Poprvé před kamerou, a šup rovnou do trezoru aneb Škola života olomouckého furianta. Tajnosti slavných
12.01.2024
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: František Řehák v dramatu Jiřího Menzela z roku 1974 Kdo hledá zlaté dno
VIDEO Na slovo byl zpravidla skoupý, každé, které padlo, ale přímo zazvonilo. S humorem a nadhledem vzdoroval ranám osudu, tu největší už ale unést nedokázal.
Na „oblasti“ objevil Jiří Menzel nadaného amatéra, kterého pak obsadil v téměř všech svých filmech. „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným,“ prohlásí zádumčivě majitel omšelých lázní na břehu řeky Orše Antonín Důra v humoristické novele Vladislava Vančury z roku 1926 Rozmarné léto. Jeho konstatování zlidovělo díky dvěma mimořádným mužům, režisérovi Jiřímu Menzelovi, který je v roce 1968 mistrovsky přenesl na filmové plátno, a interpretaci Rudolfa Hrušínského. Během deštivých dnů mu v úvahách o nástrahách každodenního života i drobných rozepřích sekundují Vlastimil Brodský jako major ve výslužbě a sečtělý abbé Roch. Jeho představiteli Františku Řehákovi se možná právě tato věta nesčetněkrát vybavila, když začalo klepat na dveře léto 2017. Po největší životní tragédii už ho prožít nechtěl.
Rozmarné léto:
Nadšený amatér
Narodil se 4. října 1923 v Novém Bydžově do živnostnické rodiny. Jeho matka hrála přímo vášnivě s ochotníky a otec, kadeřník a vlásenkář, stejně nadšeně působil v divadle jako maskér a jeho zásluhou měli herci paruky, které jim většina souborů mohla závidět. Malý František stanul poprvé na jevišti už ve třech letech v dramatu Františka Langera Periférie, statoval se sourozenci v Našich furiantech… Dokonce přičichl i k operetě v populární lidové hře se zpěvy Na svatém kopečku, kterou úspěšně převedl na filmové plátno v roce 1934 Miroslav Cikán. Po základní škole nastoupil do otcovy firmy, aby mohl později převzít jeho živnost jako kadeřník a vlásenkář. Spoustu času trávil i v Sokole, ten byl ale hned na počátku druhé světové války nacisty zakázán, takže se ještě víc zaměřil na divadlo.
Klicpera rozhodl
V roce 1941 se zúčastnil s Divadelní jednotou Jirásek Nový Bydžov přehlídky ochotnických souborů Jiráskův Hronov, na níž se představil publiku v renesanční veselohře Nezbedný bakalář, kterou napsal Zdeněk Štěpánek na motivy stejnojmenné povídky Zikmunda Wintera a krátce předtím byla uvedena v pražském Národním divadle. Díky svému výkonu se stal jedním z vybraných herců z různých souborů, kteří se zúčastnili divadelní přehlídky Klicperův Chlumec s veselohrou Lhář a jeho rod. Ztvárněním postavy Prokopa vyhrál soutěž o nejlepší herecký výkon a domů se vrátil nejen s cenou, bustou Eduarda Vojana, ale také definitivně přesvědčen, že je divadlo jeho osudem.
Skřivánci na niti:
Opravdové angažmá
Nedostatek odborné průpravy úspěšně nahrazoval talentem, takže hned po osvobození získal první angažmá v Mladé Boleslavi. Po jediné sezóně sice musel na dva roky na vojnu, kde se zabýval takzvanou osvětovou činností, tedy pořádáním divadelních představení a estrád. V roce 1948 ho ale viděl na jevišti ředitel olomouckého divadla, díky němuž získal hned po návratu do civilu stálé angažmá. Po třech letech sice zatoužil po změně a přešel do Divadla pracujících v Gottwaldově (dnešní Zlín), v roce 1959 se ale do Olomouce vrátil. O čtyři roky později se mu stala osudovou inscenace dramatu Josefa Topola Konec masopustu. Díky ní se totiž setkal s režisérem Otomarem Krejčou, který mu později nabídl angažmá v legendárním pražském Divadle za branou.
