Vyzkoušela všechno kromě hrobnictví a prostituce. Jedinečná Ester vždy říkala a dělala jen to, co chtěla. Tajnosti slavných
19.01.2024
Foto: Se svolením KVIFF
Popisek: Ester Krumbachová, výrazná představitelka československé nové vlny šedesátých let a mistryně kombinací řady uměleckých profesí
VIDEO Femme fatale, které sudičky nadělily mimořádnou schopnost vnímání světa a ztvárnění citů a pocitů. Výtvarnice, kostýmní i scénická návrhářka, spisovatelka, scenáristka… byla ale především výraznou představitelkou československé nové vlny šedesátých let.
Bez hranic a nadoraz.Nikdy se nenechala svázat konvencemi a ničeho se nebála. Legendární filmařka Ester Krumbachová s oblibou prohlašovala, že kromě prostituce a hrobnictví provozovala snad všechny možné profese. Neúnavným hnacím motorem její práce i soukromí byla vášeň, díky kontaktu s každodenním životem poznávala různé typy lidí, vnímala jejich živočišnost a autentičnost, obdivovala nepoddajnost a inspirovala se jejich oblékáním, které nepodléhalo trendům. Vždy dokázala zapadnout, klidně i mezi štamgasty v zaplivané „čtyřce“.
Muž z prvního století:
Ztráta iluzí
Narodila se 12. listopadu 1923 v Brně, kde její otec Jan, pocházející z bratislavské Petržalky, působil jako prokurista, ředitel a obchodník. Často se pohyboval ve světě automobilových závodů, cestoval služebně do zahraničí a doma byl spíš občasným hostem. Ester se brzy začala starat o domácnost i mladšího bratra Jana, protože nepraktická matka žila ve svém světě a klidně se jí po návratu ze školy zeptala: Estinko, co budeme mít k obědu? Přineslo jí to do života vlastnost, která jí později často vynášela problémy, nikdy se nenaučila respektovat autority. Za války zažila výslech na gestapu i totální nasazení v berlínské továrně a říkávala, že ji válka připravila o chuť do života, kterou znovu našla až v třiceti letech.
Tvrdá škola
Otec zemřel ještě před koncem druhé světové války, svými styky s nacisty ale nejspíš uchránil svoji ženu, která byla židovského původu, a děti před transportem do koncentračního tábora, přestože je opustil kvůli jiné ženě. Matka to těžce nesla, dokonce z uražené hrdosti odmítla alimenty, čímž rodinu přivedla na pokraj bídy. A Ester se s jeho kolaborací nikdy nevyrovnala. Na začátku protektorátu studovala na řádovém dívčím gymnáziu v Brně, pak v letech 1943-1946 absolvovala Školu uměleckých řemesel, kde se naučila se dělat rukama. Pak sice odešla do Prahy, kvůli nedostatku příležitostí ale brzy odešla do pohraničí. Pracovala jako aranžérka na zemědělských výstavách, pásla ovce v romské osadě, prodávala len, brigádničila jako zemědělská dělnice v lesích... S oblibou říkávala, že kromě prostituce a hrobnictví snad dělala úplně všechno.
Sedmikrásky:
Útěk z pavlačáku
Brzy po válce se ještě v Brně poprvé vdala za architekta a historika umění Boleslava Písaříka, který se později podílel na stavbě Janáčkova divadla. Spíš než láska, ji ale k tomu přivedla touha dostat se z pavlačového domu v Údolní ulici. V polovině padesátých let odešla s druhým manželem, režisérem a překladatelem Svatoslavem Papežem, do plzeňského divadla, už v roce 1954 ale nastoupila jako propagační referentka do divadla v Českých Budějovicích a konečně pro ni začal nový život. Seznámila se s Miroslavem Macháčkem, brzy začala pomáhat při malování kulis, čímž získala další zkušenosti a naučila se různé triky. Její originální výtvarné vidění Macháčka tak okouzlilo, že jí nabídl další spolupráci. Díky tomu pronikla do tajemství scénografie a navrhování kostýmů a už jako životní partneři spolu odešli v roce 1956 do Městských divadel pražských. A Ester navrhovala nejen pro ně, ale brzy i pro Národní divadlo.
