Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Šaty pro Adinu Mandlovou. Rodinná setkání s filmovou hvězdou černobílého plátna

18.01.2024
Šaty pro Adinu Mandlovou. Rodinná setkání s filmovou hvězdou černobílého plátna

Foto: Wikimedia Commons / volné dílo

Popisek: Adina Mandlová ve filmu Život je pes: možná i tyto šaty s výraznou mašlí se šily u Rosenbauma.

VZPOMÍNKY STARÉ MARKYTÁNKY Film byl mladičký a jeho hvězdy krásné. Všude na světě se ve třicátých letech stalo zvykem, že udávaly tón dobové módě. V Praze se o přízeň filmových hereček přetahovaly dva módní salony, Podolská a Rosenbaum. V tom druhém se dámskou krejčovou vyučila moje prateta a střihy od Camilla Chastrusseho pak používala celý život.

Oldřich Rosenbaum zdědil krejčovský salón po mamince, její skromné podnikání mu ale nestačilo. Chtěl se vyrovnat francouzským a anglickým módním domům, jejichž modely vládly tehdejší Evropě. Brzy se přestěhoval ze Soukenické ulice na Národní třídu, aby byl blíže dámám z horních společenských vrstev. Klientela se mu jen hrnula, protože kromě Podolské byly jeho modely jediné, které mohly konkurovat Paříži a Londýnu. Dámy byly náročné, šilo se výhradně na zakázku a žádná nesměla mít šaty, kostýmek nebo kabát jako ta druhá.

 

Praze vládla nová elegance. Sukně se po první světové válce zkrátily do půl lýtek, zmizely korzety a vyztužené široké sukně, linie byla splývavá, nicméně stále zdůrazňovala štíhlý pas. Důležité bylo zdobení a doplňky – krajkové a háčkované límečky, kožešinky na kostýmcích i kabátech, kontrastní látky. A právě ty látky hrály velkou roli – satén, hedvábí, vlna, žádné umělé materiály ještě nebyly, kvalita materiálu byla vizitkou textilních závodů v Čechách, drahá vlna se vozila hlavně z Anglie. Pro módní závody znamenala práce s nádhernými látkami mistrovství geometrie – materiálem se muselo šetřit, ale nesmělo to být vidět. Umění nastříhat látku na model bylo vysoce ceněnou profesí. U Rosenbauma se pracovalo se střihy Francouze Camilla Chastrusseho, který pražské švadlenky a krejčí zaučoval podle svých zkušeností z Paříže, Londýna a Bruselu. Mít střihy od Chastrusseho znamenalo pro švadlenu velkou pomoc, promyšlené základní střihy halenek, sukní, sak a kabátů měly vyznačené záševky pro různé velikosti, dalo se s nimi pracovat kreativně a variabilně. Aby to přesně sedělo, musela švadlena samozřejmě perfektně umět vzít míru, se kterou pak při stříhání pečlivě pracovala. 

Andulo, steh musí být jako steh

Sestra mé babičky Anna pocházela z Dušník nedaleko Prahy. Když se začátkem 20. let šla učit švadlenou do Prahy, rodiče dbali o to, aby z ní nebyla jen tak nějaká švadlena. Při přijetí k Rosenbaumovi musela projevit jistou kreativitu, smysl pro barvy a materiál, ale především poctivý přístup k práci. Někdy vzpomínala na to, že než ji mistrová pustila k šicímu stroji, musela se naučit všechno, co se šilo ručně – entlování švů, zapošívání podsazení, dírky na knoflíky, přišívání límců a ozdob – to všechno byla čistě ruční práce. „Andulo, steh musí být jako steh,“ kontrolovala paní mistrová práci adeptek řemesla a neúprosně párala, když tomu tak nebylo. Po nějakém čase teta Anna usedla k šicímu stroji a jako starší učenka se pak začala učit i stříhat. Byla šikovná a v salónu si ji chválili i zákaznice, o práci neměla nouzi. 

Útěky do ulic

Jenže sedět u šicího stroje pro mladou holku nebylo moc zábavné. Teta Anča byla navíc zvídavá a lačná všeho poznání, takže moc ráda vyrážela do pražských ulic. Hodně četla všechno, co jí přišlo do ruky, romány i noviny. Uměla slušně německy a trochu francouzsky a ráda by se byla učila, na to ale při práci a každodenním dojíždění nebyl čas. Pamatuji tetu Anču jako chytrou a kultivovanou ženu, dnes by to jistě byla žena s vysokoškolským diplomem, nejspíš v oblasti práva nebo mezinárodních vztahů, protože dění ve světě ji zajímalo ze všeho nejvíc. Osud jí nadělil jiný život, byla švadlenou. Naštěstí k její práci patřilo i roznášení hotových zakázek zákaznicím. Jednou týdně tak mohla vyrazit do ulic, krásné šaty pečlivě zabalené v hedvábném papíru přes ruku. 

