Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Čtyři sta kilometrů ve větru k modré kadibudce a proč je sníh a led lepší než písek. Horká židle Lucie Výborné

06.01.2024
Čtyři sta kilometrů ve větru k modré kadibudce a proč je sníh a led lepší než písek. Horká židle Lucie Výborné

Foto: Se svolením Knihkupectví Luxor (snímky v článku se svolením Lucie Výborné)

Popisek: Moderátorka a novinářka Lucie Výborná

Moderátorka Lucie Výborná tentokrát sama usedla do křesla na Radiožurnálu, kam obvykle usedají její hosté, aby v novoročním rozhovoru vylíčila svou cestu k jižnímu pólu a zpět. Na dotazy posluchačů a svého kolegy Tomáš Černého odpovídala už v dobré náladě, přestože se jí sen o tom, že dojde až k pólu, nesplnil.

Na sociálních sítích sledovaly expedici Lucie Výborné tisíce lidí. Všichni pak sdíleli její smutek, když se v polovině cesty musela obrátit a vrátit se domů. Jaká je cesta ledovou plání a jak těžké bylo rozhodnutí vzdát se cíle?

S kašlem proti větru

„Cíl byl být tam a samozřejmě dojít,“ začala Lucie své líčení osudového rozhodnutí o návratu z půli cesty. „Okolnosti byly takové, že cestu jsme měli rozdělenou na dvě etapy. Jdeš čtyři sta kilometrů „rovně“, tam je opuštěné letiště a na něm stojí jediná malá modrá budova, což je záchod. Modrá kadibudka. Potom uděláš takovou lehkou levotočivou zatáčku a pokračuješ dalších necelých šest kilometrů od pólu.“ Zní to jako procházka po sněhu na běžkách, připočtěte ovšem osmdesátikilové saně se zásobami, které je třeba táhnout, neustávající protivítr a suchý mráz. Navíc cesta rozhodně není rovná, v první etapě se pozvolna vystoupá z nuly do zhruba tisíce metrů nad mořem a terén není nijak uhlazený. „Naráží se na sněhové jazyky, někdy třeba i sto dvacet metrů vysoké, které s těmi saněmi musíš překonat,“ popsala cestovatelka úskalí cesty po ledu.

Na první etapu měli s průvodcem Cristianem  pár dnů. Jeden den strávili ve stanu, protože foukalo tak, že se jít nedalo. Horší ale bylo, že Lucie byla celou cestu nemocná. „Když jsem přilétala do Punta Arenas v Chile, měla jsem něco v krku. Tak jsem si dala paralen. Pak jsme přiletěli na Antarktidu a začali balit, tak jsem to ještě nějak nevnímala, i když jsem už trochu kašlala. Když jsme ale vyrazili, zastihl mě velký kašel. Zkoušela jsem všechny možné varianty, bromhexin, paralen, a bylo to čím dál tím horší. Zvlášť když jsme se potom dostali do hodně studeného protivětru. Potřebovali jsme ale přidat. V tom protivětru jsem ale nedokázala jít rychleji, protože jsem kašlala a nešlo to. Přesto jsme šli plánovaných 22 až 24 kilometrů denně.“

U modré kadibudky ale přišlo zásadní rozhodnutí. Dál to nejde. „Takže jsme to hodnotili, volala jsem si s doktory, kteří říkali, že mám možná zápal plic. Tak jsem o tom hodně přemýšlela a řekla jsem si, že ještě nejsem tak stará. Šla jsem za Cristianem s tím, že končíme. A on mi říkal: Já jsem rád, protože jsem si s různými lidmi zažil různé momenty, kdy jsem to musel balit. A ty vypadáš rozumná. A já jsem předtím asi osm hodin brečela,“ přiznala, že to bylo hodně těžké rozhodnutí.

 

Lucie Výborná 1

Lucii mnohem víc přitahuje sníh, protože ho na rozdíl od písku dobře zná

Setkání s čiperným staříkem

„Nesnáším sebelítost, je to moje nejhorší vlastnost. Rozhodla jsme se, že s ní budu hodně pracovat. Takže to byla těžká chvíle. Ale fakt si myslím, že člověk nekončí. Říkala jsem si, že to musím stihnout do 50, do 60 let, protože pak už se to tělo začne jenom rozpadat. Potom jsem na základně na pólu potkala takového veselého staříka ze Spojených států amerických a on říká: Tak co, jaký to bylo? Já říkám: No, já jsem to nedošla. A on říkal: Prosím tě, nic si z toho nedělej. Já jsem Mount Everest taky napoprvé nevylez. Zeptala jsem se: Kolik ti bylo, když jsi ho napodruhé vylez? On se na mě podíval a říkal, že 74 let. Lucie Výborná už teď tedy přemýšlí, že se na Messnerovu cestu k jižní pólu jednou vrátí. A přestože se na jižní pól nakonec dostala, protože letadlo, které je v polovině cesty vyzvedávalo, letělo nejdřív k pólu. Jenže to samozřejmě není to pravé.

