Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak jsem se mýlil s ministrem Rakušanem. Komentář Štěpána Chába (pochvala Janu Paulovi)

komentář 03.01.2024
Jak jsem se mýlil s ministrem Rakušanem. Komentář Štěpána Chába (pochvala Janu Paulovi)

Foto: Se svolením Víta Rakušana

Popisek: Mám tu Rakušanovu vážnou fotku rád, ukazuje všechno

Dne 22. prosince 2023 vyšel můj komentář vztahující se k masakru na Univerzitě Karlově. Tam jsem se postavil hned po boku ministra Rakušana a začal tvrdit, že by se mělo jméno Davida Kozáka vymazat z historie. Aby nenašel své následovníky. Po týdnu a půl, několika kázání, sledování dění, dávání si souvislostí dohromady a článku mého kolegy Paula jsem nucen posypat si hlavu popelem, přiskřípnout si prsty do futer a s omluvou říct – mýlil jsem se.

Nebudu se vymlouvat, jen popíšu průběh toho tragického dne. Přijeli jsme s dětmi z lidovky. Přijeli jsme v šest večer, rozsvítili a za pět minut hledali svíčky, protože v našem domě se rozhostila tma. Kvůli těžkému sněhu vypadla elektřina. Do toho mi volá Tomáš Koloc s tím, co se stalo. Hned hledáme viníka (a hned ho i vidím, ač jsem bez přísunu informací). V osm rozsvěcí elektřina, jdu nasát informace. A pak nastalo trochu konsternované nejistoty.

Rozsah masakru je mrazivý. Ta nelidskost je obludná. A tak sedím u klávesnice a vím, že musím. Něco, cokoliv. Nemůžu to nechat ležet. Podivný pocit, který mi v telefonu vyvrací naše milá šéfredaktorka. Nemusíš, nejsme zpravodajský web. Jen dvěma větami zmiň, že je to tragédie hrozných rozměrů, že jsme v duchu s rodinami obětí, ale že nejsme postaveni na tom, abychom se předháněli se zpravodajskými servery v exkluzivitě. A pak psát dřív chystaný text.

Jenže uteče hodina a já mám hlavu opřenou o stůl a nevím, co psát. Nemůžu vypsat dvě zmíněné věty, a pak se vrhnout na „nějaké téma“. Přijde mi to divné, nějak se nemůžu zbavit pocitu, že musím (jak šalebný a hloupý pocit, já vím, když čas po masakru měl patřit jen pietě a smutku,  nikoliv nějakému hloupému komentování, navíc dokonale prázdnému a zbytečnému,... beru to jako výchovné poučení pro příště). A tak, pod náporem emocí a kulometného zpravodajství o té hrůze, začnu vypisovat, proč bychom Davida Kozáka neměli ani jmenovat, zapomenout na něj. Uvalit na něj jakousi společenskou klatbu. Už druhý den, kdy je text venku, se kvůli tomu cítím tak trochu zaraženě. Večer už si říkám – jsem snad debil, nebo co? Jenže, pak začnou Vánoce, měli jsme je o den dříve, protože se to muselo v rodině zorganizovat, a já na článek radši zapomenu.

Jenže přijde Jan Paul a velmi správně mi připomene, že jsem sjel z cesty a dokonale zcestně plkal o jakési ochraně zdánlivě nesvéprávného občana, kterému musíme nařídit, aby se neptal, nezajímal, nešťoural se v detailech, které je ale nutné prozkoumat, prodiskutovat, otevřít ve vší nahotě veřejnosti. Jak postupovala policie, jestli neselhala, proč policie posílala lidi z univerzity přímo na mušku střelci, co stojí v „dopise na rozloučenou“ od vraha Kozáka, proč ze svého domu, kde měl i ten dopis, udělal výbušné zařízení, jak to, že psychicky labilní člověk mohl získat zbrojní pas a nakoupit si zbraní jako do války… Otázky se rojily a já měl až mrazivý pocit, že jsem se postavil po boku těch, kteří by podobné otázky zakazovali. A snad za ně i trestali.

Proto se (ona mi naše milá šéfová nevěří, že to umím, ale já to umím) hluboce omlouvám za svůj text z 22. prosince. Ujel jsem, pod náporem emocí mi na chvíli přestal fungovat úsudek. Neříkám, že v textu z 22. prosince jsou samé kraviny, ale ten základní kámen textu, to břevno, ten šibeniční trám, že bychom měli zapomenout jméno Davida Kozáka, to je selhání hodné pohlavku. Kaju se. A děkuji Janu Paulovi za něžné kopnutí do holeně. Bylo zasloužené. I já chci slyšet odpovědi na všechny otázky. Byl bych bloud, kdybych nechtěl. Textem 22. prosince jsem nectil pietu, ale jako hyena se pustil hned do zbytečného komentování. Což je neomluvitelné. 

 

QRcode

Vložil: Štěpán Cháb