Život není excelová tabulka. Jak ale uniknout ze dna těžkých depresí? Horká židle Kláry Pollertové-Trojanové

Foto: Se svolením Stream (stejně jako snímek v článku, není-li uveden jiný zdroj)

Popisek: Herečka Klára Pollertová-Trojanová v talkshow Face to Face

Holčička s obrovskýma hnědýma očima měla cestu k filmu snadnou, filmařům se zalíbila na první pohled. Být dětskou hvězdou ale nemusí být lehké, když se vám stýská po mámě. Lehké není ani být manželkou slavného herce, lidé moc nechápou, že být matkou čtyř dětí pro ženu nemusí znamenat oběť. Léta plynou, životní plány se hroutí, ale přicházejí nové výzvy. Klára Trojanová se ze dna depresí vyzpívala a jde dál.

René Kekely ve svých rozhovorech Face to Face rád nechává své hosty rozpovídat se na téma milých vzpomínek, aby se v s nimi pomalu propracoval k závažnějším myšlenkám o jejich dramaticky se odvíjejících životech. Klára Pollertová-Trojanová má rozhodně na co vzpomínat, vždyť před kamerou se poprvé objevila v osmi letech. Bulvár stále nejvíc zajímá rozvod manželství s Ivanem Trojanem po třiceti letech, ona ale ani po roce nehodlá odtajňovat důvody, proč se se rozvedli. Raději mluví o dětech a nových výzvách, které jí nyní život přináší.

Bratr vždycky věděl, co od života chce

Když se René Kekely rozhodl probrat s Klárou Trojanovou celý její životní příběh, nemohl pominout rodinné prostředí, z kterého vzešla. A samozřejmě se musel zeptat, jak to bylo v dětství s jejím bratrem, známým lékařem a kdysi také slavným sportovcem, olympijským vítězem ve vodním slalomu Lukášem Pollertem. „Bratr měl v životě jasno od začátku, od dětství chtěl být doktorem. On je Beran, tak šel za vším tvrdou hlavou, no a i to jméno Lukáš ho k tomu nějak předurčovalo, takže i přes nevalné školní výsledky se prostě před maturitou naučil, udělal přijímací zkoušky a vystudoval medicínu,“ líčila Klára, jak si bratr šel vždycky za svým.

Dnes také není tím správným „doktorem v domě“, s chřipkou se za odborníkem na anesteziologii v urgentní medicíně prostě nechodí. Jak se to kombinovalo se sportem? „My jsme sportovali všichni, pravidelně jsme jezdili na hory lyžovat, otec byl v mládí kanoista, takže jsme jezdili i na vodu,“ vyprávěla , jak bratr vodě propadl, zatímco jí se to nelíbilo, protože jí bylo pořád zima a mokré oblečení jí páchlo. Přestože se sportu věnoval intenzivně, zůstal pro Lukáše Pollerta hlavně koníčkem, medicína byla na prvním místě. Také Klára ráda sportovala a dodnes ráda lyžuje, ctižádost stát se mistryní na vodě v ní ale nikdy nebyla. V ní se probudily jiné pollertovské geny, které ji vedly k herectví. I když vlastně herečkou být nechtěla, víc by se jí bylo líbilo pracovat v laboratoři jako maminka. Právě ta ale s Klárou a její sestrou chodila na konkurzy na dětské role a Klára v nich brzy uspěla.

S moderátorem René Kekelym v studiu jeho populární show

Natáčení bylo peklo

Dnes samozřejmě vzpomíná na krásná setkání, na to, jak si v kultovním seriálu Návštěvníci oblíbila Dádu Patrasovou a chtěla být jako ona, jak úžasný byl Rudolf Hrušínský, který si s ní při natáčení filmu Vesničko má, středisková hodně povídal, jak milé bylo setkání po letech s Marianem Labudou, jehož dceru si v tomto filmu zahrála. Když za ním pak jednou přišla do šatny po jednom divadelním představení, myslela si, že si na ni nebude pamatovat, on ji ale vítal slovy: „Jak bych si nepamatoval, vždyť ty jsi moje dcera!“ Takové jsou vzpomínky na slavné herce, jiné jsou ty autentické dětské, které pro ni vůbec tak krásné nebyly.

Natáčení, které ji v osmi letech při filmu Hordubal odvedlo od rodiny do Beskyd, a potom při natáčení Návštěvníků na řadu týdnů také mimo Prahu, se jí vůbec nelíbilo. Stýskalo se jí po mamince, byla zvyklá na rodinu a najednou byla sama mezi cizími lidmi… Občas se v ní probudila rebelka, když jí bylo deset, zamilovala se během natáčení do syna místního kolotočáře a místo na plac s ním utekla k řece. „Měl takového krásného vlčáka,“ vzpomínala. „No a byl z toho velký průšvih, hledali nás, strašně se o mě báli. Ale nějak se to uhladilo, takže doma z toho ani žádný malér nebyl.“ Jak rostla, rolí ve filmech a seriálech přibývalo, obav z odloučení od rodiny ubývalo a holčička s krásnýma hnědýma očima se definitivně rozhodla stát se profesionální herečkou. Na konzervatoři to sice nevyšlo, po maturitě ale u zkoušek na DAMU uspěla napoprvé.