Teplo ve stanu

Každodenní program na cestě je daný. Ráno vydatná snídaně ve stanu, pak sbalit a jít. Po zhruba osmi hodinách zase postavit stan, uvařit večeři, převléknout se, omýt se hygienickými ubrousky, ošetřit nohy, napsat deník a spát. V polárnickém stanu je kupodivu teplo. Když svítí sluníčko, ohřeje se díky speciálnímu materiálu teplota uvnitř i na dvacet, pětadvacet stupňů. „To pak máte kalhotkový komfort,“ zasmála se Lucie. „Sedíte uvnitř v kalhotkách a v tričku a venku kolem vás zuří ten ledový vítr.“ Sluníčko v polárním létě opisuje během čtyřiadvaceti hodin elipsu a nikdy nezapadá. „To si pak večer jdete lehnout a je vám horko zprava a ráno zase zleva. Když ale sluníčko nesvítí, protože padne bílá tma, je ve stanu tak kolem nuly.“

Nepodlehnout pohodlí

Luciin průvodce Cristian je seveřan a obdivuhodně třeba ví, jakou rychlostí zrovna fouká vítr. „Seveřané jsou udělaní z nějakého jiného materiálu a já jim ten materiál trochu závidím,“ popsala cestovatelka jeden z důvodů, proč sama podniká náročné výpravy do hor nebo ledových plání. „Oni nepodlehli životu v pohodlí, jakému podléháme my. A myslím si, že to je hodně dobře. Protože život v mírném nepohodlí je v pořádku,“ líčila svou životní filozofii, která ji stále žene k tomu, aby trénovala a nutila své tělo, aby se na cestách vyrovnalo s těžkými přírodními podmínkami.

 

Lucie Výborná 2

Při výstupu na nejvyšší švédskou horu Kebnekaise

Hlavně nezpívat

Cesta ledovou plání připomíná cestu pouští, od horizontu k horizontu nepřináší pláň žádné hmatatelné podněty. Lucie Výborná ocitovala Saint Exuperyho: „V pustině stojíte přesně za tolik, za kolik stojí vaši bohové,“ a dodala: „Já jsem nějak nutně potřebovala vědět, za kolik stojí moji bohové, a netroufla jsem si na Saharu, protože písek neznám. Ale znám sníh, tak jsem šla zjistit, za kolik stojí moji bohové. Absolvovala jsem mnoho neuvěřitelných vnitřních dialogů. Jsou dny, kdy padne bílá tma a nic není vidět, je to jako táhnout saně po zamrzlé oranici, kterou nevidíš, ale furt táhneš a snažíš se. Tam člověk maká a snaží se a nemyslí na nic. A pak jsou dny, kdy se kráčí lehce, svítí sluníčko a vítr fouká jenom lehce. Pak vymýšlíš nejrůznější hovadiny. Všichni mi říkali, proč jedeš na Antarktidu, tam přece není nic. A já jsem si uvědomila, že nic je zkratka něčeho. N I C. Tak jsem začala cestou vymýšlet, co všechno je NIC. Třeba naivní intelektuální cíl, neškodná imitace cukety, neutajitelný indigový cucflek a tak dál. Tak jdeš, a dokud to nezačne být těžké, tak se tím bavíš a strašně se tomu směješ, protože to je hovadina. Někteří lidé si zpívají, ale toho jsem se bála, protože se začneš fixovat na nějaký text a je to špatné.“

Lucie Výborná se na nic nefixovala, prostě když to šlo, nechala mysl plynout a přemýšlela o čemkoliv. Určitě to není pro každého, musíte mít život bohatý, abyste v pustině měli pořád o čem přemýšlet. To ale Lucie bezpochyby má, její život je střídavě moderování rozhovorů se zajímavými lidmi v rádiu a příprava a realizace výprav do hor i ledových plání. To pak nemusíte mít strach, že nemáte na co myslet. Teď se k tomu tedy přidaly zážitky z Messnerovy cesty. V knize návštěv v modré kadibudce zanechala vzkaz: „Pohoří Thiels, konečně. Ale dál to nejde. Nechť tedy do rachotu našich slzí zazní naše sokolské: Nazdar!“

Co tam napíše, až tam dorazí příště?

Zdroj: Český rozhlas Radiožurnál

 

Ela Nováková

Vložil: Ela Nováková