Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Smrt spisovatele i jeho republiky. Z Karla Čapka udělala symbol. Výročí Jakuba Vosáhla

26.12.2023
Smrt spisovatele i jeho republiky. Z Karla Čapka udělala symbol. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Wikimedia Commons, volné dílo / Opelík, Jiří, Karel Čapek ve fotografii (Praha: SNK, 1991)

Popisek: Karel Čapek, 1936

Ten příběh se stal jednou z národních legend. Spisovatel, kterého si mnozí identifikovali s celou érou meziválečné republiky, odešel nečekaně právě o Vánocích roku, kdy i tato republika odešla. Smrt a pohřeb Karla Čapka se před 85 lety zdály nabité symboly úplně ve všem.

Josef Čapek si ve smutném roce 1938 vedl zápisky, nápadně připomínající dnešní Facebook nebo Twitter. Postřehy o životě a světě, ve kterých se mísil osobní a umělecký pohled a velké věci s malými. Po válce a jeho smrti v koncentráku vyšly knižně pod názvem Psáno do mraků. 

Ty črty dobové sociální sítě nejsou v knižním vydání datované. U některých z nich však čtenář nemusí být doktor Mejzlík, aby si je spojil s konkrétní událostí. 

Poznámka „Ach, Karle, kus mé bytosti s tebou zemřel!“ je v kontextu ostatních mimořádně prostá. A samozřejmě je následována několika existenciálními úvahami, jak to přemýšlivý Čapek ani jinak nedovedl. 

I ta jednoduchá věta ale o smutných událostech prvního vánočního svátku roku 1938 říkala mnoho. Karel a Josef, bratři Čapkové. Každý jiný, ale spolu snad ještě silnější. 

Ten mladší a za života slavnější byl mistrem hutné novinářské zkratky, milovník všeho obyčejného a schopen sepsat filozofické pojednání o šlápotě ve sněhu. Josef byl znalec a ctitel aktuálních uměleckých trendů. Na samý úvod svých úvah do mraků se představil: „Proč maluji, proč píšu? – Abych si ulevil. Nemám čas ani drzost vyrábět umění. Propadám se životem, jsem oslněn životem, smrdím životem, jsem okouzlen životem, drcen, utahán, nechápu život, lpím na životě, hynu jím a sám sebou. Možno si jen ulevit, ne produkovat“. 

O jejich posledních společných měsících vznikne po padesáti letech film Člověk proti zkáze, který diváka okouzlí, i když od začátku ví, jak to dopadne. Smrt nejpopulárnějšího literáta země v mystickém čase Vánoc toho nejstrašnějšího roku se stane součástí národní mytologie. 

Vilu na Vinohradech, kde se vše odehrálo, si stavěli napůl. Základním finančním kapitálem byly peníze od amerického filmového studia, které od Karla zakoupilo práva na zpracování jeho hry R.U.R. K realizaci filmu nikdy nedošlo, ale v Praze byl s touto sumou spisovatel za krále. 

Divadelní hra o továrně na roboty, kteří se svým výrobcům vzbouří, založila sedmnáct let předtím mezinárodní popularitu jednatřicetiletého novináře a literáta. Tři roky po válce, která udělala ze zabíjení průmysl a rozbila všechny dosavadní společenské hodnoty, bylo drama tupé pracovní síly, která se majiteli vzbouří, mimořádně aktuálním kouskem. I když se v dalších letech konkurence Čapkovi pravidelně vysmívala, že „to zase bude nějaký robot“, úspěchu na prémiové scéně v Londýně se z ní nikdo ani nepřiblížil. 

R.U.R. uspěl za Lamanšem, ale další Čapkovo drama překročilo i Atlantik a zaujalo Broadway. A na rozdíl od Rossumových roborů se hraje celkem pravidelně dodnes. Alegorie Ze života hmyzu doplnila k filozofii a slovní brilanci také fascinující imaginaci a dramatický spád. A hledáme-li její zdroj, dojdeme k Josefovi. Tuhle hru psali spolu, Josef jí také dal výtvarnou koncepci, která společně s režií Karla Hugo Hillara zaujala po celém světě. 

Oba psali pro Národní listy, pak spolu demonstrativně přešli do Lidových novin. Karel sbíral literární ocenění včetně nominace na Nobelovu cenu, Josef se stal oceňovaným výtvarníkem, který si celkem úspěšně odskakoval i k literatuře. 

Ale když se do něčeho pustili spolu, bylo to obvykle ještě o úroveň výše. Benjamínek rodiny úpického lékaře, vytrvale toužící poznat podstatu věcí, a jeho starší bratr, estetičtější, intelektuálštější a „pózerštější“. 

