Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Děs a hrůza přicházejí v 0:55 aneb Mrazivé svědectví z Ostravska. Záhady života

10.12.2023
Děs a hrůza přicházejí v 0:55 aneb Mrazivé svědectví z Ostravska. Záhady života

Foto: Pixabay

Popisek: Duch - ilustrační foto

„Mám obrovský strach, a přestože se ho snažím potlačit, ubíjí mě události, které se tady dějí. Velmi se bojím o své děti,“ napsala paní Lucie, maminka patnáctiměsíčních dvojčátek, v e-mailu, adresovanému brněnským vyšetřovatelům paranormálních jevů, skupině EPRV777. Hlavní vyšetřovatel Jaroslav Drábek paní Lucii po telefonu poradil, jaká předběžná opatření je třeba udělat s pomocí soli, která nežádoucím entitám znemožní snadný přístup do domu.

V první polovině ledna 2018 přijel za mladou rodinou Jaroslav Drábek v doprovodu své kolegyně Jany, aby společně prošetřili zdejší výskyt paranormálních jevů. Nejprve je ale nutné vyslechnout podrobné svědectví manželů…

„Pozemek, na kterém dnes stojí náš dům, mi kdysi daroval partner mé maminky. Zdědil jej po svých rodičích, kteří zemřeli asi před pětadvaceti lety,“ začala své vyprávění paní Lucie a povzdechla si: „Doma se už necítím bezpečně.“

Vzpomínky paní Lucie: Nemohla jsem se ani pohnout!

Přibližně před čtyřmi až pěti měsíci jsem měla poprvé, ale bohužel ne naposledy, hodně nepříjemnou spánkovou paralýzu. Jakoby ve snu se mi zjevily černé bytosti a já se nedokázala pohnout ani cokoliv udělat. Vše kolem sebe jsem ale naplno vnímala a ve svých myšlenkách byla naprosto vzhůru. Z levé strany se ke mně nesl divný zvuk, připomínající šustění igelitu. U postele byla sada PET lahví a vypadalo to, jako by se někdo pokoušel jednu z nich vytáhnout z obalu. Krátce nato jsem uslyšela poklepávání prstem na pohovku. Celou dobu jsem se nedokázala ani pohnout. Když to přestalo a neviditelné sevření ustoupilo, posadila jsem se na posteli a začala se vzpamatovávat. Pak jsem uslyšela z vedlejšího pokoje, kde spí moji malí synové, poměrně hlasité kroky. Po chvilce to přestalo a o několik vteřin později se ozval příjemný ženský hlas. Tahle neznámá žena řekla jen jediné slovo, kterému jsem vůbec nerozuměla, ale byla jsem si naprosto jistá, že promluvila k mým synům.

Jen nepříjemná noční můra?

Celý následující týden měla maminka dvou dětí úplný klid, a tak nad svým prvním neobvyklým prožitkem mávla rukou a řekla si, že to asi byl jen podivný sen… Jenže noční paralýzy se vrátily a byly stále častější, obvykle dvakrát až třikrát do týdne. Někdy je měla i několikrát za noc, a to ji pochopitelně nesmírně vyčerpávalo. Jak sama popisuje, z dlouhodobého nedostatku spánku začala být velmi podrážděná, unavená a bez nálady.

Protože si nedokázala své prožitky nikam zařadit, začala hledat informace na internetu: „Byla jsem bezradná a potřebovala získat odpovědi, které mi začnou dávat smysl. O spánkové paralýze jsem na Wikipedii našla, že ...je to stav mezi spánkem a bděním, kdy si již mozek částečně uvědomuje realitu, ale nedokáže ještě dostatečně odlišit tuto realitu od snu a různých obsahů podvědomí. Nedokáže ovládat svaly, takže má člověk pocit téměř úplného ochrnutí příčně pruhovaného svalstva, ovládaného vůlí, včetně neschopnosti používat hlasivky. Jenže to, co jsem prožívala, tomuto popisu neodpovídalo. Paralýzu jsem totiž měla i v bdělém stavu, v okamžicích, kdy jsem ještě nespala. Viděla jsem, jak se ke mně ty bytosti přibližují, slyšela jejich kroky a cítila, jak společně s nimi přichází chlad a jak ze mě vysávají energii.“ Jediné, co paní Lucii začalo dávat smysl, bylo, že se stává svědkem projevů přítomnosti dosud neznámých zesnulých osob.

