkoušet, jestli nějakého ducha, pokud budeme mít štěstí, třeba neuslyšíme. Když jsme ale v nejbližší hospodě vyjeveným aboridžincům naznačovali, co se chystáme udělat, varovali nás, abychom to nedělali. Tvrdili, že si proti sobě poštveme duchy hory a nedožijeme se příštího rána. Dozvěděli jsme se, že přestože v této prokleté oblasti původní autralští obyvatelé přes den pracují, na noc kvapně odjíždějí pryč, protože se tu po setmění bojí duchů. Byla to pro nás výzva, a navíc jsme měli jistotu, že v blízkosti strašidelné hory budeme úplně sami. Začali jsme se pralesem prodírat k hoře, abychom si v její těsné blízkosti našli nějaké šikovné místečko k utáboření.
Nebáli jste se zvířat? Je známo, že rozmanitá australská fauna není zrovna bezpečná, pokud jde o prozkoumávání pralesů a oblastí, kam běžně nechodí lidé.
Největší nebezpečí představují hadi a v tomto ohledu jsme museli být velice opatrní. Ale jak vám už za chvíli prozradím, všechno se nakonec odehrálo úplně jinak a bezpečnost před hady byla tím posledním, na co jsme v noci mysleli.
Co se stalo?
Stan jsme si postavili tak, že asi deset metrů za našimi zády už byla skála a kousek od nás vyčníval k nebi nádherný, až mysticky zakroucený a docela strašidelný strom. Jakmile jsme usoudili, že se nic zvláštního dít nebude, šli jsme spát. Jenže ve stanu bylo ohromné vedro, nedalo se usnout, takže jsme zip otevřeli dokořán. Hadi ani pavouci nás v tu chvíli vůbec nezajímali. A pak se stalo něco naprosto šíleného. Když byla nejtemnější noc, hlasité zvuky pralesa najednou úplně utichly, což bylo něco nepředstavitelného, nepřirozeného a zlověstného. A pak přímo za našimi zády, kde však byla jen skála, něco hlasitě zašelestilo. V ten moment jsme oba zvedli hlavu a srdce nám bušilo jako o závod.
Nejsem strašpytel, ale tohle by mě nejspíš vyděsilo k smrti.
Dusot kroků neznámého stvoření se od skály pomalu přibližoval směrem k nám a krve by se v nás nedořezal, jakmile nám došlo, že zvíře (a my věřili, že je to zvíře) nás v té naprosté tmě vůbec nemusí vidět. A že pokud mezi stromy narazí na stan, tak nás v něm nejspíš udupe. Okolo skály byla měkká půda a to, co přicházelo, připomínalo koně, krávu, a pokud bychom hodně popustili uzdu fantazii, tak možná i slona.
Jakmile se to neznámé stvoření ocitlo přímo za stanem, chytili jsme s tátou každý do ruky baterku, naráz vyskočili ven a začali křičet a svítit tím směrem. Chtěli jsme toho neznámého vyděsit, aby se lekl a utekl pryč, jenže za stanem ani nikde jinde vůbec nic nebylo! Byla tam jen skála a v celé džungli okolo nás se nepohnul ani lísteček. Všude vládlo naprosté, strašidelné ticho...
---
Během pátrání po ztracených Jakutských kotlích na Sibiři na Ivana Mackerleho zaútočila zlá energie a málem jej připravila o život. Jeho syn Daniel byl u toho, a co se tehdy dělo, nám také prozradil v rozhovoru v únorových Záhadách života. Pokud se chcete dozvědět, co se dělo na Sibiři, nezapomeňte si na stánku koupit únorový časopis Záhady života.
Převzato z časopisu Záhady života
_20240121.jpg "Záhady života")
Vložil: Redaktor KL