Rovnou do trezoru
Práci před kamerou si poprvé vyzkoušel v roce 1958 jako námořní důstojník v slavné dobrodružné sci-fi Karla Zemana na motivy klasické verneovky Vynález zkázy, pak se ale kvůli mimopražskému angažmá na téměř celé desetiletí odmlčel. Teprve v roce 1967 ho v Divadle za branou objevil Jiří Menzel, když uvažoval o obsazení pro své Rozmarné léto. Po malé vedlejší roli v hudební krimikomedii Zločin v šantánu ho obsadil i v slavné satirické komedii na motivy povídky Bohumila Hrabala Skřivánci na niti jako bývalého truhláře a brigádníka Drobečka. Jenže právě začínala normalizace, takže film šel rovnou do trezoru a veřejné premiéry se dočkal až v lednu 1990. Černý puntík dostal i dlouholetý komunista Řehák, který při stranické prověrce odmítl souhlasit s invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, takže byl z KSČ vyškrtnut. A o pár let později přidal ještě další „hřích“, když odmítl podepsat Antichartu.
Vážení přátelé, ano:
Zakázaná televize
Po oficiálním zrušení Divadla za branou v roce 1972 se vrátil do Olomouce a jeho dosavadní filmografie nebyla příliš významná, takže ho režim jako herce z „oblasti“ nepovažoval za nebezpečného. Na jeviště směl, malé vedlejší role ve filmech, které občas dostal, začaly od konce sedmdesátých let postupně přibývat, na obrazovku ale nesměl. Poprvé si zahrál až v roce 1982 v situační komedii Chladna zrána a už o rok později dostal nabídek víc než deset. Vzápětí se sice Kavčí hory znovu odmlčely, tím víc rolí mu ale nabídl film. Mimo jiné si zahrál v Menzelových Slavnostech sněženek, v dramatu na motivy románu Valji Stýblové Skalpel, prosím či malíře Jožu Úprku v životopisném snímku o skladateli Leoši Janáčkovi Lev s bílou hřívou. V popularitě ale jednoznačně vede jeho zedník Lorenc v Menzelově komedii z roku 1976 Na samotě u lesa.
Olomoucký furiant
V roce 1986 se vrátil na obrazovku jako Jan Masaryk v minisérii Gottwald a rychle se zařadil mezi nejobsazovanější herce v inscenacích a seriálech. Z milovaného divadla ho ale kamera neodvedla a dál hrál na své domovské scéně v Olomouci a občas se věnoval i režii. Během kariéry ztvárnil více než 150 postav, poslední byl v roce 1988 soudce Auborn v dramatu o francouzském osvícenci Jean-Jacquesi Rousseauovi Smrt v zahradě Girardinů, ještě v témže roce pak odešel oficiálně do penze. Až do roku 1997 ale alespoň hostoval a v sezóně 1990-1991 se představil i pražskému publiku v Divadle na Vinohradech a měl se stát členem souboru. Jenže ho postihla mozková příhoda, po níž už se na to necítil. Na jevišti stanul naposledy v roce 1997 jako Dubský v Našich furiantech a o tři roky později byl uveden mezi emeritní členy Moravského divadla Olomouc. Nabídky neodmítal ani v novém tisíciletí, zahrál si ve filmech, inscenacích i seriálech. Naposledy jsme ho viděli jako učitele v štědrovečerní pohádce roku 2009 Láska rohatá, kterou natočil pro Českou televizi režisér Hynek Bočan.
Na samotě u lesa:
Vražedná ztráta
František Řehák miloval pohyb, jezdil závody na kole i na lyžích, hrál volejbal a košíkovou, a ještě po osmdesátce tenis. Byl ale také velkým obdivovatelem výtvarného umění a v Olomouci nevynechal jedinou vernisáž. O všech svých rolích si vedl důkladné poznámky a uvažoval, že z nich sepíše paměti. Nakonec to ale vzdal. A celý život nepřestal být po uši zamilovaný do své manželky Věry, s níž měl dva syny. Ve Františkových stopách vykročil i jeho syn Ivan, který absolvoval v roce 1972 pražskou DAMU a jeho domovskou scénou se stalo Městské divadlo Zlín. Na jevišti byl vždy nepřehlédnutelný, jeho sytý hlas mu skvěle sloužil i v rolích zpívaných či dabingu. Často hrál i v seriálech a jeho poslední rolí byl v roce 2015 Hlavica v psychologické komedii s Alenou Mihulovou a Bolkem Polívkou Domácí péče. Pak ale na něj zaútočila rakovina, které dva roky statečně vzdoroval a hrál v divadle i na zájezdech, dokud mu hlas a nohy sloužily. Zemřel 25. dubna 2017 a jeho otec František v ten den ztratil smysl života. Svého syna následoval po pouhých 63 dnech, 28. června 2017.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Olomouc.eu, Moravské divadlo Olomouc, Divadelní noviny)
Vložil: Adina Janovská