Sténání, které by nemělo existovat

V době, kdy tohle všechno začínalo, měl zvláštní vidění i její manžel Tomáš. Později popisoval: „Mě na rozdíl od Lucky v noci nikdo nebudí, ovšem pravdou je, že se mi doma také špatně spí a můj spánek je velmi nekvalitní. Ale jednou večer, právě když jsem šel ke kuchyňské lince, jsem periferně uviděl šedivou siluetu. Zarazilo mě to a začal jsem očima pátrat, co to mohlo být, ale mlhovinu už jsem znovu nespatřil. Mávl jsem nad tím raději rukou a logicky si událost vyložil tak, že jsem asi musel mít něco v oku.“

Přestože se pan Tomáš, profesí IT inženýr, snažil za každou cenu zachovat chladnou hlavu, jeho další zkušenost ho poněkud vyvedla z míry. Když procházel středovou místností domu, vnímal podivný chlad a cítil, jako by jeho tělem cosi prošlo. V ten samý okamžik uslyšel pronikavý zvuk, který si ani později nedokázal racionálně vysvětlit, protože v domě bylo naprosté ticho. „Bylo to, jako by mi nějaká žena hlasitě zasténala přímo do levého ucha,“ vzpomíná na nedávnou událost.

Dětský křik jako z hororu

Není žádných pochyb, že maminka dvojčátek to v posledních měsících rozhodně neměla lehké. S každou nocí přicházelo přání, aby se jí do života vrátil  zasloužený klid, ale… „Při usínání cítím po celém těle silné brnění, které většinou přichází od nohou a směřuje nahoru. Vnímám silné vibrace, točí se mi hlava a hučí v uších. Není mi dobře od žaludku a mám pocit, jako by mi měla každou chvíli prasknout hlava. V takovém stavu ke mně přichází chlad, z něhož naskakuje husí kůže. Když usnu, probouzí mě hlasy a zvuky, které nepřestávají být slyšitelné ani v okamžiku, kdy už jsem zcela vzhůru a při plném vědomí. První projevy obvykle přicházejí po půlnoci. Jedna z našich dvou koček tou dobou začíná žalostně mňoukat a děti dostávají hysterické záchvaty. Intenzivně řvou, snaží se za každou cenu dostat z postýlky pryč a nedají se ničím uklidnit. Ten pláč je zvláštní, nepřirozený a děsivý jako z hororu. Kluci mají takovou hrůzu v očích, že se to snad ani nedá popsat. Jako by v pokojíčku vnímali přítomnost něčeho, co my vidět nedokážeme, a dávají všemožně najevo, že z toho mají bezmezný strach. Spánek mají obvykle velmi neklidný a u jejich postýlky často slýcháváme kroky, které si technicky nedokážeme nijak vysvětlit.“

Souhra náhod?

Paní Lucie se s manželem během noci střídají v péči o dvojčátka, a tak jeden z nich vždy přespává v obýváku na pohovce, aby se i druhý partner alespoň trochu vyspal. „V noci jsem občas slýchávala hlasité ťukání na kuchyňskou linku a také se mi stalo, že mě někdo neviditelný pohladil. Zajímavé je, že když spím v ložnici, noční návštěvy za mnou přicházejí nepravidelně mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní, ale když usínám v obýváku, mívám paralýzu pokaždé, když se na budíku ukáže 0:55!“ říká paní Lucie.

