Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Osudové lásky nejmladší české Lady Macbeth aneb Panický útěk před dítětem a podivné dědictví. Tajnosti slavných

03.01.2024
Osudové lásky nejmladší české Lady Macbeth aneb Panický útěk před dítětem a podivné dědictví. Tajnosti slavných

Foto: Se svolením Filmové studio Barrandov

Popisek: Antonie Hegerlíková jako Karasová v prvním příběhu povídkové detektivky z roku 1974 Motiv pro vraždu

VIDEO Vlastně nepřetržitě byla celý život do někoho zamilovaná, opravdovou velkou lásku ale potkala jen dvakrát. A zatímco muži často opouštějí ženy, protože nemohou mít děti, zůstala paradoxně sama, protože porodila dceru.

Královna, princezna a vévodkyně, ale také selská dívka či služka. Stejně skvěle uměla zahrát intelektuálky i hloupé báby, poběhlice i čisté panny, na jevišti, před filmovými a televizními kamerami i před rozhlasovým mikrofonem, který dal vyniknout jejímu charakteristickému altu. Velká dáma českého herectví byla dobrosrdečná, chápavá, vstřícná, vlídná a upřímná, i když jí leckdo vyčítal, že patřila k těm, kteří v padesátých letech poslali Jiřinu Štěpničkovou do vězení. K úspěchu jí dopomohla notná dávka štěstí, pak ale na něm tvrdě pracovala. V třiadvaceti letech se stala členkou souboru pražského Divadla na Vinohradech a jako jednaosmdesátiletá babička z něj odešla. K úspěchu jí dopomohla náhoda, pak ale na něm tvrdě dřela.

 

Vstanou noví bojovníci:

Jasnozřivý ordonanc

Narodila se 27. listopadu 1923 v Bratislavě. Její otec byl Němec z Úvalna u slezského Krnova a vyučil se pekařem, česká maminka pocházela z Ondřejova u Prahy a byla čtrnáctým dítětem sedláka a hostinského. Seznámili se za první světové války v rodině c. k. důstojníka, v níž ona sloužila a on byl ordonanc neboli osobní sluha. Měli válečný sňatek a po vzniku samostatné republiky zůstal otec v armádě s hodností štábního rotmistra. Antonie měla o dva roky starší sestru Annu a dětství a dospívání prožila na západním Slovensku, převážně v Žilině. Tam také rodina zůstala i po otcově smrti v roce 1933 až do vzniku Slovenského štátu v březnu 1939. „Maminka s námi dvěma zůstala již sama. Tatínek začátkem roku 1933 přijal za svou rodnou řeč jazyk český, do té doby měl německý, i když národnost měl českou. Díky tomuto jeho jasnozřivému rozhodnutí jsme i za druhé světové války byly česká rodina,“ prozradila ve svém životopisu.

Tanečnicí na zkoušku

V roce 1938 se rodina odstěhovala do Čech, kde mohla děvčata konečně studovat. Anna zvolila dráhu lékařky se specializací gynekologie a porodnictví, Antonie snila na gymnáziu o kariéře středoškolské profesorky zeměpisu a tělocviku. Současně ale také studovala výrazový tanec u ruské primabaleríny Jelizavety Nikolské, která byla od dvacátých let hvězdou baletu pražského Národního divadla a doporučila jí konzervatoř. Antonie tam nastoupila především kvůli mimice, tenkrát prý ani nevěděla, co je monolog. Přesto ji přijali, i když nejprve jenom na zkoušku, na půl roku. Nakonec ale prokázala výrazné hlasové dispozice, takže zvítězilo herectví.

 

Dnes naposled:

Nejmladší Lady Macbeth

Na profesionálním jevišti stanula poprvé v roce 1940 v legendárním divadle Vlasty Buriana a první angažmá získala v pražském Divadélku ve Smetanově muzeu. Nejprve jako pěvkyně, až po pár měsících herečka. V roce 1943 poprvé překročila i práh filmových ateliérů, aby ztvárnila vedlejší roličku Marty, kadeřnice velkého salonu, v melodramatu režiséra J. A. Holmana Bláhový sen. Po válce krátce působila v Burianově souboru D 46, než se stala v roce 1946 členkou Městského divadla na Královských Vinohradech. Žádné jiné herečce se nepodařilo hrát Lady Macbeth v pouhých čtyřiadvaceti letech, navíc v režii legendárního Jiřího Frejky. Na Vinohradech prožila téměř šedesát let, během nichž vytvořila zhruba dvě stě rolí, většinou velkých postav energických a panovačných žen. Současně působila jako pedagožka Vyšší odborné školy herecké.

Rozvod kvůli dítěti

Zamilovaná prý byla celý život, velké osudové lásky ale měla pouze dvě. Tou první byl režisér Antonín Dvořák, za nějž se provdala v roce 1946. Měla s ním jedinou dceru Antonii, která se paradoxně stala příčinou krachu manželství. „Manžel děti nechtěl, já po nich naopak moc toužila. Řekl mi to dávno před svatbou. Nelhal. Kdyby se rodily alespoň sedmileté, pak by jich měl třeba i deset. Jenže já mu nevěřila... Až po dceřině narození jsem zjistila, že nemluvil do větru,“ posteskla si kdysi magazínu Televize. Před bezbranným kojencem a nekonečnou péčí o něj ale začal utíkat z domova a manželství se po pouhých osmnácti měsících rozpadlo. Obrat přišel až s přibývajícími lety. Jak dcera rostla, měnil se otec v nejlepšího kamaráda, a nakonec měli krásný vztah. Dokonce všichni tři jezdili celý život společně na dovolené.

