Kam zmizel pražský golem? Leccos nasvědčuje, že vše je jinak, než jsme si mysleli... Záhady života
07.01.2024
Foto: Se svolením Národní filmový archiv - Československý státní film
Popisek: Mohutnou postavou z hlíny, jejíž puklý hrudník drží pohromadě kovová obruč, navrhl pro historickou komedii Císařův pekař a pekařův císař výtvarník Jaroslav Horejc. Původní golem z počátku 50. let se nezachoval, barrandovské ateliéry ale mají jeho kopii, která se od originálu mírně liší.
Jen málokdo nezná legendu o golemovi. Staré židovské tradice a spisy, ale především pátrání nadšených badatelů naznačují šokující možnost. Jádro příběhu může být založeno na skutečné události a spojeno s konkrétním místem v Praze!
První světelné paprsky dopadají na střechy pražských domů. Ještě za šera opouštějí tři muži hradby hlavního města Českého království. Před sebou tlačí dvě rakve, obsahující celkem tři mrtvá těla. „Na trakaři vezli tři těla směrem k východu slunce na morový hřbitov za město… Tam vynesli rakev s golemem na Šibeniční vrch, který tu ležel míli a dvě stě sáhů před Novoměstskou branou, na Vídeňské silnici, a zakopali ho na straně k městu,“ vypráví o ponuré události starý a téměř neznámý rukopis. Za poměrně dramatických událostí první světové války (1914-1918) se o něm dozvěděl německy píšící novinář a spisovatel Egon Erwin Kisch. Jak k tomu došlo? Publicista židovského původu, pocházející z Prahy, musel narukovat do rakousko-uherské armády. Záhy byl odvelen na ruskou frontu. V roce 1915 se dostal do vesničky Wola Michowa u uhersko-haličských hranic (dnes východní Polsko – pozn. redakce). A právě tam náš příběh začíná…
Tajemný muž z Haliče
Ve Woli Michowě se tehdy ubytovalo velitelství Kischovy armádní setniny. Dlouhé chvíle, kdy se mezi boji nic nedělo, trávil pražský novinář rozhovory s několika odvážnými vesničany. Tito podivíni se nezalekli ani nedaleké válečné fronty. Mezi nimi Kische nejvíc zaujal jistý Žid a současně nadšenec do kabaly (druh židovské mystiky). Tento nový kamarád mu prý prozradil, že se chystá vydat do Prahy kvůli nalezení golema! Tedy mysteriózní umělé bytosti z dávné judaistické tradice. Zároveň se muž vysmál Kischovu přesvědčení, že pokud tato bytost někdy existovala, leží na půdě pražské Staronové synagogy. Co ho vedlo k jeho názoru? Před udiveným žurnalistou vytáhl starou knihu se zažloutlými listy. Na stranách rukopisu byl hebrejsky sepsán do té doby téměř neznámý příběh! Popisoval pokračování golemovy pouti před smrtí jeho údajného stvořitele, pražského židovského učence, matematika a rabína Löwa.
Přísaha naprosté mlčenlivosti
V nenápadné knize, kterou venkovan z Haliče údajně koupil v polském Přemyšlu, ale mělo být víc dosud neznámých informací. Nechybělo prý ani vysvětlení, za jakých okolností, proč a kam bylo toto zvláštní stvoření nakonec zakopáno. Popisovala kniha od neznámého autora zapomenutou skutečnost, nebo šlo o laciný výmysl? Vesničan z Wole Michowy byl o autenticitě nezvratně, snad až fanaticky přesvědčen. Proto dal Kischovi příběh přečíst pod slibem zachování mlčenlivosti. Současně musel „zuřivý reportér“ kabalistovi odpřísáhnout, že s pátráním po golemovi počká, než za ním přijede do Prahy. Ale nakonec vše dopadlo zcela jinak!
Setkání po letech
Oba muži se po několika letech náhodně potkali ve Vídni. „Ale to už se kabalista z Wole Michowy neusmíval ani povýšeně ani blaženě, neusmíval se vůbec. Jeho kudrnaté vlasy na spáncích zešedivěly, kabalu už nestudoval a golem ho vůbec nezajímal. Když se o něm Kisch zmínil, odbyl ho mávnutím ruky. Doma ve Woli Michowě mu totiž granát roztrhal syna a jeho žena, znásilněná vojáky, ležela v nemocnici,“ uvádí v knize Tajemství pražského golema o rozpačitém setkání český záhadolog a spisovatel Ivan Mackerle. Když se Kisch zničeného venkovana na příběh ze staré knihy zeptal, projevil smutnou lhostejnost. Prý si s ním má žurnalista poradit, jak uzná za vhodné. A tak se také stalo. Nově objevený příběh o golemovi Kisch poprvé zveřejnil 12. září 1920 v nedělní příloze pražských novin Prager Tagblatt. Co se z jeho článku Auf der Fährte des Golem (Po stopách golemových) dozvídáme?
