Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Pro svůj prospěch cokoli. Co kdo, kdy a kde řekl, na to prý měl Josef Vinklář dokonce speciální notes. Tajnosti slavných

20.12.2023
Pro svůj prospěch cokoli. Co kdo, kdy a kde řekl, na to prý měl Josef Vinklář dokonce speciální notes. Tajnosti slavných

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Josef Vinklář v nestárnoucím seriálu Hříšní lidé města pražského. Jeho inspektor Bouše byl velmi slušný, mnohem raději ale prý hrál padouchy.

VIDEO Napohled skvělý vypravěč a bavič byl podle kolegů ve skutečnosti jen dobrý herec a prospěchář. K mnoha lidem se nezachoval k fér, podobně jako jeho doktor Cvach byl svůj, chtěl to nejlepší pro sebe a byl pro to ochoten udělat cokoli. (Pokračování z pondělí 18. prosince)

Být manželem se pokoušel třicet let, pak prý dostal rozum a rezignoval. Nesnesl totiž představu, že by ho měl někdo nebo něco omezovat. Poprvé se oženil s herečkou Janou Dítětovou a měli spolu syna, malíře a výtvarníka Jakuba Vinkláře. Manželství ale skončilo krachem, protože se zamiloval do herečky Realistického divadla a úspěšné spisovatelky Ivanky Deváté. Okouzlil ji prý především svým smyslem pro humor. Kvůli němu se rozvedla s kolegou Milošem Hlavicou a manželství s Vinklářem začalo jako romantická pohádka, v níž to neustále jiskřilo. Měli spolu syna Adama a brali se a rozváděli dvakrát. „On měl schopnost udělat ze všedního dne neděli. Tak strašně jsem mu podlehla, že to doteď nemůžu pochopit,“ přiznala Ivanka Devátá až po letech serveru ahaonline.cz.

 

Chalupáři:

Pro manželství nevhodný

Po prodělané žloutence a následném těhotenství se Ivanka stáhla do pozadí vytvářela mu pohodlné zázemí, probděla dlouhé noci čekáním, až se vrátí z opileckého tahu nebo z postele jiné ženy. „Byla jsem úplně ochrnutá. Podlehla jsem mu naprosto ve všem, a ještě ráda. Měla jsem tenkrát 49 kilo, na těle úplný díry,“ zavzpomínala. Její milovaný Pepa se totiž zase zamiloval, tentokrát do kolegyně do Jany Březinové. Takové soužití ji úplně vyčerpalo, nakonec se zhroutila v divadle a skončila na psychiatrii. Poté ji Vinklář odprosil a ona s tím vydržela ještě další dva roky, než ho definitivně opustila. „Máme spolu syna, a to je všechno,“ říkávala o něm. „Ženské to se mnou mají těžké, jsem na ně zlej,“ přiznával Vinklář sebekriticky a dodával: „Proto je lepší, když jsem sám.“

Láska? Raději pivo s kamarády

Přesto ho osudová láska dostihla až v důchodovém věku a partnerka mu vrátila všechna příkoří za ženy, kterým předtím ublížil. Úplně bezhlavě se zamiloval do české lékařky, žijící v Kanadě, byl kvůli ní dokonce ochoten odejít z divadla a emigrovat za Velkou louži. Jenže jeho vyvolená byla vdaná a rozhodla se, že se kvůli milostnému románku rozvádět nebude. „Cvrnkla do mě jako do kuličky a já se kutálel,“ konstatoval smutně. Jedinou láskou v jeho životě tak nakonec zůstalo divadlo, fotbal a milovaná Kampa, kde zapíjel s přáteli radosti i starosti pěnivým mokem. „Víte, co je zajímavé? Nikdy jsem sám v sobě nevyřešil dilema, zda je pro mě vztah se ženou hodnotnější než kamarádi. Bez kamarádů neumím žít,“ prohlásil v jednom z posledních rozhovorů.

