Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Co mě naučili velcí lidé Ladislav, Franco a Alfred. Věřit v Nebe. Sobota Jaromíra Janáka

komentář 23.12.2023
Co mě naučili velcí lidé Ladislav, Franco a Alfred. Věřit v Nebe. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Tam někde to je. Metaforicky řečeno, ovšem nejen metaforicky.

Tak jsem se ve středu zase vrátil domů z pohřbu. Posmutnělý a přece jen – a teď mohu mluvit jen za sebe – naplněný v duši klidem a hezkým pocitem z rozloučení se skvěle naplněným životem člověka, kterého jsem znal víc než padesát let. Na pohřbu Ládi Županiče se sešla spousta lidí, známých, slavných, skvělých skromných herců a přátel i nás, kteří ještě pamatujeme slavné časy milovaného karlínského divadla. To jsem ještě nevěděl, že ve čtvrtek se v Praze bude střílet a na dnešek (tedy na sobotu) bude vyhlášen státní smutek.

Přes to všechno jsou věci, co dávají možnost zahřát se i v takových strašných a beznadějných chvílích. Myslím, že Franco Corelli je nejlepší tenor na světě všech dob. Caruso, Di Stefano, Del Monaco, Gigli, Schipa i Beno Blachut byli skvělí, ale Corelli, to je fantazie. Navíc partnerky-zpěvačky ho milovaly, a když s ním byly na jevišti, zpívaly o třídu lépe. Zpěvačka v záznamu, Belén Amparán, není špatná, ale Carmen, jak si ji představoval autor novely, podle níž opera byla napsána, Prosper Mérimée (ten, co taky napsal Kočár nejsvětější svátosti, který známe v televizní hlavní roli s Janem Werichem) si ji představoval víc temperamentní a živočišnou, stejně jako já.

 

 

Nahrávka je z roku 1956, a tehdy se ještě většinou nezpívaly opery v originále (v tomto případě francouzsky), ale v místním jazyku, a zde tedy zpívají italsky (i když představitelka Carmen je hispánská Američanka). Jsou tam i anglické titulky, a tak je pro mnohé snadnější pochopit zoufalství dona Josého, když se marně pokouší přemluvit Carmen, aby se k němu vrátila a opustila toreadora Escamilla, na kterého čeká před branami arény. A jelikož José neví, jak dál, vyřeší to, jak to vyřeší… Dobré umění, o němž někteří teologové říkají, že je to dar z nebe, má tu zvláštní moc, že dokáže ukázat i tragédii a utrpení a zprostředkovat divákovi jejich spoluprožití, ale tak, že z toho vždycky vyplyne nějaké vyústění, očištění, něco, co se promění v lék.

To samé dokáží Lidé s velkým L. Nám, pozůstalým po Láďovi Županičovi, ve středu prohřál pochmurný pohřební sál strašnického krematoria herec a recitátor Alfred Strejček. Člověk, pronásledovaný v životě krutým osudem, přesto, tak jak jsme ho znali, i teď, ve stáří a nemoci, přijel na svém vozíčku a svým krásným hlasem promluvil. Když jsem viděl jeho nezlomnou sílu a poslouchal jeho moudrá slova, přešel mě smutek a ten smutný den se rozzářil sluncem. Jako bych se v té jámě smutku dostal trochu výš, jinak. Loučil jsem se s člověkem Ladislavem, kterého jsem měl rád, a potkal jsem člověka Alfréda, kterého musím obdivovat. A mám naději, že se všichni ještě někde setkáme – a až tam přijde léčivé vyústění děje, v kterém jsme ještě před chvílí hráli svůj part. Vlastně to ani nejde jinak, nežli věřit v Nebe.

 

QRcode

Vložil: Jaromír Janák