Přenesli ho do Pinkasovy synagogy?
Hlavní podíl na golemově pozdějším zmizení z půdy Staronové synagogy má mít rabínův sluha Abrahám Chájim. Ano, právě ten Chájim, kterého nejčastější verze legendy označuje za jednoho z účastníků rituálu na ukončení golemovy existence. To vše se prý mělo odehrát ještě za života rabína Löwa, který je známý i pod hebrejskou přezdívkou a současně akronymem Maharal. Snad někdy po roce 1580. „Všichni vystoupali na půdu Staronové synagogy. Sluha Abrahám Chájim šel napřed se dvěma hořícími svícemi. Tři muži pak dokonali dílo zkázy, golemovo zničení,“ píše v knize Nifloes Maharal (Zázraky Maharala) polský rabín Judel Rosenberg. Podle Kischova textu, opsaného ze starého haličského rukopisu, se Žid Chájim později prý rozhodl neuposlechnout rabínova varování. S příbuznými údajně ostatky golema tajně převezl do podzemní místnosti v pražské Pinkasově synagoze, kde se ale dlouho neohřály…
Kniha Zohar
O několik dnů později již dočasně putovaly do jiného sklepa v bývalé Cikánské uličce v pražském židovském ghettu (dnes pražský Josefov – pozn. redakce). Přesněji do domu, který tehdy částečně patřil Chájimovu příbuznému, pražskému Židovi Asheru Balbiererovi. Na všech těchto přesunech se měl podílet i další účastník, Abrahám Secharja. Tento muž byl Chájimovým švagrem, kamarádem a současně chrámovým sluhou v Pinkasově synagoze. Naše trojice se pak podle Kischových informací marně snažila záhadného golema oživit pomocí zaklínacích formulí z mystické knihy Zohar. Podivný a zřejmě částečně šifrovaný kabalistický spis je podle expertů starý zřejmě nejméně osm století a obsahuje kromě jiného mystický komentář k židovské Tóře. Může však skrývat také alchymistické a magické znalosti, nebo návod na získání výjimečných schopností? Snad to naznačují podivné pasáže této knihy, zvláštní úseky hebrejského textu, těžko pochopitelné i pro experty na dávnou židovskou kulturu.
Mohl za černou smrt?
Ale vraťme se do éry římsko-německého císaře a českého krále Rudolfa II. Habsburského, kterou jsme opustili. Třem odvážlivcům ze židovského města se prý ani pomocí zaříkání ze Zoharu nepodařilo přivést golema k životu. A navíc v té době Prahu (jako mnohokrát předtím i potom – pozn. redakce) zasáhla morová epidemie. Neúprosná nemoc prý nakazila i dvě děti Ashera Balbierera. Rukopis dále naznačuje, že jeho již tak rozzlobené manželce došla trpělivost. Způsobila tedy ženina pověrčivost poslední přesun údajně umělé bytosti?
„Když děti onemocněly, křičela, že nikdo jiný jí nepřinesl neštěstí, než golem. Pak děti zemřely, a tím byl golemův osud zpečetěn. Musel pryč. Poté co byly obě mrtvoly položeny do rakve, vyndali jedno děcko a položili je do rakve k druhému. Do druhé rakve dali golema,“ píše Kisch o událostech, které údajně předcházely cestě Ashera Balbierera a jeho kumpánů na Šibeniční vrch. O těch jsem se již zmínil na začátku svého článku. Ale mohlo tělo údajného golema vskutku ležet, nebo dosud leží, na tomto zvláštním místě? Vešlo by se do rakve?
Kde stál Šibeniční vrch
V okolí bývalého Šibeničního vrchu se dnes rozkládají Mahlerovy sady. Stával zde rozlehlý pražský židovský, původně morový hřbitov. Ten byl podle dostupných záznamů založen v roce 1680. S přestávkami byl pak využíván až do léta roku 1890, kdy byl jeho provoz po předchozím zákazu Pražské židovské obce ukončen. Celkově zde bylo pohřbeno kolem 38 000 osob, téměř výhradně judaistického vyznání. V době největšího rozmachu zabíralo toto pohřebiště celý prostor mezi dnešními ulicemi Fibichova a Čajkovského. Nicméně nešetrná „přestavba“ na park v padesátých letech minulého století a pozdější vybudování Žižkovské televizní věže způsobily zničení velké části pietního místa. Stovky starých pomníků byly nešetrně vyvráceny a zahrnuty zeminou. Další pak byly rozmláceny bagry nebo sbíječkami a odvezeny na skládku do Malešic. Z původního židovského hřbitova dnes zůstala jen malá část, žalující na neuctivé zacházení…
Na půdě golem nebyl!
