Symbol něhy i dramatická femme fatale a velká láska, která trpěla zásadní vadou. Tajnosti slavných
25.12.2023
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Libuše Švormová v pohádce Václava Vorlíčka Jak se budí princezny, jako královnina starší sestra Melánie, která se užírá závistí a vztekem v zchátralé věži, protože se podle tradice měla stát královnou
VIDEO Svůj jedinečný sametový hlas propůjčila nesmrtelné Angelice a stala se díky ní symbolem lásky a něhy. Když se ale rozjela naplno jako zákeřná potvora, krve by se v divácích nedořezal.
Příběh, který natočil v roce 1977 jeden z nejlepších našich mistrů filmových pohádek podle literární předlohy Boženy Němcové O Šípkové Růžence, patří k těm, které diváky o svátcích nikdy neomrzí. Cestou do světa dětské fantazie nás v ní opět provází mimořádná hudba legendárního hitmakera Karla Svobody, který byl v tomto oboru sázkou na jistotu, i plejáda jedinečných herců. V klasickém romantickém příběhu vyniká zášť, nenávist, závist a zloba královniny zhrzené starší sestry Melánie, kterou mistrovsky zahrála jedna z nejkrásnějších hereček své generace, Libuše Švormová.
Jak se budí princezny:
Dámou i ve spodním prádle
Vstoupila mi do srdce v sedmdesátých letech na jevišti pražského divadla Rokoko, v představení Páralovy hořké komedie Mladý muž a bílá velryba, v kterém byl jejím partnerem Eduard Cupák. Neztrácela eleganci a šmrnc ani ve spodním prádle, posunula v tomto případě moje vnímání díla od klasického kniha-divadlo-film na divadlo-kniha-film a díky ní zvítězilo divadlo. Byla prostě nepřekonatelná, a přestože mám Janu Brejchovou ráda, ve filmovém zpracování, které krátce poté natočil Jaromil Jireš, jí nesahala ani po kotníky. Libuška ani nemusela vyjít na jeviště či před kameru, a každý ji vždy bezpečně poznal už po vyslovení prvního slova. Její melodický, měkký hlas, nabitý citem a vášní, se ani s přibývajícími lety nezměnil, tvář si podržela křehké rysy, s přívětivým úsměvem kolem sebe šíří pocit harmonie, něhy a pořádku. Elegantní dáma je ztělesněním jasně uspořádaného světa, vždy přesně věděla, co je podstatné. Její cesta k mimořádné vyrovnanosti ale nebyla snadná.
Domácí „Itálie“
Po rodičích se jmenuje Schwormová, kvůli poválečné nechuti k čemukoli německému si ale příjmení počeštila. Narodila se 23. srpna 1935 v Praze, když bylo otci už čtyřicet, do středostavovské rodiny, v níž se vždy dbalo na to, co by to mu řekli lidi. Rodiče prožili mládí za první světové války, a když konečně začali žít spokojeně, vypukla druhá. Svůj uzavřený svět nedobrovolně vyměnili za strach o každodenní obživu, museli se přestěhovat do Šumperka. Otec se uzavřel do svého mikrosvěta s milovanou hudbou a společenská matka se mu marně snažila porozumět. Nastávaly konflikty, protože si občas našel nějakou „spřízněnou duši“, žárlivé scény Libuše naplno vnímala už v šesti letech.
Angelika a král:
Pražská femme fatale
Přestože otce zbožňovala, moc si ho neužila, protože už v patnácti letech odjela studovat do Brna, takže se musela postavit na vlastní nohy. A problémy rodičů brzy přehlušily vlastní. Vystudovala Školu uměleckých řemesel, profesi grafičky se ale nikdy nevěnovala, protože se hned po maturitě přesunula do Prahy na DAMU. Studovala v ročníku, který byl výjimečný, co posluchač, to budoucí velká herecká osobnost. Po absolutoriu v roce 1959 se stala členkou činoherního souboru Východočeského divadla v Pardubicích, kde si jí všiml režisér Ota Ornest a nabídl jí angažmá v Městských divadlech pražských. Stala se jednou z jejich ženských hvězd, její doménou byly osudové ženy, nezřídka s pochybným charakterem. A přestože je v reálném životě mírná, často byla obsazována do rolí semetrik.
