Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Pro své publikum žil, za jeho smích by dal i život. Králi komiků se to málem povedlo, dokonce hned třikrát. Tajnosti slavných

01.01.2024
Pro své publikum žil, za jeho smích by dal i život. Králi komiků se to málem povedlo, dokonce hned třikrát. Tajnosti slavných

Foto: Se svolením Národní filmový archiv-Metropolitanfilm

Popisek: Vlasta Burian jako sice svérázný, nicméně naprosto nenahraditelný koncipient advokátní kanceláře doktora Faulknera v komedii z roku 1938 Ducháček to zařídí

VIDEO Do historie se zapsal jako hvězda zdánlivě bezstarostné éry první republiky, i během okupace zářil na v plátně v komediích, které měly alespoň na chvíli oprášit pocity štěstí, radosti a pohody. Za smích by dal i život a málem se mu to povedlo dokonce třikrát.

Chystáte se strávit poslední sváteční den u obrazovky? Patříte-li k milovníkům filmů pro pamětníky, na své si v záplavě pohádek a komedií moc nepřijdete. Jedinou výjimkou je tentokrát Král komiků, který na vás jukne hned dvakrát. Na Primě hned dopoledne jako Kryštof Rozruch padne do spárů úředního šimla v nemocenské pojišťovně v komedii U pokladny stál…, aby se o pár hodin později přesunul na „Jedničku“ České televize jako svérázný koncipient advokátní kanceláře Ducháček, který vše zařídí. Vlasta Burian je tak výrazný, že ho buď milujete, nebo nemusíte vůbec. Přispěla k tomu i doba, v níž naplno zářil a která byla nemilosrdná. Během nacistické okupace mohl volit pouze ze špatných možností, a po osvobození dokonce třikrát stanul před soudem. Ti, kteří mu dříve nadšeně tleskali, ho šmahem zbavili cti. A o jeho poválečném osudu je toho všeobecně známo mnohem méně, než by si zasloužil.

 

U pokladny stál…:

Sportovní multitalent

Vytoužený syn Josef Vlastimil se narodil 9. dubna 1891 v Liberci krejčímu, vlastenci a ochotníkovi Antonínu Burianovi a jeho o pět let starší manželce Marii, která měla z předchozího manželství dceru Žofii. V českoněmeckém městě pod Ještědem prožil prvních deset let, 5. května 1901 se pak rodina přestěhovala na pražský Žižkov, protože otec měl v Liberci málo příležitostí k vlasteneckým aktivitám. V Praze pracoval jako úředník, vybírající potravinové daně, a syna, který mimo jiné zpíval v kostele na kůru, vodil do Národního divadla na opery. Vlastík od dětství rád sportoval a nejraději měl fotbal, několik let byl dokonce brankářem ligového klubu A. C. Sparta. Vynikal ale také v cyklistice, tenise, hokeji, golfu, boxu… Zkrátka neexistoval sport, který by nezkusil. Časem ale většina jeho sportovních aktivit ustoupila divadlu.

Hašlerovo doporučení

Bavičské nadání zpočátku uplatňoval na večírcích přátel, což mu postupně otevřelo cestu k veřejnému vystupování. Vyučil se sice obchodním příručím a otec nebyl jeho „komediantstvím“ ani trochu nadšený, když ho ale jednou viděl při představení v hospodě, usoudil, že je opravdu výborný komik, a přestal mu bránit. Začínal vedlejšími rolemi v Divadle na Vinohradech a ve Švandově divadle, pak si ho všiml legendární písničkář, dramatik, scenárista a režisér Karel Hašler a doporučil ho jako komika. Díky němu začal Burian vystupovat v kabaretech, v nichž se už před první světovou válkou stal miláčkem publika. Za války zběhl z armády, as pak putoval po českém venkově s přítelem, klavíristou Daliborem Ptákem, který ho doprovázel na piano. Nakonec ho ale chytili a skončil ve vězení. Po amnestii si konec války odsloužil ve vojenské kapele a začal znovu alespoň příležitostně vystupovat v pražských kabaretech.