Černý prapor jako ze Švejka 

Po Karlově smrti v jeho poznámkách dominuje odhodlání k boji, který „dobro“ nikdy nesmí vzdávat. 

„Noviny. Dá to nějaké práce, hodně toho namluviti a nenazvati očividné násilí násilím!“ poznamená si o několik stránek později. 

Patrně tím reaguje nejen na tisk, ale na celkovou trapnost, která se kolem zimního spisovatelova pohřbu rozehraje. Státní pohřeb se přes četné žádosti nekonal, Národní divadlo, které z Čapkových her poslední roky dost žilo, ve strachu ani nevyvěsilo černý prapor. Stalo se tak švejkovsky až v den pohřbu, a to nejspíš jen díky tomu, že předtím zemřel jistý divadelní ředitel, mohlo se tedy vždy říct, že prapor je „jeho“. 

Jiní se naopak chtěli velmi činit, Julius Fučík plánoval funus v komunistickém stylu spojený s dělnickým průvodem. 

Obřadu se nakonec ujal opat Zavoral ze strahovského kláštera. Na vyšehradském hřbitově byl pohřben do hrobu připraveného pro Karla Hynka Máchu, jehož ostatky tam měly být pár týdnů poté slavnostně přeneseny. 

Reakce novin i celé země na smrt byla přesně dle bratrova postřehu směsí šoku a obav z politických důsledků. Čapek byl v předcházejícím roce jednou z hlavních tváří československého odhodlání postavit se Hitlerovi. 

Šibenice 

Dva roky předtím, také to bylo zrovna o Vánocích, odevzdal v Národním divadle text své nové hry Bílá nemoc. Předtím pro divadlo přes deset let nenapsal nic, ale tenhle comeback měl úspěch na úrovni Robotů. Drama lékaře Galéna, který proti nadšenému diktátorovu bubnování do války staví svůj otevřený pacifismus, vede mimo jiné taky k oficiálním stížnostem německé ambasády. 

Hra má mezinárodní ohlas a Čapek se stává neplánovaně politickým mluvčím československé otázky. Navrhují jej na Nobelovu cenu, ale také se o něj začínají intenzivně zajímat nacisté. Když proti nim burcuje světové intelektuály v PEN clubu a do následující hry Matka vkládá už zcela explicitní narážky na Hitlerův vojenský trenažér ve španělské občanské válce, je zřejmé, že na berlínské „černé listině“ je hodně vysoko. 

A pak Hitler napochoduje do Sudet, až po kraj Čapkova dětství. S kolapsem československé obrany se hroutí i důvěra veřejnosti ve všechny, kteří se v ní angažovali. Čapek pro jedny zůstává hrdinou, ale jiní mu domů i do redakce posílají stovky výhrůžek a šibenic. 

Země s nově delimitovanými hranicemi musí prakticky o vše poníženě prosit německého souseda. A ten dává najevo, že vliv Čapka a podobných intelektuálů je pro dobré „sousedské“ vztahy zásadní překážkou. 

Před Vánoci psychicky vyčerpaný spisovatel uléhá. Chřipka se spojí se zánětem ledvin a zápalem plic. Na Štědrý den k němu manželka povolala dva profesory, přesto o den později zemřel na plicní edém. 

„Byla to vražda,“ pronese Olga v Člověku proti zkáze v narážce na štvanici, které poslední měsíce čelil. 

Karel v neodolatelném podání Josefa Abrháma tam ale má několik zajímavých postřehů o „prostých lidech“ Polemizuje tím především se svým „panem bratrem“. 

Když jej po Mnichovu Josef i Olga přemlouvají, ať využije nabídky provinilých anglických lordů, zarputile odmítá. 

Psal v té době román o skladateli Foltýnovi, který už nestihne dokončit. A ta směšná hlavní postava, kterou reflektoval pomnichovské Československo, nebyla žádným kýčovitým hitmakerem pro lůzu, ale právě naopak salónním snobem. 

Karel Čapek psal pro lidi, a měl je rád. Asi proto do poslední chvíle nechápal, proč by před nimi měl utíkat. 

Zdroje: Čapek Josef: Psáno do větru. František Borový, 1947, Skalský Štěpán: Člověk proti zkáze. Film, 1989, Mužová Hana: Smrt jako symbol, úmrtí a pohřeb Karla Čapka. Diplomová práce, Masarykova univerzita, 2022, Schleinpflug, Karel: Můj švagr Karel Čapek, Kruh, 1991

 

 

Vložil: Jakub Vosáhlo