Adina Mandlová byla vděčná zákaznice

U Rosenbauma šilo několik hereček, vizitkou salonu ovšem byla Adina Mandlová, vycházející filmová star. Ostatně, když později bydlela na Masarykově nábřeží, měla to k Rosenbaumovi na Národní třídu blízko. Zkoušet samozřejmě chodila do salónu, její šaty prý ale musely vždy sedět na první zkoušce dokonale, aby se na nich nemuselo nic moc opravovat. Hotové je pak vzala přes ruku třeba teta Anča a utíkala s nimi k herečce do bytu. Tam je zpravidla předávala hospodyni, ale vzpomínala, že pokud byla herečka právě doma, vždycky ztratila se švadlenkou pár slov o nové módě a nových látkách, které do salónu právě došly. Adina musela být vždy perfektně oblečená, potrpěla si na velké róby na své nekonečné večírky, takže se pro ni šilo o sto šest. Pro tetu Anču to byla škola šití velkých večerních, i když v pozdějším věku se posmívala tomu, jaké byly herečky fifleny a jak sekýrovaly švadleny, protože šaty musely nejen zdobit, ale i skrýt nějakou tu drobnou nedokonalost na těle. Adině to prý bylo jedno, jednak měla krásnou postavu a jednak šaty střídala na běžícím pásu, takže když některé nebyly úplně dokonalé nebo se jí prostě úplně nelíbily, vzala je jednou, nefotografovala se v nich a nešla v nich před kameru a pak je odložila. Inu, hvězdné manýry.

 

Dva ženské osudy

Teta Anča se vdala, a ještě před druhou světovou válkou se rozhodla „udělat se pro sebe“. To znamenalo, že bude mít svůj vlastní salón. V Dušníkách to znamenalo, že bude mít svou „singrovku“, velký stůl na stříhání a klientelu z venkovských ženských. Myslela, že bude mít děti a bude se tak o ně moci starat při práci, jenže osud jí děti nedopřál. Zato u venkovského domu měla na dvoře slepice a králíky. Zatímco Adina Mandlová točila své nejslavnější filmy, teta Anča krmila slepice a chodila králíkům na trávu. Za války bylo králičí maso cennější než rodinné stříbro. Mezi šitím a dvorkem si dopřávala svého koníčka – sledovala zprávy v rádiu, četla noviny a na stěně měla mapu světa, kam si zapichovala špendlíky s barevnými hlavičkami podle toho, jak se pohybovaly válečné fronty. Po válce mapa zmizela, šicí stroj v kuchyni zůstal. Adina Mandlová zmizela ve světě a její sláva rychle zhasla s novou dobou. 

Tetě Anče zůstaly vzpomínky na život u Rosenbauma a bohatá klientela z Dušník, Hořelice, Nučic a okolí. I z Prahy za ní některé ženy jezdily, protože teta Anča dokázala v kuchyni ušít modely jako z velkého salónu. Ostatně, střihy na pevném, nicméně ohebném papíře, které si z Prahy přinesla, byly její poklad, na který se nesmělo sáhnout. Když jsem v pubertě u tety trávila část prázdnin, přišla na to, že se neštítím jehly, a tak jsem se stala její učenkou. A zase musel být steh jako steh, jinak se páralo. Našívala jsem korálky na velké večerní na dušnický ples hasičů a obdivovala nádherné svatební šaty ušité ze záclonoviny, jaké neměly ani nevěsty z Prahy. Naučila jsem se šít na starém šlapacím stroji, a dokonce jsem směla i okukovat, když teta na kuchyňský stůl natáhla filcovou podložku, na ni rozložila látku a pečlivě kladla základní střihy. V rozkládacím gauči ukrývala zbytky od šití. Někdy to byly kousky tak velké, že se daly všelijak zkombinovat a já z nich měla halenku nebo dokonce šaty. Díky tomu jsem nosila modely, ve kterých jsem sice byla mezi spolužačkami totálně nemoderní, ale já je měla ráda, protože co kus, to originál. 

A znovu Adina Mandlová

Bohužel se teta Anča nedožila sametové revoluce (určitě by si to světové dění kolem pádu železné opony moc užívala, nejspíš by zase píchala špendlíky do mapy). Nedožila se tedy ani toho, když moje kolegyně ve snaze zachránit finanční situaci vydavatelského odboru Československého filmového ústavu (dnes Národní filmový archiv) přišla s geniálním nápadem vydat paměti Adiny Mandlové. Sehnala jsem autorská práva s nemalým úsilím, protože stará dáma v Kanadě byla značně dezorientovaná a nikomu v Čechách nechtěla věřit. A tak jsem do telefonu vytáhla i těžký kalibr salónu Rosenbaum a mojí tety Anči. Myslím, že paní Mandlová si to už moc nepamatovala, ale připomínka mladých let jí přece jen byla milá. Když kniha vyšla, napsala mi několik dlouhých dopisů. Děkovala za krásnou fotografii na obálce, svěřovala se s tím, jak nuzně s manželem v Torontu žijí, vzpomínala na Maltu i na Prahu. Pak přišel další dopis, v němž smutně oznamovala, že manžel, se kterým se chystala přijet do Prahy, zemřel. Její cesta do Prahy nakonec nebyla ověnčena leskem dávné hvězdy, ale návratem smutné zchudlé staré dámy. Setkala jsem se s ní jen velmi krátce, protože péči o ni převzali agilnější kolegové. V její tváři jsem při pozdravení zachytila nejen smutek, ale i rozvernost, s níž světu čelila i v těžkých dobách. Všem se nám v duchu smála. To měly s tetou Ančou společné – obě měly smysl pro humor, který jim dodával energii a sílu přežít.

 

Vložil: Ela Nováková