Ponechme stranou, že podobné ničení vnímá nejen židovská víra jako vážné znesvěcení posvátného místa. Mohl ale být jedním ze zdejších hrobů i ten golemův? V osmdesátých letech minulého století hledal český badatel tuto záhadnou bytost na půdě Staronové synagogy pomocí geofyzikálního radaru. Jak se ukázalo, pokud zde cosi jako golemovo tělo leželo, již dávno tomu tak není! Podle Mackerleho názoru mohl být z půdy Staronové synagogy golem odvezen během některé z úprav a přestaveb této budovy, nebo již v době rabína Löwa.
Další pátrání Ivana zavedlo i s jeho týmem v roce 1999 do domu s číslem popisným 849/6 v pražské ulici U milosrdných. Proč právě tam? Budova leží poblíž někdejší Cikánské uličky, o které se údajně zmiňuje spis z Haliče. Navíc tuto lokalitu označil Teddy Sunardi, Indonésan s údajně psychotronickými schopnostmi, za nadějné místo zvláštního nálezu. Ale ani tady průzkumný tým s geofyzikálním radarem nebyl úspěšný. Co z toho plyne?
Zbývají dvě nadějné lokality
„Podle mých výzkumů vede stopa golemova těla na tři pražská místa. První je starý židovský hřbitov (míněn hřbitov v Josefově – pozn. redakce). Tam mohl být umístěn v roce 1883, při vyklízení půdy Staronové synagogy. Méně pravděpodobná lokalita číslo dvě zahrnuje částečně zaniklý židovský hřbitov u žižkovského televizního vysílače, tedy na bývalém Šibeničním vrchu,“ řekl mi kdysi osobně Ivan Mackerle. Významný český badatel, který se snažil rozluštit golemův rébus několik let, navíc dodal i třetí lokalitu. Tou má být dům v ulici U Milosrdných. Tam však, jak už víme, průzkumníci nic nenašli.
Jako inkriminované místo úkrytu nám tedy zbývají dva pražské židovské hřbitovy. Pro ten starší, který dnes stojí u pražské Široké ulice, zdánlivě hovoří víc argumentů. Nejenže byl zřejmě využíván už od konce 15. století až do roku 1786, ale odpočívá na něm i samotný Jehuda Löw ben Becalel neboli rabbi Löw. Mohl si rabín, který myšlenkami předběhl svou dobu, přát být pohřben vedle golema, svého chráněnce? A to ať už šlo o zvláštního člověka, stroj, nebo cosi zcela jiného?
Místo s temnou pověstí
Jenže pro toto pohřebiště, ležící i dnes v centru českého hlavního města, mnohé indicie příliš nehovoří. Starý židovský hřbitov v Josefově byl totiž permanentně přeplněn. A to jak v rudolfínské době, tak v letech následujících. Mnohdy ani nebylo kam ukládat další zesnulé, zejména protože byl ohraničen prostorem poměrně malého Pražského židovského města. Riskoval by kdokoliv pohřbení zvláštní bytosti (či člověka?) na tak frekventovaném místě? Místě, kde mohl být náhodně, či úmyslně golem nalezen?
Naproti tomu hřbitov u bývalého Šibeničního vrchu byl po většinu své existence odlehlým místem. Zapomenutou lokalitou, daleko od nejbližších domů a pražských hradeb. Pro uložení někoho (něčeho) zvláštního se tak zdá jako mnohem vhodnější. Původně morový hřbitov navíc budil ve své době odpor a strach. A poslední důvod? Původní název naznačuje, že lokalita neměla svého času vůbec dobrou pověst. Ale je vše tak jednoduché, jak se zdá?
Existují v příběhu rozpory?
Sám Mackerle mne kdysi upozornil na fakt, který dnešní žižkovský park jako místo posledního golemova odpočinku možná vylučuje. Zdejší morové pohřebiště bylo totiž podle dostupných spisů založeno až v roce 1680, jenže Kischem převzatý příběh přece tvrdí, že golema sem převezli současníci Maharala. No a tento slavný rabín zemřel v září roku 1609. Tedy o více než sedmdesát let dříve, než byl zmíněný židovský hřbitov oficiálně založen! Vymyslel si tedy Kisch celý příběh o starém rukopisu, nebo pouze naletěl nevěrohodné pohádce?