 

Nemocnice na kraji města:

Bezcharakterní potvora

V soukromí byl podle řady pamětníků nerudný a pro roli byl schopen udělat téměř cokoli. Přátele si vybíral z řad lékařů, malířů či milovníků mariáše na chalupě v Jinolicích v Podkrkonoší, mezi kolegy jich moc neměl. Nejvíc tíhl k Stelle Zázvorkové, spíš šlo ale o společné vzpomínky na Jana Wericha než o přátelství. Choval se jako velký profesionál, na zkoušky chodil dokonale připraven a očekával to i od ostatních. Ke kolegům byl netolerantní, nestrpěl nedostatky, případně na ně zbytečně důrazně upozorňoval, takže kvůli němu leckdy bývalo pořádné dusno. Řada kolegů ho považovala za bezcharakterního kariéristu, který dokázal jít kvůli roli takzvaně přes mrtvoly. „Pepa byl svině. Měl diář, kam si psal poznámky, co kdo kdy a kde řekl. To aby měl všechny v šachu. Pak se jednou ožral, zapomněl ho v divadle na záchodě a manžel ho našel,“ prozradila později vdova spisovatelka Mirka Besserová, vdova po Vinklářovu kolegovi Vilému Besserovi.

Povodeň ho málem spláchla

V polovině devadesátých let skolila Josefa Vinkláře mozková příhoda, měl ale štěstí a za dva měsíce už zase stál na jevišti. „Taková událost má jednu výhodu, rychle vás vzpamatuje,“ prohlásil. A velké štěstí měl i v roce 2002, když při povodni přišla Vltava nahlédnout až téměř do jeho oken. Prý se tenkrát nebál o sebe, ale o krásné obrázky, které celý život sbíral: „Nejde o to, že bych přišel o majetek, ale ty obrázky by už nebyly, nikdo nikdy by se na ně nemohl dívat. Neumím si bez nich představit den,“ posteskl si. Naštěstí se voda zastavila, když k okennímu rámu u jeho bytu v prvním patře chybělo dvacet centimetrů.

 

Válka vypukne po přestávce:

Odmítnutý Werich

Navzdory spoustě filmových a televizních rolí nezanedbával ani divadlo. Poté co v roce 1948 odešel Jiří Voskovec do Paříže jako stálý zástupce UNESCO, Jan Werich divadlo rozpustil. Zamířil do Hudebního divadla v Karlíně a nabídl mu, aby šel s ním. Vinklář ale odmítl, další dvě sezony strávil na jevišti Východočeského divadla Pardubice a Werich se prý na něj kvůli tomu zlobil. Pak v roce 1950 nastoupil do pražského Realistického divadla Zdeňka Nejedlého (dnešní Švandovo divadlo na Smíchově). S výjimkou let 1951-1953, kdy absolvoval vojenskou službu, v něm působil až do roku 1983. V roce 1981 ale začal souběžně hostovat v Národním divadle a od 1. srpna 1983 se stal řádným členem jeho činoherního souboru. Později ještě hostoval na řadě pražských scén.

Naplno do poslední chvíle

Své vzpomínky sepsal v knize Pokus o kus pravdy, která vyšla poprvé v roce 1993. „To, co umíme, jsme se naučili v divadle. Všechny přidružené výroby, jako je televize, rozhlas nebo film, využívají, co se tam herci naučili. A pak, divadlo je nejtěžší... a nejkrásnější,“ prohlásil v rozhovoru pro idnes.cz. V roce 2000 převzal Josef Vinklář Cenu Františka Filipovského za celoživotní přínos v dabingu. Často spolupracoval i s rozhlasem, během kariéry si připsal do své filmografie více než čtyři stovky postav a vrátil se před kameru i jako doktor Cvach z Nemocnice. Premiéry už se ale nedočkal. Své poslední představení odehrál v únoru 2007 v Národním divadle jako dědeček Dubský v inscenaci Naši furianti, v létě ještě zkoušel novou roli ve hře Pavla Kohouta Malá hudba, publiku už se ale představit nestihl. V té době už totiž bojoval s rakovinou plic, které 18. září vpodvečer podlehl. Do 77. narozenin mu zbývaly necelé dva měsíce.

(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo, Česká televize, Český rozhlas, idnes.cz, Aha!, Josef Vinklář: Pokus o kus pravdy)

 

Božoňka

QRcode

Vložil: Adina Janovská