Rande po padesáti letech. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
20.01.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Jevištní lásky z hlediště
„Tak jsem se na vás, pane Janák, babičky ptala,“ řekla mi při koukání do krku paní doktorka, když jsem jí řekl, že bych podle jména mohl její rodinu znát.
To byla ta krásná mladá paní obvodní doktorka, která mi napsala doporučení na kolonoskopii, jak jsem onehdá psal:
„Měl jste pravdu. Babička vás znala dost dobře, z Karlína, z divadla,“ řekla paní doktorka.
Nadmul jsem se pýchou. Uběhlo tolik let, a holka (tím myslím babička) si na mne pořád vzpomene. Měl jsem hřejivý pocit u srdce.
„Byl jste prý pěkný syčák. A ještě větší syčák byl pan Zdeněk Matouš. Holky, co přijely z venkova do Prahy do divadla na zájezd, když ho viděly a slyšely, nechtěly autobusem odjet domů.“
„No jo, ty autobusy parkovaly tenkrát přímo u divadla…“ zavzpomínal jsem na doby, kdy jsme byli mladí. Já i můj starší a slavnější kolega Zdeněk, první milovník divadla nejen na jevišti, který se na obrazovce nejvíc proslavil jako krásný tatínek Barunky, pan Prošek, v Moskalykově Babičce.
Mladá paní doktorka pokračovala: „Babička byla taky doktorka a měla službu v divadle a seděla vzadu do uličky a pan Zdeněk Matouš, když měl chvíli čas, tak tam prý za ní chodil i při představení a ukecával ji. Jednou tak dlouho, že ještě když měl zpívat Blondýnky něžné, ty mám tak rád, stál u ní v hledišti. Tak to začal zpívat tam a utíkal na jeviště a babičce v ruce zůstala jeho černovlasá paruka. On potom zpíval na jevišti na milovníka trochu prošedivělý a proplešatělý. Pak napsal babičce, jestli si pro tu paruku může přijít k ní domů, ale ona mu vzkázala, že má atestaci na plastickou chirurgii a udělá z něho Marilyn Monroe. (To už by vlastně dneska šlo!) Škoda, že pan Matouš už umřel…
Pak babička říkala, že vy jste byl ale ještě větší číslo a holky z vás byly nešťastný. Můj táta je vám trošku podobnej, taky má do vejšky skoro sto osmdesát, ale vy jste víc fešák. On chtěl taky k divadlu, ale babička doktorka ho dala na veterinu, tak teď rodí telata. Babička chtěla, aby dělal něco, kde ho nezkazí ženský, a teď tam musí strčit ruku až po rameno…“
V tu chvíli naštěstí zaklepal na dveře další pacient.
„Pane Janák,“ řekla mi při příští návštěvě, „tak babička mi volala a prý by se s vámi na chviličku mohla sejít, ale musela bych přijet s vámi. Dnes odpoledne!“
Došlo mi, že obě dámy jako lékařky musí vědět, že kromě křupnutí v koleni a prasknutí v zádech jim ode mne nic nehrozí, a myslí spíš na moji lékařskou záchranu, a tak jsem jel.
Babička bydlela v malé vilce směrem k letišti.
„Jsem ráda, že tě po letech vidím,“ zalhala moje někdejší láska, která předtím své vnučce sdělila důvěrnou informaci, že jsem syčák. „Pořád na tebe vzpomínám, na to, jak jsem tě šla poprvé navštívit do Košíř.“
Příhoda to byla nezapomenutelná, i když se vyvinula jinak, než jsem si původně představoval. Když jsem se ji snažil propašovat do pátého patra, kde jsem měl svůj první pražský byt, zblejskla nás oknem z kuchyně svého bytu, které měla přímo proti schodům, sousedka Jabůrková, největší drbna z Košíř. Nelenila a vylezla ze svého doupěte:
„Ale, ale, pane Janák, tuhle slečnu ještě neznám! Tak si to pěkně užijte!“
Abych sousedku umlčel, předstíral jsem, že jsem upadl, a ona se s radostným smíchem vrátila do kuchyně pokračovat ve vaření svých ježibabích lektvarů. Slečna doktorka, nyní babička, mě, i přes snahu sousedky, po kašírovaném pádu hrdinně podpírala.
V mé jediné místnosti jsme se posadili a já se chystal zahájit dvojstranné rozhovory. Setmělo se, vlahá letní noc voněla rozkvetlými stromy otevřeným oknem a pod oknem jsem zaslechl křik: „Jarouši, nemáš pade? Dlužíme ve vinárně a pošlem pro to nahoru Martu!“
Kolegové z divadla opět vyrazili shánět peníze na zaplacení útraty.
Marta, tehdy múza (na dnešním DAMU by se asi řeklo „ombudsosoba“) umělců, jako bývala Alma Mahlerová nebo Sidonie Nádherná, vyběhla nahoru. Dal jsem jí padesátikorunu, zabalila do ní čtyři kostky cukru na zatížení a balíček hodila klukům oknem. A se slovy „Já tady zůstanu“ se posadila na kanape naproti mé návštěvě. Až moc dlouho se mlčelo. U Marty byla dominantní vlastností výdrž, u mé návštěvy zase hrálo roli vychování, a tak slečna doktorka za chvíli vstala, řekla ahoj a odešla. Naštěstí ne navždy…
A teď jsem seděl v křesle já a díval se na svou dávnou lásku. Nevím, jak bych nazval svůj dominantní pocit. Asi to byla nostalgie.
„Něco pro tebe mám,“ řekla. „Tu paruku, co mi zůstala v ruce, když tehdy Zdeněk Matouš utíkal na jeviště. Zdeňkovi už ji nedám, ale jsem ráda, že ji můžu dát tobě. A že jsem tě viděla. Tak zase za padesát let...“
Odvážně jsem to slíbil, protože vím, že holky vždycky měly rády, když se jim něco mužně slíbilo, i když se to potom nikdy nesplnilo. S její vnučkou, která mi tolik připomínala její mladistvou krásu, jsme nastoupili do auta. Commedia finita, jak by řekla dramatička Viktoria Hradská:
P. S. Ale ne, takhle smutně přece nemůžu skončit! Hlavně pro legraci, ale taky abyste viděli, že si nevymýšlím, jsem se vám proto v té paruce vyfotil. Jestli vám to připadá jako nová poklička nad starým hrncem – tak to vám to připadá správně!
Zdroj: fdb.cz
Vložil: Jaromír Janák