Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Opera z kolonoskopie. Sobota Jaromíra Janáka

komentář 06.01.2024
Opera z kolonoskopie. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Hurá na vyšetření

„Pane Janák, nechci vás strašit, ale to, co říkáte, mě nutí, abych vás poslala na kolonoskopii,“ řekla mi nová mladičká, hezoučká a miloučká paní doktorka, jejíž příjmení dávalo naději, že bych s ní mohl být přes její babičku i spřízněný.

Vzhledem k tomu, že pamatuji Hitlera a přežil jsem všechny vládnoucí politické padouchy až po ty dnešní (všimněte si, že nikoho nejmenuji), svou hezkou paní doktorku už nicméně bohužel zajímám jen jako pacient s revmatickými prsty, artrotickými koleny a zvýšenou kyselostí žaludečních šťáv.

Tohle si vyzvedněte v lékárně a noc před zásahem to vypijte.“ Pořád jsem netušil nic zlého a objednal jsem se na oddělení, které se jmenuje gastroenterologie, což vysloví jen zkušený hlasatel v televizi.

Tak to jsi v troubě, u nás v Počernicích to měl soused, udělali mu vývod a za půl roku byl v kopru,“ uklidnil mě večer během telefonátu tlustý kamarád, odborník na bílé víno, jinak tenorista s krásným hlasem zvaný Miluna, který si sám říká Luciano.

V předvečer aktu jsem naředil čtyři litry nápoje a nic zlého netuše jsem vypil první skleničku…

Ráno, nevyspalý, raději si stále kontrolující zadní část kalhot, jsem se dostavil na oddělení gastroenterologie. Čekárna před gastroenterologií byla plná zamračených, na tvrdých židlích podivně poposedávajících lidí.

Tak, pane Janák, pojďte se nám ukázat,“ zavolala jasným hlasem mladá sestřička.

Znaleckým okem si mne prohlédla, a když viděla, že se téměř neudržím na nohou, spokojeně pokývla hlavou: „Svlékněte se do půl těla.“

Sundal jsem tričko, a protože jsem pořádný, pověsil jsem ho na věšák, očekávaje pochvalu. Sestra se na mne opovržlivě podívala a řekla mi: „To si zase vemte a svlékněte se dole. Ale všechno!“

Džíny šly ještě dobře, ale když došlo na slipy, zaváhal jsem.

Tak já vám dám přes to ručník, když se tak stydíte.“

Pokusil jsem se zmírnit dusno veselým žertem. „Ten ručník mi je krátkej,“ zavolal jsem na sestru. Sestra namísto ocenění začala vyzvídat, jestli mám šedesát korun. Částku jsem s potížemi dal dohromady a sestra mi za to podala jakési modré trenýrky, u kterých jsem si musel poklopec dát dozadu, což srazilo poslední zbytek mé mužské důstojnosti.

Tady si lehněte, na bok,“ řekla mi sestra a já zatím obdivoval její ústavní oblečení, které sestávalo z trička krátce pod prsa a z bílých vypasovaných kalhot silně pod pupík. Volný prostor vyplňovala vytetovaná hlava tygra s rozevřenou tlamou, ale necelá, protože spodní tygrova čelist končila v sestřiných kalhotách.

V tu chvíli se na scéně objevil lékař. Velmi milý fešák, mírně dívčího vzhledu.

Nebojíte se, že ne?“ zeptal se mě.

Vůbec,“ zalhal jsem.

Tak jdeme na to. Sestro, přimázněte mi ho.“

Sestra (asi zednickou lžící) kydla na inkriminované místo něco mazlavého. Hned potom jsem pocítil podivný tlak, jako když do vás někdo strká trychtýř. Představil jsem si doktora, jak zkoumavým pohledem kouká do trychtýře (když tedy nic horšího), když tu se ozvalo: „Trošku mi ho přifoukněte, nějak tam není vidět.“

Představa sestry, v ústech trubičku zasunutou do mne a usilovně foukající, mi vehnala slzy do zavřených očí, přitisknutých na rukou.

No, pane, ono tam víceméně nic není, dám vám čípeček, večer si ho tam šoupněte, a pak se někdy přijďte ukázat. Pořád ještě občas pracujete v divadle? Nemůžete to mít od…“

To jsem rázně odmítl.

Vstoupila další pacientka, dáma středních let. „Té si nevšímejte, ta se toho nemůže nabažit, máme ji tady každý třetí měsíc. Za chvilku jsme s ní hotový, a pak vám uděláme kafe,“ vysvětlil mi polohlasem podezřele přátelský lékař, otočil se a zavolal: „Paní, pokrčte ty nohy, nebo se netrefím, kam mám!“

Káva byla dobrá, a když jsem vyšel z nemocnice, napadlo mě, že bych mohl ještě stačit slíbený melouch v divadle. Tělo ale mělo jiný názor. Špatně otřená vazelína mi začala prosakovat skrz džíny a sestra mě pravděpodobně přifoukla nějak moc. Když přijel autobus, zůstal jsem stát na schůdcích, protože udělat krok vzhůru jsem se již neodvážil...

Člověče, tady nemůžete stát, vylezte si nahoru nebo si vystupte!“ přikázal mi revizor, který nastoupil se mnou a okamžitě pojal podezření. Nechtěl jsem nic vysvětlovat, a tak jsem vystoupil, a revizor se mnou. V tu chvíli ze mě vyrazil zbytek nadměrného nafouknutí a rozlehl se po celém Náměstí Republiky...

Tak vy na mě todle, jó?!“ zařval rozběsněný revizor. „Dejte mi občanský průkaz!“

Nechtěl jsem mu objasňovat, co se mi vlastně stalo, a tak jsem mu tu občanku dal. Žádná složenka mi dodnes nepřišla. Doufejme, že na mě za nějakých deset let nebude uvalena exekuce pro neplacení. Jak to tak v naší zemi bývá, kvůli úplnému…

 

QRcode

Vložil: Jaromír Janák