Probuzená vášeň
Její výrazný umělecký rukopis neunikl režisérovi Oldřichu Lipskému, který jí nabídl první filmovou práci. Pro satirickou sci-fi komedii Muž z prvního století vytvořila nejen originální kostýmy, ale také vlastnoručně vyráběla na Barrandově různé artefakty. A film se stal její celoživotní vášní. Spolupracovala s řadou režisérů a Karel Kachyňa, Věra Chytilová či Otakar Vávra by bez ní nejspíš nenatočili své nejlepší filmy. Osudovou se ale pro ni stalo drama Démanty noci, které natočil podle stejnojmenné knihy Arnošta Lustiga o třináct let mladší Jan Němec. „Okamžitě jsme se do sebe na život a na smrt zamilovali tak, že jsem nemohla ani jíst, ani spát, ani chodit, ani nic, co by bylo životu prospěšné,“ napsala o vztahu, který přerostl v manželství. Hned další společný film, kritické podobenství O slavnosti a hostech z roku 1966, jim ale zlomil vaz. Ester přišla s námětem, scénář napsali spolu a kvůli cenzuře použili uměleckou stylizaci. Ani to ale nepomohlo.
O slavnosti a hostech:
Vyskočil, nebo Lenin?
V květnu 1967 prohlásil poslanec Pružinec, že takové filmy „nemají s naší republikou, socialismem a ideály komunismu nic společného“, a žádal stažení. Byla omezena propagace a distribuce, nakonec došlo i na zákaz a film nezachránila ani Cena mezinárodní filmové kritiky. „…našli něco, s čím jsem nepočítal,“ vzpomínal Němec. „Ve filmu je postava hostitele, kterého hraje náš kamarád Ivan Vyskočil. A jeden z cenzorů řekl, že vypadá jako Lenin a že se snažíme zesměšnit Lenina a principy leninismu. Pak mi došlo, že jsou si podobní.“ Pak už se na Ester změny doslova valily. Důrazně jí bylo doporučeno, aby se do filmu nepletla, a v roce 1968 se rozvedla s Němcem, který ji opustil kvůli Martě Kubišové.
Na Barrandov ani krok
Jako scenáristka ještě spolupracovala na několika úspěšných projektech, například s Otakarem Vávrou na Kladivu na čarodějnice či s Jaromilem Jirešem na poetickém hororu Valerie a týden divů, natočeném podle literární předlohy Vítězslava Nezvala. V roce 1970 dokonce stihla svůj režisérský debut, komedii Vražda Ing. Čerta, zůstal ale posledním. Dalších dvacet let se nesměla u filmu ani objevit. Němec odešel stejně jako řada kolegů do emigrace, Ester se ale rozhodla v Praze zůstat. Občas pracovala tajně, občas ji někdo „přikryl“ svým jménem, například v Laterně magice. Hlavně se ale živila prodejem vlastnoručních šperků, malovala pohlednice, vyráběla talismany, o nichž se tradují legendy… Rozepsala několik scénářů, jenže je neměla komu nabídnout.
Vražda Ing. Čerta:
Kočičí královna
Samotu a stesk jí pomáhaly zahánět kočky, s nimiž žila ve zvláštní symbióze. Stále více se propadala do depresí a chudoby, zoufalství ji přivedlo až k závislosti na alkoholu. Když už nemohla vydržet sama se sebou, často sedávala až do časných ranních hodin se štamgasty v hostinci Na Zelené lišce na pražské Pankráci. Mimořádně charismatická Ester, prostě femme fatale, si dokázala i později podmanit každého muže, nebála se partnery střídat a bylo jí jedno, co si kdo o ní myslí. Vztahy, založené na lásce a erotice, jí dodávaly životní energii, na ničem a nikom nelpěla a nenechala se svazovat konvencemi.
Samolibá tyranie
„Muži se ve své představivosti pasovali na vyššího člověka, na toho chytřejšího, schopnějšího, vytvořili bohy-muže, většinou mrzuté a ukrutné starce, ješitné, samolibé, kteří vyžadují úctu a pochvaly. Směšné je, že v obraz takového tyranství uvěřily ženy, kterými tenhle bůh odjakživa opovrhoval,“ zhodnotila tradiční uspořádání světa. Její poslední prací se staly v roce 1996 kostýmy pro psychologické drama Marian, příběh romského chlapce, který zoufale hledá cestu ve většinou nepřátelském a lhostejném světě. Mnohostranná a významná osobnost české kinematografie Ester Krumbachová zemřela náhle 13. ledna 1996 v Praze. Až o dvacet let později se kurátorkám ze spolku ARE podařilo získat její pozůstalost, která je postupně zpřístupňována veřejnosti.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Edith Jeřábková, Kateřina Svatoňová: Ester Krumbachová, Encyklopedie Brna, Ester Krumbachová: První knížka Ester)
Vložil: Adina Janovská