O Vánocích trochu jinak aneb Jak jsem se setkal s Brandlem. Monitor Jana Paula
22.12.2023
Foto: Jan Paul (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)
Popisek: Kaple sv. Máří Magdaleny na Skalce
Už se všichni těšíme na Jéžiška, copak nám asi nadělí? Slavná písnička z dob vzdálených vystihuje to, na co sází ve vánočním období kšeft, lidé nakupují, aby své bližní obdarovali. Je to takový zvyk. Dárky ale nosí Ježíšek, imaginární laskavá postavička, která i pro nehodného jistě něco pod stromečkem zanechá.
Vánoce se staly bohužel především svátkem konzumerismu, pro většinovou společnost už nejsou křesťanskou oslavou narození Ježíše Krista, který se nakonec vydal smrti, aby jako vzkříšený nabídnul lidem to, co si sami nikdy nemohou darovat, spásu. A tak se stal z Ježíše Ježíšek, který naděluje. To je profánní současnost, ale jen málokdo si uvědomuje, že nebýt křesťanství, neměli bychom vůbec žádnou kulturu a především tu, která je pro české země v mnoha ohledech určující, barokní. Ano, bez křesťanství bychom neměli baroko, a neměli bychom co navštěvovat, za čím jezdit a co obdivovat. Představme si, že v jeden ráz zmizí z českých měst a venkova vše barokní, co bychom našli?
Vánoce jsou nejen časem štědrosti, ale i hojnosti kulturně společenské. Výstavy, divadla, kina, koncerty a večírky v nabídce pestré, dalece přesahující časové možnosti potenciálních návštěvníků. Ano, u barokního mistra Petra Brandla už jde o desetitisíce zvědavců. Já osobně mám ale raději o šedesát let dříve narozeného Karla Škrétu, který uměl mistrně a magicky zacházet se světlem. Brandl, kterého Škréta také ovlivnil, už je vrcholné baroko, a samozřejmě znal díla Rubense a předpokládám, že i mistry italské renesance. Třeba bouřliváka Caravaggia, který předběhl svoji dobu, a už v italské pozdní renesanci vytvářel šerosvitná, v podstatě barokní díla.
Já měl jako rozený Příbramák křtěný na Svaté Hoře to štěstí, že jsem se s Brandlem setkával od raného dětství, a to ve svatohorské Pražské kapli u jeho obrazu Zvěstování Panně Marii. Musím říci, že mě ten obraz vždy magicky přitahoval. Anděl na něm Panně Marii zvěstuje novinku, že počne syna z Ducha svatého, a ona v gestu zvednutých dlaní skoro jako by odmítala tuto exkluzivní nabídku. Tehdy mi nešlo do hlavy, oč vlastně jde, ale každopádně jsem toužil vznášet se lehounce jako ten andílek. Brandlův obraz ze svatohorské Pražské kaple si Národní galerie zapůjčila na Brandlovu výstavu, a nechala ho zrestaurovat. Abych řekl pravdu, vůbec si nejsem jistý, že dobře.
Petr Brandl, Zvěstování Panně Marii, detail obrazu. Foto se svolením NG
Oltářní obraz pro Svatou Horu namaloval Brandl v roce 1697, to mu bylo 29 let a na ten věk to je slušný výkon. Však je to také vítací obraz na jeho výstavě Příběh bohéma ve Valdštejnské jízdárně v Praze. S Brandlem jsem se setkal v příbramském regionu ještě jednou, a to v kostele sv. Václava v Mníšku pod Brdy, kde byl od roku 1954 instalován jeho obraz Kající se Máří Magdaléna. Původně to byla nástěnná malba, kterou malíř provedl na strop kaple sv. Máří Magdaleny, postavené v letech 1692-1693 na ostrohu nad Mníškem pod Brdy podle plánů věhlasného barokního architekta Krištofa Dientzenhofera, který Brandla k tomuto úkolu doporučil.
Třicetiletý Brandl prožíval tehdy šťastné období, když kromě jiného namaloval v roce 1693 Máří Magdalenu pro kapli na Skalce, a o čtyři roky později Zvěstování Panně Marii pro Pražskou kapli na Svaté Hoře. Já si kostelík na Skalce ještě pamatuji v dezolátním stavu na konci sedmdesátých let, kdy jsem se tam vypravil coby posluchač prvního ročníku Akademie výtvarných umění. Kostelík tehdy svíraly železné pásy a já zíral do temného nitra kaple skrze škvíry zničených a zamřížovaných dveří. Celý barokní areál Skalka je totiž poddolován a v padesátých letech hrozilo, že se celá kaple zřítí. Proto restaurátoři sňali malbu ze stropu, přenesli na plátno, a od roku 1954 je umístěna v mníšeckém kostele sv. Václava.
„Konzumovat“ kulturu je zdravější než se přejídat jídlem ze supermarketu
„Konzumerismus je nemoc, na kterou neexistuje vakcína, kromě jedné jediné: nouze. Tolik bych ji lidem v moderní civilizaci upřímně přál, možná by se zamysleli, změnili způsob života i myšlení a možná by zase objevili radost a útěchu v úplně něčem jiném, než je plný žaludek a pocit, že chystají Vánoce tak, jak mají být“. To jsem si napsal před pár lety a zdá se mi, že možná k té nouzi přece jen směřujeme. Nechci být škodolibý, ale stále kroutím hlavou, kde na to ti lidé berou. Co se musí stát, aby pochopili, že hromady dárků, nablýskané cetky, světélkující dekorace, pozlátkové mámení a přeplněný stůl ještě nedělají Vánoce?
Co by řekl Ježíšek? Jeho jsou to přece Vánoce a až jednou vyroste, vjede na oslu do Jeruzaléma a vyžene kupce z chrámu. Co zbude z křesťanských svátků? Tisíce vydloubaných kapřích očí, slupky salámů, obaly od cukrovinek, tuny odpadu, stále dokola obehrávané kvílení koled, a nakonec překyselený žaludek a přibraná kila. Pak chvilka oddechu, a ještě náležitě přivítat Nový rok, pořádně si užít, zastřílet, protože kdo ví, co nás v tom dalším čeká. Zdá se mi, že lidé nechtějí slevit ze svých standardů, nenaslouchají a nevnímají, jsou lapeni v síti konzumu jako ti kapři v kádích. No, on si ten Brandl také užíval, když mohl.
Autorův vánoční stromeček lze ozdobit různě...
Končím vánoční monitor s úlevou, že zase nebudu muset nikde postávat a vybírat. Ani stromek ne. Už několik let je na půdě stále připravený, jen ho postavit na stolek. Je funkcionalistický, jedna lať vertikální a několik latí horizontálně pod sebou. A ozdoby? Co chci, třeba každý rok jiné. Šutry zabalené v alobalu, zmačkané plechovky od piva, cokoliv, co umožní imaginace. Když chci hodně slavnostní verzi, tak na stromek zavěsím staré vánoční řetězy, ozdoby i žárovky, a je hotovo. Cukroví dělám tak, že vyloupnu vlašský ořech, strčím ho do pusy s piškotem, přidám trochu medu, dvě rozinky, přikousnu jablko, ždibec čokolády a navrch lžičku kokosu. Funguje to. Tak šťastné a veselé!
Vložil: Jan Paul