Ducháček to zařídí:

Miláček publika

Po válce převzal komické role v několika seriózních divadlech a současně dál vystupoval v kabaretech. Jenže přecenil síly a několik představení během jediného dne, navíc na různých místech, nedokázal stihnout. Naštvaní divadelní ředitelé se na něj domluvili, že už ho nikdo nezaměstná, takže si nakonec založil vlastní Divadlo Vlasty Buriana. První představení se uskutečnilo 1. září1925 v Adrii na Václavském náměstí, v srpnu 1928 se soubor přestěhoval do prostor smíchovského Švandova divadla a v prosinci 1930 do nového paláce Báňské a hutní společnosti v Lazarské ulici. Zde Burian vybudoval nejen prosperující divadelní scénu, ale také dílny, foyer, ateliér, módní salón, a dokonce i vlastní kino Vlasta. Až na vrchol se vypracoval především díky píli, pracovitosti, odhodlanosti a odvaze riskovat. Davy ho zbožňovaly, v titulcích stálo jeho jméno vždy na prvním místě, filmy trhaly rekordy v návštěvnosti a divadlo denně praskalo ve švech.

Statkář v koupené uniformě

Postavy, které ztvárnil, si jsou všechny podobné. Základem jeho herectví byla výrazná gesta, dvornost a noblesa, humor bez hrubých slov, parodování hudebních nástrojů a cizích jazyků i některé oblíbené rekvizity. Pro popularitu udělal maximum a uměl si ji užívat. Jeho tvář a jméno se často objevovaly i v reklamě, například po něm byly pojmenovány bonbóny Burianky či nově vyšlechtěná růže Vlasty Buriana. Budil rozruch všude, kamkoli vkročil. Miloval rychlá auta, armádu a uniformy, které také rád nosil na veřejnosti. Stal se příslušníkem Československé armády, dokonce si „vyběhal“ a zaplatil hodnost nadporučíka, a údajně jeden čas uvažoval i o prezidentské kandidatuře. V době největší slávy si pronajal zámeček, kam jezdíval o víkendech na lov, bydlel ale v domě správce. Nedaleko Prahy si pořídil statek, kde choval krávy. Pojmenoval je podle postav ze slavných oper a jména byla napsána na cedulích, které měly zavěšeny nad hlavami.

 

C. a k. polní maršálek:

Melancholický komik

Jeho první láskou byla o rok mladší tanečnice Anna Emílie Pírková, která mu 8. dubna 1912 porodila dceru Emilku. Přesto se do ženění nehrnul. Teprve o sedm let později si vzal svou oddanou obdivovatelkou Františkou Červenkovou. Říkal jí Nino a nesměla chybět na žádném představení. Když se opozdila, klidně pozdržel začátek, dokud nebyla ve své lóži, když onemocněla, nechal zavést mikrofon na jeviště, aby ho mohla poslouchat alespoň po telefonu. Jejich manželství ale zůstalo bezdětné. Zatímco společnost hoznala jako zábavného společníka, v soukromí prý byl melancholický, náladový a trpěl maniodepresivními stavy. Často se uzavíral ve své luxusní vile v Dejvicích, v níž měl mimo jiné i velkou tělocvičnu, bazén a tenisový kurt. Každé ráno vyrážel ven na kole, pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu a byl velkým mecenášem profesionálních i amatérských sportovců.

Když úřaduje závist

Svým bohatstvím se rád chlubil, což logicky vyvolávalo velkou závist a zřejmě se také stalo jednou z příčin jeho poválečného pádu. Doba, v níž naplno zářil, byla totiž nemilosrdná. Okupace ho postavila do situace, kdy mohl volit pouze ze špatných možností. S koncem války pak přišel strmý pád. Nejprve mu v roce 1944 Němci zavřeli divadlo, po válce byl pro změnu zatčen Čechy a uvězněn v společné cele s esesáky a kriminálníky, kde byl velmi ponižován. Teprve díky intervenci Jana Masaryka byl vyšetřován na svobodě. Nakonec ho soud osvobodil, po negativní reakci tisku byl ale znovu uvězněn. Nakonec byl na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen za kolaboraci ke třem měsícům těžkého žaláře, které si odseděl už ve vazbě, a pokutě půl milionu korun, na jejíž zaplacení si ale neměl kde vydělat. A za trest byl vyloučen z herecké obce. Souzen byl celkem třikrát, byl mu zabaven téměř veškerý majetek a po propuštění nesměl dalších pět let vystupovat.

