Rakovina jako intenzivní zážitek, nejhlubší sonda do vlastní duše a proč se mu skuteční pacienti smáli. Horká židle Filipa Březiny

Foto: Se svolením Česká televize (stejně jako snímky v článku, není-li uveden jiný zdroj)

Popisek: Filip Březina jako student medicíny Kalina v seriálu Smysl pro tumor

Seriál Smysl pro tumor se stal ze dne na den velkou televizní událostí a herec Filip Březina známou tváří. Mluvit o seriálu už ho sice trochu unavuje, ale Lucii Výborné se na Radiožurnálu hodně rozpovídal o své herecké metodě. Má totiž rád role, které musí hodně promýšlet. Jeho práce je na dnešní dobu trochu nečekaně Stanislavského metoda neboli psychologický realismus v praxi. Přitom jeho velkým vzorem je Jim Carrey, mistr grotesky.

Úzká tvář, velká ústa, výrazný nos, bohaté kudrnaté černé vlasy. Filip Březina vlastně Jima Carreyho opravdu trochu připomíná. Režisér jeho posledního filmu Franta Mimozemšťan o něm prohlásil, že pro něj je Filip Březina český Jim Carrey, a nevědomky se trefil do černého. Když to v rozhovoru zmínila Lucie Výborná, mladý herec brilantně předvedl Carreyho známý škleb a přiznal se, že v útlém mládí sledoval Ace Venturu a Masku tak dlouho, až se rozhodl, že bude hercem. „Zjistil jsem, že se umím tvářit jako Ace Ventura, že jsem zvládl naučit se, jak chodí Jim Carrey, a tak bych mohl být herec jako on,“ vyprávěl o své první inspiraci a odboural Lucii Výbornou, když předvedl škleb svého vzoru. Vystudoval konzervatoř v Ostravě a pražskou DAMU a k přípravě rolí dnes nepřistupuje zdaleka jen intuitivně. Jeho život není jen hraní, ale také sport. A jako mnoho Ostraváků i on je „Lysař“, to znamená, že výšlap na Lysou Horu pro něj byl téměř každodenním chlebem.

Z Lysé Hory na Petřín

Lucie Výborná miluje hory, ale není jí úplně jasné, co vede člověka k tomu, aby šplhal pořád na stejný kopec. „Jsem Lysař, jasně. Teď o víkendu jsem byl v Ostravě a byl jsem tam v pátek a v neděli. Mám takové dvě trasy, jedna je Klondike, ta je hodně strmá, druhá je pozvolnější. Tu druhou teď běhám, je to čtyři a půl kilometru do kopce. Pro mě to znamená snažit se zlepšovat čas, je to trénink,“ líčil Filip, jak pokořuje Lysou Horu. „Ale pro mnoho lidí je to prostě příjemný zážitek, který se mění s počasím. Nebo třeba se východem a západem slunce, na to tam jezdí moje máma,“ popsal vztah Ostraváků k výstupům na horu, kterou mají za humny.

On sám teď žije v Praze, takže výstupy a výběhy na Lysou vyměnil za Petřín. Nebo jezdí na Milešovku, kterou si dá dvakrát za sebou. Trénuje totiž na ultramaraton, se svým tátou začal v patnácti letech běhat Beskydskou sedmičku, což je horský maraton po vrcholcích Beskyd, měřící 101 kilometrů. Poprvé nedoběhl, dvakrát už ale absolvoval závod celý. „Rád bych dosáhl času, který bude začínat číslovkou 16,“ prozradil a dodal, že doufá, že si letos závod zase zaběhne.

Duševní hygiena i trénink na náročné role

Loni se rozloučil s rolí v představení Diktátor. „Sport mi umožňuje zvládnout i taková fyzicky náročná představení, jako byl Diktátor, kde jsem dvě a půl hodiny nejen jel naplno, ale také tam byla řada náročných převleků. Za prvních pár minut jsem vypotil litry vody. Kdybych neměl trénované tělo, bylo by to pro mě určitě mnohem těžší,“ líčil, jak mu sport pomáhá na jevišti. „Ale hlavně to beru jako psychickou hygienu.“ I tato potřeba se možná trochu pojí s představením Diktátora. Herec si v něm nastavil laťku fyzické kondice hodně vysoko, dnes říká, že odehrát Diktátora bylo těžší než uběhnout Beskydskou sedmičku. To se nakonec projevilo, derniéra se nekonala, protože Filip před ní zkolaboval. Divadelní adaptace slavného filmu Charlieho Chaplina zkrátka dávala herci v hlavní roli zabrat. S trochou rozpaků v rozhovoru na rovinu přiznal, že derniéra ani jiné představení už nikdy nebude.

