Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Přeji vám, ať umíme jeden druhého více respektovat, odpouštět a říkat: Děkuji, omlouvám se, prosím a mám tě rád, říká Tomáš Eliáš Paseka

24.12.2023
Přeji vám, ať umíme jeden druhého více respektovat, odpouštět a říkat: Děkuji, omlouvám se, prosím a mám tě rád, říká Tomáš Eliáš Paseka

Foto: Se svolením Člověk a víra - Marie Košinová

Popisek: Římskokatolický duchovní a františkánský mnich Eliáš Tomáš Paseka

ROZHOVORY NA OKRAJI Eliáš Tomáš Paseka (* 10. 06. 1979, Český Těšín) je římskokatolický duchovní a františkánský mnich. Věnuje se všem věkovým kategoriím a sám jsem ho poznal, ač osobně nejsem členem jeho církve a patřím k jinému společenství, jako velmi oblíbeného, srdečného a charizmatického kněze, jenž kolem sebe umí rozdávat dobrou energii a skvěle pracovat i s lidmi, kteří jsou v závěrečné fázi svého života. O otci, respektive bratru Eliášovi, jeho řádu i letošních Vánocích si více řekneme v následujícím rozhovoru.

Pane faráři, vy jste se narodil ještě za minulého režimu, kdy se stát snažil činnost církví co nejvíc omezit. Stal jste se římskokatolickým křesťanem díky své rodině, nebo až někdy později a rozhodl jste se pro víru sám?

Pokoj a Dobro, všem čtenářům! Vyrůstal jsem ve věřícím prostředí. Pokřtěn jsem byl v jednom františkánském klášteře v Polsku, když mi byly dva roky. Avšak své pravidelné chození do kostela si v paměti vybavuji až po tzv. sametové revoluci. To mi bylo deset let. Tehdy přišlo do Československa hodně kněží z Polska, kteří vypomáhali s pastorací ve farnostech. Do Českého Těšína, odkud pocházím, přišli pomáhat jezuité. Začalo se vyučovat ve škole náboženství. Také jsem začal sloužit v kostele jako ministrant. Moji oba rodiče pracovali v Těšínském divadle. Pokud si dobře pamatuji, tak se před rokem 1989 moc oficiálně o kostele nemluvilo. Z doby školní docházky si nevybavuji žádné „pronásledování“ nebo nálepkování ani od žáků ani od učitelů. Na prvomájový průvod jsme chodili povinně všichni. Škola i zaměstnanci státních podniků. Pamatuji si vtipnou situaci. Na konci průvodu jeli „příslušníci“ na koních. Protože náš táta pěstoval na balkóně okurky, tak nás pak posílal s lopatkou pro „koblihy“, aby měl čím zahrádku pohnojit. Tak alespoň v něčem byly tyto májové průvody užitečné.

Osobně bych řekl, že od Čech směrem na východ bylo náboženství asi víc tolerováno. Sám jsem býval za minulého režimu „náboženský průserář“. Kvůli občasným zmínkám o Ježíši, jež na mne ihned „nabonzovaly“ agilní spolužačky, a pak za to dostaly pochvalu od soudružky učitelky, jsem míval ve škole kázeňská popotahování. Ovšem na Těšínsku je přece jenom situace jiná, než na západě Čech. A Slovensko za normalizace dokonce prošlo určitou fází náboženského probuzení, což se v Česku jen málo ví. Ale nebudu čtenáře zatěžovat historickým výkladem a odbočím k další otázce. Co vás osobně vedlo k rozhodnutí stát se knězem, a dokonce mnichem? A jak jste přišel ke svému dalšímu jménu – Eliáš?

Po ukončení základní školy jsem šel na střední školu obchodní, kde jsem se vyučil v oboru obchodník, a po dvouleté nástavbě jsem úspěšně odmaturoval. Pak následovala povinná vojenská služba. Pomalu jsem začal přemýšlet o své budoucnosti. Pracoval jsem jako obchodní zástupce jednoho velkoobchodu s produkty z oblasti papírnictví. Během 3,5 let, strávených na cestách a obchodních jednáních, ve mně pomalu hlodalo rozhodnutí pro službu Bohu. Vzhledem k tomu, že jsem znal prostředí polských františkánů, ve mně dozrálo rozhodnutí zkusit jít touto cestou. Poprosil jsem o rozhovor s provinciálem františkánů. Dohodli jsme se, že si podám žádost, a poté jsem byl přijat na zkušební dobu. To bylo před dvaceti lety. Během vstupní formace, tzv. noviciátu, kde nás bylo jedenáct, jsme obdrželi nový úbor, františkánský hábit, a každý z nás dostal nové jméno. Většinou používáme pouze řeholní jména, takže se nemůže stát, že by byli najednou dva Eliášové v jedné františkánské provincii. (Může být ovšem jeden Eliáš na Slovensku, jeden v Česku, jeden v Lotyšsku…)