Matkou na plný úvazek

Hned v prvním ročníku na DAMU se seznámila s Ivanem Trojanem a po roce známosti se vzali. Začínající herečka sice prošla několika divadly, také ale porodila čtyři syny. A rodina se pro ni stala nejdůležitější věcí na světě. Ivan Trojan záhy vyrostl ve známého a oslavovaného herce, ona se věnovala hlavně dětem. Nevadilo jí to, naopak, považovala to za přirozené a naplňovalo ji to. Co jí vadilo, byl přístup některých lidí. „Někdy mě samozřejmě mrzelo, že jsem byla vnímaná jako ta manželka pana Trojana. I někteří blízcí kamarádi a známí říkali, že on má hodně práce. Byla jsem upozaďovaná, že já jsem ta žena, která se stará o ty děti a dělá servis té rodině, protože Ivan pracuje a dělá tu kariéru a má toho moc. Když lidé tímhle způsobem smýšleli, tak jsem si někdy říkala, že to není fér,“ odpověděla Klára na otázku, jaké to pro ni bylo žít ve stínu slavného manžela. Nepřipadala si ale nijak ochuzená. Navíc obdivovala jeho soustředění na práci, perfekcionistickou přípravu na každou roli. S trochou nadsázky říká, že vlastně nežila s jedním mužem, protože on každou svou novou roli prožíval tak, že ona vlastně i doma žila se všemi těmi jeho postavami. Trvalo to třicet let – a najednou byl konec.

V patnácti letech jako Milena Ročková v dramatu Operace mé dcery, které natočil Ivo Novák podle stejnojmenné psychologické novely Stanislava Rudolfa; foto Filmové studio Barrandov

Každý rozchod je těžký

Když před rokem Ivan s Klárou oznámili, že se rozvádějí, nikdo tomu nechtěl věřit. Jenže nikdo do jejich vztahu neviděl a nevidí ani dnes, protože své soukromí si nechávají pro sebe. Jistě se nerozešli ze dne na den a jistě to nebylo snadné rozhodnutí. A rozpad manželství je pro Kláru stále bolestivé téma. „Nikdy jsem si nepředstavovala, že mě tohle v životě potká. Jsem rodinný typ, jsem držák, jsem i tak vychovaná, ale prostě se to stalo,“ svěřila se během rozhovoru. „Je to těžký vždycky. Každý rozchod je těžký, ať je po roce, dvou letech, nebo třiceti. Vždy je to těžké, i když k tomu máte důvody a víte, že to opravdu dál nejde, tak je to většina vašeho života, je to těžké. Děti, spousta vzpomínek, prožitých věcí, situací. Netřeba do detailu rozebírat,“ shrnula otázku rozvodu, který sice údajně iniciovala ona, nakonec se ale z celé situace zhroutila a upadla do deprese. Vyhrabat se z ní ji stálo hodně sil.

Kamarádi nestačí

„V takových případech pomůže jedině psycholog, já na to nedám dopustit. Protože když se svěříte kamarádům, tak co vám řeknou: Jo, to bude dobrý, tak si běž zaběhat, hele, je podzim, po podzimu to bude dobré. To jsou takové rady, které nepotřebujete slyšet, protože jsou úplně k ničemu. Když je nejhůř, tak jedině psycholog," svěřila se. Zároveň ale dodala, že měla štěstí, protože si se svou psycholožkou sedla na první dobrou. „Byla na mě krutá a dokázala mě donutit vzpomínat na to nejhorší bahno v mém životě. Mozek ty informace nějakým způsobem už zpracovává, ale tělo nefunguje. Než se to všechno propojí, ty pocity s tím mozkem... jéžiš. Je to těžká a fakt složitá práce," přiznala.

Nakonec pro sebe našla výbornou terapii, ze všeho se vyzpívává. „Mě z toho nejvíc dostal zpěv, představte si to. Vysvětlili mi, jak zpěv je spojený s psychosomatikou, všechno se otevře a pročistí. Přestala jsem jíst prášky a mnohé si uvědomila,“ dodala na závěr herečka, která se s nadšením po dvanácti letech pustila znovu do herecké práce. Do stálého angažmá nechce, užívá si ale dvě role v představeních ve Werichově vile, kde také uspořádala koncert, v němž si zazpívala krásné šansony.

Nyní chystá další koncertní projekt a s optimistickým pohledem do budoucna se těší, jaké další výzvy jí osud nachystá. „Život není excelová tabulka, v které odškrtáváte další a další naplánované položky,“ prohlásila žena, která byla vždy zvyklá plánovat. Dnes už ví, že to tak úplně nejde a že to ani není potřeba. „Já se teď cítím šťastná,“ dodala. „Ale byla jsem vlastně šťastná vždycky, i když jsem měla deprese, a nebylo to lehké období, nemůžu říct, že bych nebyla šťastná.“ Raduje se z nové práce, z toho, jak spolehliví a laskaví jsou její dva starší synové a jak pěkný má vztah i s těmi dvěma mladšími.

Zdroj: Face To Face

 

Vložil: Ela Nováková