V hlavní roli adaptace slavného filmu Charlieho Chaplina Diktátor v divadle ABC; foto Městská divadla pražská

Jak se učí rakovině

Smysl pro tumor  postavil před Filipa jiný úkol, musel se sžít s postavou mladého lékaře a ragbisty, který se jednoho dne dozví, že má rakovinu. Dá se vůbec zvládnout zahrát takovou situaci přesvědčivě? Herec si o tom nakonec nechal zdát. „Hledal jsem ten pocit, v tenhle moment nemůžu čerpat z osobní zkušenosti, protože jsem to nezažil, nevěděl jsem, jak to zahrát, co při tom člověk cítí, snažil jsem se koukat do sebe a vůbec mi to nešlo. A síla sugesce se projevila. Dva dny před tím, než jsme to měli točit, se mi zdál v noci sen, že stojím v ordinaci a lékař mi sděluje, že umřu. S tímhle pocitem jsem se v slzách probudil a měl jsem ho. Teď už ho zase nevím, to člověk zahodí, protože to je nepříjemné, tak to člověk vytlačí. Ale pomohlo mi to v sebedůvěře,“ popsal, jak do hledání své postavy plně zapojil i své podvědomí.

Deníček emocí

Jak může herec ze sebe vydolovat pocit, který nikdy nezažil? „Právě proto mluvím o tom, že může člověk čerpat ze své vlastní zkušenosti, na tom je založená herecká práce, že to je nějaký vnitřní deníček, kdy něco zažívám a snažím se to zapamatovat, vystoupím ze sebe a koukám na sebe v té situaci, která se mi děje, cítím silnou emoci a snažím se zpětně si domapovat, jaké k tomu patřily fyzické momenty, jak jsem cítil své tělo. Jsou různé způsoby, jak k tomu dojít, buď to může být přes fyzično, které spustí emoci, nebo si spustím emoci, a ono to ovlivní tělo,“ vysvětlil.

Zároveň ale herec neřeší sám sebe, ale postavu, kterou hraje. „V té situaci nevidím sebe, vždycky to bude postava, která je napsaná, ale vidím tam sebe skrz postavu. Vždy je důležité ne abych tam vypadal dobře, ale hledal, když je to negativní situace, co je na ní dobré. Nebo na dobré situaci hledat, co je tam špatné, aby tam vznikl kontrast, a tím to bude zajímavější,“ jasně popsal psychicky náročnou dvojakost života herce, který svou práci opírá o prožitkovou metodu. Stanislavskij by z něj měl radost.

Boj s rakovinou, zážitek, který je nepřenosný. O to náročnější je pro herce se do takové situace vžít.

Jak se cítí herec na ozařovacím stole

„Člověka to nutí zamyslet se nad křehkostí života. V seriálu je vidět, že tam je obrovská stěna s policemi, a skříň je plná masek. Jsou to reálné masky reálných pacientů, vyráběli masky jenom pro mě, ostatní nejsou rekvizity, jsou na nich i jména. Takže za každou maskou si člověk představí opravdu jednotlivého člověka, působí to těžce. Ale pak se člověk otřepe a za hodinu to bere jako normální prostor, který používá k tomu, aby tam hrál,“ popsal, jaké bylo lehnout si na stůl, kam uléhají skuteční pacienti při ozařování nádorů. „Herecky to bylo těžké, ale mám rád výzvy. Takže mě to baví, ale nechci nic prozrazovat, diváci seriál ještě neviděli celý.“   

Proč se mu skuteční pacienti smáli

Součástí seriálu jsou i výpovědi skutečných pacientů, kteří prožili léčbu rakoviny. Herec se s nim setkal poprvé až rok po skončení natáčení seriálu. „To jsme točili spot, který teď běží před každým dílem, a navázali jsme nějakou dlouhodobější spolupráci. Když jsem přišel na první schůzku, tak na mě všichni divně koukali, protože prý mám vlasy, jaké člověku narostou jako první po chemoterapii. Nevím, co si o tom mám myslet, ale jestli to tak je, tak OK…“

Filip Březina si před natáčením nemyslel, že rakovina je nemoc starých lidí, říká, že nějakou osvětou už prošel, mimo jiné protože jeho kamarád se musel léčbě podrobit někdy ve dvaceti letech. Lucii Výbornou ale zajímalo hlavně to, jestli jsou lidé, kteří léčbou prošli, skutečně tak pozitivní, jak působí v autentických výpovědích, které jsou součástí seriálu.

Lékař vyřkne diagnózu a najednou je všechno jinak, svět se vám obrátí naruby. Chcete žít? Pak musíte z hloubi duše vydolovat odhodlání a dobrou náladu, které jsou při léčbě nejdůležitější.

Fuck Cancer

Filip Březina je nyní podporovatelem organizace Fuck Cancer. „Tam se členové dělí na heroes, to jsou ti, kteří léčbou prošli, a soldiers, to jsou ti, kteří je podporují. Heroes skutečně jsou tak pozitivní. To společenské tabu vytváří jakousi tlustou čáru mezi nemocnými a zdravými, lidé nevědí, jak s nemocnými mluvit. Když jsem s nimi byl poprvé, zjistil jsem, že je to úplně jedno. Ta tlustá čára vzniká u nás zdravých. Oni jsou naprosto otevření. A hlavně mi přišli daleko živější než lidé, kteří si ničím takovým neprošli. To je hrozně zajímavé.“

Zdroj: Radiožurnál

Vložil: Ela Nováková