Sleduji činnost různých římskokatolických řádů a připadá mi, že jejich kostely jsou obyčejně aktivní, živé, naplněné lidmi. Pamatuji charizmatické faráře, kteří zaplnili kostel, a poznal jsem i „uspávače much“ a vylidněné lavice. Zdá se mně, že řádoví bratři se střídají, každý má nějaké nadání, a že u vás nehrozí stereotyp, že ta kolektivní spolupráce je nakonec účinnější než model jeden farář – jedna fara. Shodli bychom se v tom, či nikoliv? A jaká má naopak tenhle model úskalí, která třeba zvenčí nejsou znát? Může být problém, že někdo dělá za tři, a jiný se takříkajíc pohodlně veze?

Určitě nikdo nejsme v Církvi nebo františkánském řádu ideální a každý z nás má talent na něco jiného. Může to tak někdy vypadat, že jeden táhne, druhý se veze. Mně se osobně líbí, když nějaký spolubratr, kněz, služebník, objeví své dary a charizmata, a tím slouží ostatním a pomáhá tvořit společný krásný obraz. Podobně, jako je to s mozaikou. Skládá se z různých dílků, rozličných tvarů a barev. A protože jsme všichni jen lidé a všichni děláme chyby, tak se občas stane, že to někde zabolí nebo zaskřípe. A pak nás to mrzí všechny. Naopak je potřeba pamatovat na opravdu věrné a obětavé kněze, biskupy, řeholníky, kteří bez nějaké reklamy a humbuku kolem sebe slouží a jsou stále k dispozici. Je to jako jedná velká rodina.

Jedná-li se o řády a kongregace, tak mnoho z nich v dějinách mělo svá specifika a zaměřovaly se na konkrétní činnosti. Například na zdravotnictví, školní výuku a výchovu, v dávných dobách třeba na vykupování otroků, službu průvodců pro poutníky do Svaté Země, anebo pastoraci ve farnostech. Dnes vlastně děláme to, co je nejvíc potřeba. My františkáni pracujeme hlavně mezi obyčejnými lidmi, vedeme mládež, jsme nablízku nemocným a chudým a sloužíme ve farnostech ve městech, kde působíme.

Platí rovnítko, že každý mnich je i knězem? Nebo se může stát, že někdo zůstane jenom mnichem a nemá třeba předpoklady k dalšímu vzdělání? Je i pro takovou osobu otevřeno řádové společenství?

U nás františkánů se běžněji používá název řeholníci, nežli mniši. Mniši jsou spíš bratři v kontemplativních řádech, jako jsou například trapisté nebo kartuziáni. Mezi bratry existují dvě „formy“. Jsou bratři laici a bratři kněží. Laici zastávají většinou funkce zákristánů, varhaníků, kuchařů atd. Kněží pak navíc vysluhují svátosti, jako je celebrování mše svaté, zpovídání, kázání, duchovní exercicie atd. My rozdíly mezi oběma formami neděláme. Všichni máme stejné řeholní sliby a v tom jsme bratři. U bratří kněží se vzhledem ke službě navíc předpokládá teologicko-filozofické vzdělání.

Na čem je vlastně františkánský řád založen stran svých zásad a čím je pro vás inspirativní sv. František?

Dle mého názoru je svatý František z Assisi, zakladatel našeho řádu, jedním z nejoblíbenějších a nejznámějších svatých. (Nejen proto, že si současný papež vzal jeho jméno.) František žil před osmi sty lety, v době, kdy obraz Církve nebyl úplně v pořádku. Podařilo se mu opět najít cestu evangelia, následování způsobu života Pána Ježíše, a rozhodl se vydat tímto směrem. Pro mnohé se stal inspirací. A tak tomu je i dodnes. Líbí se mi, jak hledal návod k tomu, kterak smiřovat lidi mezi sebou i s Bohem, ukázal na krásu stvoření a přírody (je mj. patronem ekologů). Samozřejmě svatý František nebyl v dějinách církve jediným inspirativním svatým.

Jak vlastně v kostce vypadá takový typický den františkánského mnicha v klášteře?

Dalo by se říct, že žijeme úplně normálně. Máme ovšem v klášteře stanovený denní řád, a ten se snažíme dodržovat. Kromě každodenních povinností a práce v místě, kde sloužíme, je navíc v programu dne místo na ztišení a společnou i individuální modlitbu.

Kde v Česku všude najdeme františkány a kterým aktivitám, kromě duchovních, se také věnují?