„Vždy, když za mnou přicházejí, cítím zlo a mám nepříjemný pocit, jako by se něco chtělo dostat do mého těla. Většinou se s tím snažím v mysli bojovat, hovořím k tomu ve svých myšlenkách. Snažím se vysvětlit, ať mi dá pokoj, že nemám strach a ať odejde. Několikrát jsem slyšela, jak se mi vysmívá. Vím na sto procent, že jsem vzhůru, že nespím, ale nemohu se ani pohnout. Začala jsem být hodně nervózní a nedostatek kvalitního spánku v kombinaci s vyčerpáním mi úplně rozhodil psychiku. Letos, krátce po Novém roce, jsem se z toho všeho nervově zhroutila. Stalo se to poté, co se mi v noci zjevila černá postava s kápí přes hlavu. Vyzařovala z ní silná energie zla. Stála po mém levém boku, byla přikrčená a otočená přímo ke mně. Vydávala velmi nepříjemný pískající zvuk, který jsem ještě nikdy v životě neslyšela. Bylo to strašlivé…“

Dne 5. prosince 2017 kolem půl páté ráno, když usínala, zřetelně cítila, jak jí černý přízrak svírá krk. Nemohla dýchat. „Jenže tentokrát jsem se z toho jako obvykle úplně neprobudila, ale upadla do spánku. Něco takového se mi stalo poprvé, protože dosud jsem pak všechny takové prožitky musela vsedě rozdýchávat a doslova se z nich vzpamatovávat.“

Jak týdny ubíhaly, paní Lucii se vjemy naplno otevřely a bytosti, které ji děsily hlavně během nočních paralýz, začala vidět i za bílého dne. „Poprvé jsem je spatřila jako malou černou kuličku o velikosti mince. Stalo se to právě ve chvíli, kdy jsem svému manželovi podrobně popisovala stavy, které mívám v noci. Kulička proletěla prostorem kuchyně, a pak zmizela. Od té doby jsem začala vnímat, hlavně na zahradě, černé šmouhy, jakési tmavé mlhoviny.“

„Jedna z nocí, která nás velice vyděsila, se odehrála ze čtvrtka na pátek,“ vyprávěl Záhadám života pan Tomáš. „Usínal jsem úplně vyčerpaný po čtrnáctihodinové šichtě a ráno jsem věděl, že mě čeká hlídání dětí. Hned jsem vytuhnul. Brzy ráno jsem se probudil se strašlivou bolestí v hrudníku. Jako by mi něco roztahovalo nebo rvalo srdce. Byla to neuvěřitelná bolest. Nic takového jsem nezažil. Jak šly minuty dál a já pořád fungoval, uklidnil jsem se, že to není infarkt. Uvažoval jsem nad návstěvou pohotovosti, ale nemohl jsem za žádnou cenu nechat doma ženu samotnou. Bolest byla intenzívní jen první dva dny a třetí den už se pomalu uklidnila. Později, ráno, kdy se mi to stalo, se mi žena svěřila, že zažila další návstěvu a paralýzu. Avšak natolik intenzivní, že si myslela, že umře, jak se po ní muž v kápi sápal drápy. Zjevně mě před útokem navštívil také, avšak v hlubokém spánku a aniž bych si to pamatoval. Získanou energii použil ke zjevení se mé ženě vedle v obývacím pokoji. Ptal jsem se na tu bolest pana Drábka, jestli to nemůže mít nějakou souvislost. Řekl nám, že máme štěstí, protože ze mě vysál tolik energie, že jsem byl doslova jednou nohou v hrobě. Ještěže jsme oba velice silní. Zažili jsme už ledacos, ale po tomto nás nerozhodí už asi nic. Nedávalo nám to všechno smysl, a tak jsme začali pátrat v historii domu i blízkého okolí a k našemu překvapení jsme odhalili strašlivé věci.“

Manželé zjistili, že přímo ve vedlejším domě, který je od jejich pozemku vzdálen zhruba padesát metrů, došlo asi před třiceti lety k brutální vraždě. Pana Františka, asi sedmdesátiletého vdovce, umlátil během rodinné hádky vnuččin partner sekyrou. Vrah chtěl celý dům po strašlivém činu ještě podpálit, ale přivolaní sousedé tomu zabránili. Pana Františka už se ale nikomu zachránit nepodařilo. O devatenáct let dříve, než se stala tato tragédie, zemřela na rakovinu ve věku kolem třiapadesáti let jeho žena Marie. Nějaké indicie tedy vyšetřovatelé od rodiny získali už během podrobného výslechu. Budou však potvrzeny i prostřednictvím přístrojové komunikace se zesnulými? Uvidíme…