Úchvatná Angelika
Už v roce 1959 se také objevila poprvé ve filmu, a to hned čtyřikrát, a v dalších letech hrála minimálně v jednom filmu ročně, přes obdiv divadelních kritiků a chválu kultivovaného hereckého projevu ale větší roli nikdy nedostala. Z jejích filmových postav stojí za připomenutí její Jana v psychologickém dramatu z roku 1961 Jarní povětří, doktorka Adéla Neradová v krimikomedii z roku 1972 Aféry mé ženy či Olga v romantickém dramatu z roku 1973 Milenci v roce jedna. Brzy se začala uplatňovat i v dabingu. A pak přišla v polovině šedesátých let Angelika. Tenkrát si všichni dělali legraci, že je to taková limonáda, nikoho nenapadlo, že se francouzská „červená knihovna“ manželů Golonových promění v takový držák a krásná Michèle Mercier se stane Libušinou nejslavnější dabingovou příležitostí. Množství výrazných postav ztvárnila i v televizních inscenacích a seriálech. V devadesátých letech práci výrazně omezila, v posledních letech jsme ji ale mohli vidět ve velkých seriálových projektech, její nejčerstvější postavou je Kolíbalová v úspěšném projektu České televize Kukačky.
Bytná na zabití:
Láska bez budoucnosti
Otec už její úspěchy nezažil, matka si je ale vychutnávala. Jezdila na všechna představení a ráda se prý nádhernou a populární dcerou chlubila sousedkám. Později se za ní přestěhovala do Prahy, žily ale každá ve svém bytě a stárnoucí dáma velmi těžce nesla dceřin vztah se spisovatelem a scenáristou Janem Otčenáškem. Seznámili se v Pardubicích, jí bylo tenkrát čtyřiadvacet. Libuše hrála Ester v dramatizaci jeho novely Romeo, Julie a tma a Jan se přijel podívat na premiéru. Jejich vztah trval devatenáct let, Jan ji prý hodně naučil, ale soužití s ním bylo těžké. Často mezi nimi docházelo k ostrým střetům, nikdy ale nešlo o nic zásadního. Rozvést se nechtěl, protože měl děti, a ona to akceptovala. „On se svou ženou nežil, byl na dobříšském zámku, který tenkrát patřil svazu spisovatelů, nebo v mém pražském bytě… V divadle jsem hrála každý den, v sobotu a neděli dvakrát, takže jsem si pořád říkala, že s dětmi ještě počkám, nechtělo se mi o tu spoustu pěkné práce přijít. A Jan děti měl, netrval na tom, abychom měli další spolu, to mi vyhovovalo,“ přiznala před časem idnes.cz. Pak ale náhle odešel, nemoc ho zabila během čtyř měsíců.
Osudový výlet
Po Janově smrti ovládl její život pocit opuštěnosti. Nejtěžší byl prý první půlrok, pak už začal pomáhat čas, kamarádi, divadlo, sestra… A pak jí jednoho dne sestra oznámila: „Jedeme na Šumavu.“ V penzionu Pancíř v Železné Rudě pracoval číšník, který se o ni ze všech sil začal ucházet, takže si prý nakonec řekla, že snad má právo na trochu objetí. Bylo jí pětačtyřicet a Jaroslavu Paterovi sedmadvacet. Slýchávala o letních láskách a měla pocit, že ji jedna taková potkala. Jenže se proměnila v něco krásného nekonečného a on ji požádal o ruku. Nikdy vdaná nebyla, takže si prý kladla otázku, proč by to vlastně měla dělat. Kamarádka a kolegyně Irena Kačírková jí ale řekla: „Holka, jestli budeš mít vztah, který stojí za to, nepusť ho. I za cenu, že ztratíš určité pohodlí, které starat se jen sám o sebe přináší. Nebo se z tebe stane zlý samotář.“
Slunečná:
Co tomu řeknou lidi?
Svatby se prý bála, přiznala, že dokonce v duchu slyšela maminku, jak říká: Co tomu řeknou lidi? Přitom její reakce byla překvapivě opačná. Byla šťastná, že se přece jen se dočkala. S Jaroslavem se vzali v roce 1982 a Libuše přiznává, že si navzájem rozšířili obzory. On se učil chápat její povolání, ona přestala díky němu považovat divadlo jako osudovou záležitost a konečně získala nadhled. A ačkoliv je manžel o tolik let mladší, je prý jasnou hlavou rodiny, a kam jde jeden, tam musí být i druhý. „Život je krátký a nemá cenu kazit si ho jakýmkoli konfliktem, který za to nestojí. Že nemá cenu hádat se kvůli blbostem a že i velké problémy se dají překonat, když vztah za to stojí,“ konstatovala držitelka Ceny Thálie roku 2021 za celoživotní mistrovství v oboru činohra a dodala: „Držíme se zásady: Aby slunce nezapadlo nad naším hněvem. Někdy je nutné umět mávnout rukou a nechat to být. Hlavně musíte partnera milovat víc než sám sebe.“
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Městská divadla pražská, Divadlo na Vinohradech, Česká televize, Český rozhlas, idnes.cz)
Vložil: Adina Janovská