Sloužíme a žijeme v šesti českých a moravských městech (Brno, Liberec, Moravská Třebová, Plzeň, Praha, Uherské Hradiště). Každý náš dům je něčím specifický. V Brně máme postulát (místo, kde se zájemci připravují na vstup do řádu); v Liberci je „dům přijetí“, kde po dohodě s bratry může někdo přijet na pár dní ztišení; v Moravské Třebové se věnujeme osobám na okraji společnosti.

Jak jsem pochopil, člověk se může stát i laickým františkánem. Co to obnáší?

Laičtí františkáni neboli sekulární františkáni jsou osoby, žijící ve světě (manželé, vdovci, single), ale řídí se způsobem františkánského života. Je to taková širší františkánská rodina. V Česku máme více než čtyřicet společenství sekulárních františkánů.

Římskokatolická církev má málo kněží a ti stávající musí administrovat řadu farností. Jeden můj známý kněz se přirovnal k obchodnímu cestujícímu. Kolik farností připadá na vás osobně a které další aktivity na vás připadají? Pokud se nepletu, řídíte dokonce komunitu františkánů v Moravské Třebové.

V mnoha případech je to tak, že jeden kněz má ve své péči několik farností a kostelů. Zpravidla se to týká diecézních kněží. U nás skoro ve všech místech, kde působíme, je také farnost. Já mám ve správě farní kostel a klášterní kostel s přilehlým klášterem, kde též plním službu představeného. Moje komunita v Moravské Třebové čítá šest bratří. Kromě toho jsem duchovním asistentem při národní radě sekulárních františkánů, s týmem bratří a sester připravujeme františkánské misie, duchovně doprovázím společenství fotografů, atd.

Sám dělám druhým po celý život nechtěného zpovědníka. Ať se dostanu, kam se dostanu, tam si mě vždy vyhledá někdo, kdo si ze mne udělá psychologického a duchovního poradce. Naštěstí to neřeším denně. Ale i tak jsem si někdy přišel jako žok, plný odpadní energie toho druhého, kterému se vypovídáním ulevilo. Možná to dobře znají i někteří naši čtenáři s podobným údělem. Vy to však máte v pravidelném popisu práce. Jak řešíte, abyste dovedl zpracovávat stesk a potíže jiných, a přitom se to na vás nepřenášelo? Máte na to vhodný recept?

Pokud se jedná o svátost smíření (zpověď), tak je to velmi krásná služba církve. Vnímám to tak, že někdo přichází před Pána, a já se jen stávám prostředníkem Božích milostí a snažím se mu pomoct. Jistě, v určité míře empatický zpovědník bere na sebe životní „příběhy“ druhých. Recept pro to, abych zůstal v pohodě, jako takový asi neexistuje. V mnoha případech pomáhá modlitba nebo nějaký hezký koníček.

Všiml jsem si mimo jiné, že jste se účastnil motorkářských poutí a světil motorky.. .

Mám rád všechno, co má něco společného s motorismem. Když jsem se vrátil k jízdě na motorce, tak mě motorkáři oslovili s prosbou, abych jim požehnal motorky a sloužil mši svatou za ně a za jejich rodiny a za ty, kteří se už z motovýletů nevrátili. Během těchto poutí se rád setkávám s různými lidmi, které spojuje jedna vášeň. Tím, že jim jsem nablízku a mohou si jen tak popovídat, se zkracuje vzdálenost mezi církví a lidmi.

Také pořádáte dětské bohoslužby. V čem se liší od „dospěláckých“ a čím se vám při nich daří upoutat pozornost dětí, což je jistě nelehký úkol?

Práce s dětmi a mládeží je sice náročná, ale velmi krásná.  Jsem přesvědčen, že se vždy vyplatí investovat do jejich budoucnosti. Sloužím jednou týdně mši pro rodiny a dětmi. Vedeme ve farnosti starší mládež, mladší mládež a také náboženství pro malé děti. Díky tomu, že tato „nedospělácká“ mše může mít prvky, kdy se děti zapojují činně do liturgie, tak se daří udržet jejich pozornost.

Působil jste v různých farnostech, mimo jiné na pražském Spořilově, nyní jste činný v té části Moravy, která je paradoxně součástí Pardubického kraje. Pozorujete rozdíl mezi Čechy a Moravany, v přístupu k víře, či vůbec zájmu o ni?

V každém místě, kde jsem doposud sloužil a sloužím, jsem potkal dobré lidi. Jistě každá farnost je jiná. Určitě jsou viditelné rozdíly mezi Moravou a Českem. Ale já spíš hledám to, co nás spojuje, a nikoli to, co nás rozděluje.

Zbývá vám kromě farářské práce čas také na případné koníčky, nebo vás plně vstřebává vaše povolání?

