Proč mého kolegu Láďu Županiče milovali i šerifové. Sobota Jaromíra Janáka
16.12.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Ladislav Županič
Osobní vzpomínka na velkého umělce a ještě většího člověka.
Ufáky se v divadle říká takovým světlům, co kromě toho, že herce od nich bolí oči, odhalí úplně všechno. Když se s nimi svítí na temné jeviště, objeví se zuby, opravené pryskyřičným tmelem, zato zmizí silonové košile, takže vypadáte, jako byste si oděv zapomněli v šatně a vzali si na nahé tělo motýlka.
Karla Fialu zná široká veřejnost jako Limonádového Joea a divadelníci jako dlouholetého sólistu Hudebního divadla v Karlíně. V muzikálu Oklahoma měl na závěrečnou scénu ušitý překrásný bílý frak s cylindrem, který se v divadle šije tak, že kalhoty nemají poklopec, vepředu jsou sešité, mají zip po straně, díky čemuž jsou pěkně vypasované a dělají štíhlou postavu. Karlovu partnerku hrála Marcela Černochová, později velmi slavná pěvkyně vídeňské operety. Marcela vypadala jako růžové poupátko, pokud poupátko může mít lehkou nadváhu. Na úplný konec Karel na rampě vzal Marcelku do náručí a houpal ji na rukou, nicméně idylickou scénu přerušil podivný zvuk. Karlovi díky napětí svalů prasklo místo, kde měl být poklopec, a bílé kalhoty spolu s ufáky daly vyniknout jeho červeným slipům.
Marcela ho okamžitě podpořila a zrádnou trhlinu zakryla svýma něžnýma ručkama. To zase podpořilo pánskou část publika, která na subretu začala řvát cenné rady. Marcela se lekla a začala trhlinu zakrývat Karlovým bílým cylindrem, načež se od publika dozvěděla, že mu ho tam má pověsit. Orchestr přestal hrát, dirigent plakal, Karel se smál a Marcela se třásla hrůzou a do toho se zezadu připlížil nic netušící budoucí ředitel divadla, tehdy ještě herec Láďa Županič, s tím, že dle předepsaného plánu Karla probodne a poupátko si odvede. Láďa, padoušsky nalíčený černými čmouhami na obličeji, se připlížil (samozřejmě padoušsky), a zarazil se. Když uviděl, co se děje, začal se třást a nezadržitelně se chechtat. Z očí mu tekly slzy a rozmazávaly padoušské čmouhy. Herečka vzala klobouk a utekla.
Láďa došel ke Karlovi, který si držel ruce na prasklých kalhotách, objal ho kolem krku a pěkně nahlas mu řekl: „Karle, já tě přece takhle nemůžu zabít!“ To už aplaudovalo celé divadlo a kluci z baletu, kteří hráli šerifovy pomocníky, si za všeobecného veselí odváděli Láďu do portálu, což už byl jasný signál pro inspicienta, aby za bouřlivého potlesku nechal spustit oponu. Láďa byl ten večer padouch s nejvíce aplausy.
Umřít v adventní době, kdy se lidé připravují na oslavu vzniku nejslavnějšího života, je smutné. Ještě smutnější ale je, když umře někdo, s kým jste profesně prožili spoustu času, vlastně od mládí až do zralého, a pak ještě zralejšího věku. Láďa byl plný energie a připadal mi nezničitelný a schopný zarputile překonávat všechny problémy a podat pomocnou ruku každému ze svých kamarádů a známých, kdo by to potřeboval. A v neposlední řadě taky člověk, který se dočkal doby, kdy Hudební divadlo v Karlíně, kde strávil skoro celý svůj dosavadní herecký život, bylo (po působení předchozího ředitele, který se v hudebním divadle přinejmenším nevyznal) málem odsouzeno k zániku. Tehdy Láďa Županič podal pomocnou ruku celému divadlu a pokusil se ho za cenu velikých obětí zachránit. Neměl to vůbec lehké (divadlo bylo mimo jiné během jeho ředitelování i zaplaveno), ale s vypětím všech sil se mu to povedlo. Třeba mu teď ty síly chyběly.
Vlastně pak začínal zase znovu. Ale dokud mu to zdraví dovolovalo, hrál skoro v každé pražské čtvrti, kde mají divadlo: v Nuslích Na Fidlovačce, pod Palmovkou v Libni, na Novém Městě Bez zábradlí u Karla Heřmánka… Kdykoli jsem ho potkal, ale stále vzpomínal na své milované mateřské divadlo. Ale těm, kteří se k němu v posledním čase jeho ředitelování hanebně zachovali, odpustil.
Nemůžu srovnávat doby, kdy karlínské divadlo (kde se v minulosti dva ředitelé zabili…) řídily takové divadelní osobnosti, jako E. F. Burian, Jiří Frejka, Jan Werich nebo Oldřich Nový, ale ředitelé mé doby, Ludvík Žáček (jinak zakladatel československého dabingu), Jindra Janda a Láďa Županič byli nejlepší na světě. Ve sbírce zákonů stojí, že Edvard Beneš se zasloužil o stát. Kdybych měl tu pravomoc, vytesal bych do kamenné desky nápis: „O tohle divadlo se zasloužil Ladislav Županič a věnoval mu celý svůj život!“ A nechal bych ji umístit do průčelí hudební scény v Karlíně, tak, aby ji nikdo nemohl minout. Takhle jen využívám této možnosti, abych všem, kdo měli Láďu rádi, dal vědět, že poslední rozloučení s ním je ve středu 20. prosince ve 13 hodin v pražském krematoriu ve Strašnicích.
Vložil: Jaromír Janák