 

Když Burian prášil:

Seznam hříchů

Základem odsouzení byly následující prohřešky. V jednom rozhlasovém skeči zesměšňoval exilovou vládu v Londýně, k čemuž byl údajně donucen nacisty. Žaloba ho vinila, že ve své vile hostil německé okupanty včetně říšského protektora K. H. Franka, ve skutečnosti ale byli Němci u Burianů pouze jednou, když po udání sousedů hledali na zahradě zakopané zbraně. S Frankem se setkal také jen na jediné recepci. Dalším jeho hříchem mělo být, že údajně podplatil magistrátní úředníky, aby získal městský pozemek k rozšíření tenisového kurtu, a když byl za války benzín na příděl, prý ho získával nepoctivým způsobem. Ve skutečnosti autem jezdil na fingované smlouvy s Lucernafilmem, nikoli s povolením Němců. I v Národním divadle vystoupil v Prodané nevěstě jako principál prý jenom díky německé protekci, ve skutečnosti si ale žádost podal sám, aby demonstroval upřímné vlastenectví. K obvinění, že zdravil nacistickým pozdravem, dodal, že buď zvedl ruku se zaťatou pěstí, nebo to doprovodil slovy: „Takhle vysoko skáče můj pes, když přijdu domů.“ Podle pamětníků dokonce vystoupil s bičem, na němž bylo připevněno velké C, a na otázku, co to znamená, odpověděl: „To je bič na něm cé“. Tím si za protektorátu mohl vysloužit i trest smrti. Různých obvinění nakonec bylo ještě víc.

Dvanáct bodů obhajoby

Na svou obhajobu sepsal Burian dvanáct bodů na svou obranu, které doprovodil i řadou fotografií a svědectví. Mimo jiné v nich uvedl, že nepřijal předsednictví Svazu českých divadelních ředitelů, protože se chtěl vyhnout styku s okupanty a českými aktivisty. Rovněž odmítl předsednictví Českomoravského filmového ústředí, stejně jako Miloš Havel. Do Filmklubu chodil za války zásadně chodil, jen když v něm byl nucen účinkovat jako ostatní herci. Nátlaku hrát v německých filmech se ubránil tím, že úmyslně propadl při filmové zkoušce z němčiny, přestože bylo všeobecně známo, že ovládal němčinu velmi dobře. Několik filmů v německé verzi také před druhou světovou válkou také natočil. V divadle hrál pouze hry českých autorů a ze zahraničí přebíral jen díla autorů židovského původu. Ty byly oficiálně samozřejmě zakázané, takže jména autorů fingoval. V době okupace zaměstnával mnohem víc herců i technického personálu, než potřebovala, jen aby lidi uchránil před totálním nasazením v říši. Tři týdny se v prostorách jeho divadla dokonce skrývali parašutisté.

 

Byl jednou jeden král:

Léčba poraněné duše

Po propuštění z nucených prací v severočeských dolech musel odejít z Prahy a živil se na stavbách a náhodnými brigádami. Pak na přímluvu pozdějšího prezidenta Antonína Zápotockého zakotvil zhruba na rok na Hříběcí boudě v Krkonoších, kde si prý léčil duši. Pásl krávy a jezdil starým studebakerem lidem pro kufry. Večer vystupoval v přestávkách mezi tancem se zábavnými čísly, působil jako barman a během nalévání hostům si vždy stihl s každým připít. Když nemohl bavit naplněné hlediště, hrával komické scénky alespoň tetkám na silnici a nepřestával snít o návratu na jeviště. A když si nakonec veřejně posypal hlavu popelem, mohl se vrátit před publikum, které na svoji zbožňovanou hvězdu zlaté éry první republiky nezapomnělo.

Do posledního dechu

Na plátno se vrátil v roce 1950 tristní rolí rozvraceče Kodýtka ve filmové agitce režiséra Oldřicha Lipského a Jana Strejčka Slepice a kostelník a znovu dostal i stálé angažmá v divadle. Po zkušebním představení v Městském divadle v Kladně začal díky přímluvě Jiřího Frejky a Jana Wericha hrát v Hudebním divadle Karlín. Už v roce 1953 ale dostal výpověď, a pak vystupoval v různých estrádách. Na plátně naposledy zazářil v roce 1954 jako rádce Atakdále v pohádkové komedii Byl jednou jeden král. Už to ale nebyl bohem nadaný komik, sršící energií. Měl problémy s očima, kvůli potížím se žílami mu otékaly nohy a špatně chodil. Ke konci už musel vystupovat vsedě na židli, přesto dokázal publikum bavit. Dokonce i v podřadných nevytopených sálech. Při jednom takovém vystoupení prochladl, poslední představení odehrál s těžkým zápalem plic a 31. ledna 1962 zemřel na následky plicní embolie. Jeho manželka Nina pak přestala vycházet z domu a za pouhé tři měsíce ho následovala. Zemřela přímo na jeho hrobě 10. dubna 1962.

(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Městská divadla pražská, Centrum Vlasty Buriana Liberec, Pavel Taussig: Vlasta Burian - Život a smích, Ondřej Suchý: Vlasta Burian na cestě do 21. století, Ivan Černý: Vlasta Burian na scénu!)

 

Božoňka

QRcode

Vložil: Adina Janovská