Koníček v mém případě je formou odreagování. Takže mám rád například dobré knihy, jízdu na motorce nebo výlety.

Jak se utkáváte s tím, že římským katolíkům leckdo podnes předhazuje třeba upalování čarodějnic nebo likvidaci Jana Husa, i když je jasné, že ti současní nikoho neupálili? A zcela vážně, je něco, za co by vaše církev naopak dnes kritiku zasloužila a měla by to dělat lépe, či zcela jinak?

Historii nikdo z nás nevymaže. Někdy se prostě něco nepodaří. My se z dějin můžeme poučit, abychom se do budoucna vyvarovali chyb. Církev je živý organismus a jako takový se proměňuje a také dělá chyby. Za své přešlapy se umíme omluvit. Ale mnohdy se křivda nedá úplně napravit. Jednou to jde hůř, jednou líp. Místo kritiky je potřeba zamyslet se nad tím, co a jak udělat lépe.

V Německu i Rakousku je silně debatovaným tématem celibát. Kněží je nedostatek. Pro zdobrovolnění celibátu se v tisku vyslovilo i několik známých českých farářů. U mnichů by zrušení nedávalo smysl, ale co tzv. u jednotlivých farářů v terénu? Jak to vidíte vy? Ale než vás pustím k odpovědi, ještě bych dodal, že sám nechovám sympatie k povinnému celibátu a je mi farářů kvůli tomuto omezení lito, zvláště těch, co by se rádi oženili. Ovšem sám jsem potkal v životě řadu křesťansky založených děvčat a s čistým svědomím říkám, že jsem mezi nimi nepotkal ani jedinou, který by měla menší materiální nároky, nežli jejich tzv. nevěřící vrstevnice. A teď asi nahraju zastáncům celibátu. Vedou-li se ve vaší církvi nějaké formální či neformální debaty na dané téma, uvědomují si případní zastánci zdobrovolnění, že farářský plat je malý a ženatý kněz by musel ještě melouchařit, např. překlady, učením ve školách či jinak, aby vydělal víc peněz? Ale pak by už neměl tolik času na farníky…

Na tuto otázku, nebo spíš soubor otázek se nedá odpovědět najednou. Za mě bych řekl, že zrušením nebo zdobrovolněním stavu bezženství se počet povolání rapidně nezvýší. Celibát u sebe vnímám jako prostředek pro větší dispozičnost pro všechny bez rozdílu. Někdy mám pocit, že svět za nás chce řešit něco, co my řešit nemusíme.

V Česku jsou od roku 1989 ve zvýšeném kurzu také různé východní nauky. Jejich zastánci upozorňují, že východní tradice se zacilují na meditaci a klid mysli, což jim křesťanství neposkytovalo. Souhlasil byste s takovým tvrzením?

Myslím, že fascinace něčím, co nepochází z našeho evropského křesťanského prostředí, ale například z Východu, se dobře „prodává“. Bohužel s příchodem těchto proudů se také u nás objevují různé prapodivné nabídky, spojené s nějakým „duchovnem“, energetikou, až po nebezpečné sekty. V jádru křesťanství je rovněž prostor pro meditaci, ztišení, pozornou četbu Písma svatého atd. Navíc je to místo pro setkání s živým osobním Bohem, a ne nějakým božstvem.

Určitě je třeba respektovat různé cesty, které lidé volí v náboženské oblasti, křesťanské i jiné, ale jak sám potvrzujete, že by meditace či ztišení mysli v křesťanství chybělo, to je veřejně tradovaný omyl. Každopádně co byste popřál čtenářům k letošním Vánocům a kde by vás mohli případně osobně potkat při vánoční mši?

Samozřejmě budu sloužit ve své farnosti v Moravské Třebové. Na Štědrý den budeme mít mši pro rodiny s dětmi v 15:30 (po ní budou naši skauti rozdávat Betlémské světlo). Bude také tradiční půlnoční mše svatá.

Čtenářům Krajských listů přeji klidné a pokojné Vánoce. Přeji, ať umíme jeden druhého více respektovat, ať si umíme odpouštět a říkat: Děkuji, omlouvám se, prosím a mám tě rád.

A tradiční otázka na závěr. Jaké jsou vaše osobní, či řádové plány do budoucna?

Pokusím se odpovědět po vzoru papeže Benedikta XVI: Snažím se nemít žádné plány, ale vím, že Bůh má plán. A já bych ho s Jeho pomocí rád vyplnil.

Děkuji vám, pane faráři, za milý rozhovor. A také přeji všem čtenářům příjemné prožití svátků vánočních. 

 

Radovan Lovčí

Vložil: Radovan Lovčí