Že zde cosi nesedí, mohou naznačovat některé chybějící detaily jeho válečného vyprávění. Jenže co když je jádro této pověsti pravdivé a chybné jsou pouze detaily v podobě některých jmen a okolností? Možné také je, že se poblíž dnešní Fibichovy ulice pohřbívalo už mnohem dříve, než zde vznikl oficiální morový hřbitov. Snad tomu napovídá název, spojený s bývalým pražským popravištěm! Důvodem mohla být nejen malá kapacita staršího židovského hřbitova v Josefově, ale i jiné, nám dnes neznámé důvody. Jaké to mohly být?
Strach z neznámých sil
Epidemie černé smrti (moru) měly být podle názoru našich předků důsledkem lidských hříchů, stály za nimi temné síly. Mnozí také tušili, že se nemoc nějak přenáší z nakažených těl. Tento postoj se pak promítal i do obav z morových nebožtíků. Byly tedy oběti černé smrti výjimečně zakopány kdekoliv, ale vždy daleko od měst? Vždyť v případě sebevrahů to kdysi byla zcela běžná praxe. Navíc přesná poloha žižkovského Šibeničního vrchu není dodnes známa. Ležel popravčí kopec blíž k současnému Churchillovu náměstí, jak míní někteří historici? Pak by i golemovy ostatky spočinuly někde za dnešní Fibichovou ulicí.
Ale můžeme vůbec přemýšlet o tom, že příběh o pražském golemovi mohl být něčím víc, než smyšlenou bajkou? Nebudu podrobně rozebírat stokrát opakovaný údaj, že od dob rabína Löwa platí zákaz vstupu na půdu Staronové synagogy. Je tomu kupodivu tak a zákaz byl porušen jen několikrát, například Kischem ve dvacátých letech minulého století. Známé a podezřelé je i opakování 92. žalmu v tomto židovském svatostánku. Jde o vzpomínku na golemovo dávné řádění? Nicméně najdeme i jiné zvláštnosti. Golem mohl být neobvyklým člověkem. Proč? Jeho chování snad bylo natolik zvláštní, že ho mohl rabín maskovat označením za umělou bytost ze židovské mytologie…
Trpěl Downovým syndromem?
Podle názoru Mgr. Ivy Burešové, ředitelky speciální základní školy, totiž popis Josilleho alias golema odpovídá vzhledu a jednání osob s Downovým syndromem! Jedná se o neléčitelnou genetickou poruchu, kterou postižení lidé trpí od narození až do smrti. Lidé s „Downem“ se pohybují neohrabaně a někdy mívají robotické pohyby. Mají omezený intelekt a myšlení, podobné dětem, přestože zvládají jednodušší úkoly, jako je uklidit, napsat krátkou větu, něco přinést atd. Jsou také většinou klidní, ale občas prožijí bouřlivé výbuchy agrese.
„Při záchvatu vzteku utíkají, hlasitě křičí, vrhají věci, mají velkou sílu, boří vše,“ uvádí paní Burešová. Libují si také v opakujících se činnostech. Nepřipomíná vám to vlastnosti, připisované pražskému golemovi?! Podle této specialistky a Ivana Mackerleho nelze vyloučit, že se rabín Löw staral o podobně postiženého muže. Ten mohl pocházet z jeho rodiny či odjinud. Lidé tehdy považovali každého, kdo se chováním vymykal normálu, za příčinu neštěstí, epidemií, válek a neúrody.
Záhadné souvislosti
Byla právě tato genetická porucha důvodem, proč pražský židovský filozof, rabín a matematik přijal Jossileho pod svou střechu? Chtěl ho snad označením za obávaného golema chránit před hloupým davem? Vždyť v rudolfínské době byla nenávist části pražských křesťanů k obyvatelům židovského města i beztak velká a nebezpečná. Anebo, i když to zní fantasticky, byl golem něčím zcela jiným? Snad strojem zručného židovského matematika a vynálezce z Prahy? Znalosti na to zřejmě Maharal měl a naznačují to další pražské pověsti. A že překvapující mechanické stroje existovaly už ve starověku, je též nezvratně doloženo.
Možná také není náhoda, že během 20. století byl židovský hřbitov na Žižkově dvakrát zuřivě překopán! Šlo pouze o vybudování Mahlerových sadů a nového vysílače, nebo i o tajné hledání čehosi v starých hrobech? Tím však zacházíme až příliš do říše spekulací.
Převzato z časopisu Záhady života
_20240106.jpg "Záhady života")
Vložil: Redaktor KL