 

F. L. Věk:

Umění omluvit se

Další kroky před kamerou činila už v znárodněné kinematografii, zpočátku hrála většinou uvědomělé proletářské dívky a ženy. V padesátých letech se stala jednou z těch, kteří poslali na patnáct let do vězení Jiřinu Štěpničkovou, a dokonce pro ni žádali za pokus o emigraci trest smrti. „V divadle byla tenkrát jedna jediná schůze o tom, jestli souhlasíme s odsouzením paní Štěpničkové. A kromě dvou lidí, Lídy Vostrčilové a Josefa Chvaliny, jsme všichni souhlasili,“ přiznala kdysi. Všichni, to tehdy znamenalo i takové osobnosti, jako byli Vlasta Chramostová, Jiřina Švorcová, Vlastimil Brodský, Jiří Vala, Jiří Sovák či Ota Sklenčka. Na rozdíl od jiných ale byla Antonie jednou z mála, s níž nakonec Štěpničková našla společnou řeč. „Tonka se jí mnohokrát za svou blbost omluvila. Když Jiřinu propustili, byla jedna z mála, ne-li jediná, kdo jí nabízel svou pomoc,“ prozradila jedna z kolegyň.

Moskalykův špatný nápad

Od roku 1952 ji film téměř ignoroval, a tak stále častěji spolupracovala s televizí. Srdce diváků si definitivně získala v roce 1970 jako maminka hlavního hrdiny v historickém seriálu Františka Čápa F. L. Věk, k němuž napsal scénář podle stejnojmenného románu Aloise Jiráska Otto Zelenka. Vzápětí ale následoval radikální obrat. Její obsazení v monumentálním normalizačním seriálovém projektu o začátcích dělnického hnutí v Čechách Matka, který natočil Antonín Moskalyk. Její obsazení bylo nápadem mimořádně nešťastným, pro herečku téměř likvidačním. Jako padesátiletá, navíc už hodně kyprých tvarů, totiž představovala hlavní hrdinku věkově i o polovinu mladší a publikum ji v takové roli nepřijalo.

 

Pamětnice:

Zděděný manžel

Další vážný vztah hledala jen velmi obtížně. „Ta první láska je přece jen jedna... Přesto jsem se ještě jednou provdala. Vzala jsem si herce z kladenského divadla Karla Fridricha, s nímž jsme se znali od mládí,“ zavzpomínala. Fridrichovou první manželkou byla její nejlepší kamarádka ze studií, herečka Marie Mottlová. „Když se s Karlem brali, byla jsem jí za svědka. A když jsem slavila sedmdesátku, Karel, tehdy už léta vdovec, mi přišel přát. Slovo dalo slovo a za tři měsíce jsme měli svatbu. Prožili jsme spolu nádherných devět let,“ svěřila se. Fridrich však v roce 2003 zemřel po těžké nemoci. „Musím říct, že jsem s ním prožila nejkrásnějších osm let svého života. Ještě den před smrtí mi v televizním pořadu Barvy života vyznal lásku,“ vzpomínala dojatě.

Život s pochybnostmi

Říkávala, že ji na herectví nejvíc baví pestrá paleta postav, lidí a charakterů. Zahrála si v zhruba třech desítkách filmů a třech stovkách televizních inscenací, další dlouhou řadu rolí dostala v dabingu. Naposledy stanula před kamerou v roce 2009 jako spolužačka Vítková v hořké komedii scenáristy Tomáše Magnuska Pamětnice. V roce 1951 se stala laureátkou Státní ceny, v roce 1965 jí byl udělen titul Zasloužilá umělkyně. Koncem devadesátých let byla nominována na cenu Thálie za roli v Albeeho v hře Tři velké ženy, získala ji ale až v roce 2005 za celoživotní činoherní mistrovství. „Já jsem se dostala k divadlu náhodou. Celý život jsem měla pochybnosti. Proto jsem celý život musela hodně dřít, abych všem dokázala, že jsem tam právem,“ prohlásila, když ji přebírala. Nadace Život umělce jí v roce 1993 udělila cenu Senior Prix a za celoživotní mistrovství v dabingu získala v roce 2008 Cenu Františka Filipovského. V posledních letech trpěla těžkou cukrovkou, kvůli níž prodělala několik amputací. V posledních měsících byla odkázána na invalidní vozík, nakonec ji ale zradilo srdce. Antonie Hegerlíková zemřela 11. prosince 2012 v domě své dcery Antonie, která o ni do poslední chvíle pečovala.

(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Divadelní noviny, Divadlo na Vinohradech, Alexandra Stušková: Serpentiny Antonie Hegerlíkové, týdeník Televize, Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907-2007 – Vinohradský příběh)

 

Božoňka

QRcode

Vložil: Adina Janovská