Z pohledu EPRV777

„Když jsme přijeli na místo, obklopila nás jakási temná a těžká energie. Nejcitelnější to bylo na třech místech, v jednom z rohů dětského pokojíčku, v blízkosti pohovky, kde mívala paní Lucie noční paralýzy, a také v místnosti, kde v noci bývaly proti své vůli zavřené kočky. Vůbec se jim nedivím, že se chtěly za každou cenu dostat ven a že žalostně mňoukaly a škrábaly na dveře. Právě kočky jsou totiž úžasným ukazatelem přítomnosti zesnulých. Pokud se v jejich přítomnosti zjeví entita, dávají to okamžitě najevo neobvyklým chováním, které neunikne pozornosti žádnému pozornému majiteli,“ říká Jaroslav Drábek a pokračuje:

„Kromě jiného se zabýváme i měřením geopatogenních zón a na pozemku, kde mají mladí manželé dům, jsme naměřili velké množství spodní vody. Moc se o tom nemluví, ale velké množství spodní vody, tím, jak prochází mezi homogenním a nehomogenním podložím, vytváří infrazvukovou vlnu o nízké frekvenci. Stavba domu na takovém místě může mít podle našich dlouholetých zkušeností určité důsledky. Jednak v něm lidem špatně spí a podle toho, jak je pramen silný, časem dokonce mohou vznikat vážné zdravotní problémy. Ukazuje se, že proudy vody zároveň zesnulým a jiným entitám, pokud se tam vyskytují, dodávají energii k tomu, aby se mohly viditelněji projevovat v naší realitě. Takové místo přitahuje bytosti z celého okolí jako magnet, a pokud se najde člověk, který jejich přítomnost dokáže vnímat ,a navíc je podpoří svou energií strachu, získají dostatek síly, aby se mohly projevovat ještě razantněji.“

 

Lovci duchů

Jaroslav Drábek tvoří s kolegyní Janou osvědčený tým

Kdo je kdo?

Krátce poté, co vyšetřovatelé paranormálních jevů rodinu vyslechli a prohlédli si celý dům i zahradu, nainstalovali kamery s nočním viděním, aby jim nic neuniklo ani na místech, kde se právě nebudou fyzicky nacházet. Jaroslav Drábek líčí události, které následovaly, takto: „Poměrně brzy se nám bytosti, které tady byly skutečně přítomny, ozvaly přes naše přístroje a nám se podařilo získat zajímavé nahrávky jejich hlasů. V úplném úvodu se nás přes spiritbox jeden ze zesnulých typickým kovovým hlasem zřetelně zeptal: ‚Kdo jste?‘“ Kromě toho, jak se později ukázalo ze záznamu kamer, vlétla několikrát přímo do přístroje (když docházelo k aktivní komunikaci se zesnulými) jakási bílá světelná kulička. Přítomní se jim pak postupně představili. „Začali nám odpovídat, což byl pro manžele, kteří se s komunikací přes přístroje ještě nikdy nesetkali, docela šok. Alespoň se ale potvrdilo, že mezi přítomnými je skutečně i pan František (který byl brutálním způsobem zavražděn), paní Marie (jeho manželka) a jejich syn Zdeněk (zemřel v mladém věku v důsledku nemoci). Další osobou, která nám prozradila své jméno, byl pan Jan. O jeho totožnosti se ale během vyšetřování nepodařilo zjistit bližší informace…“

Prosba o mír

Když pana Františka, který byl kvůli tragédii, jež ho kdysi postihla, energeticky suverénně nejsilnější, vyšetřovatelé poprosili, aby jim nedělal žádné potíže, ozval se ze spiritboxu mužský hlas, který zareagoval překvapivě konejšivě. Odpověděl: „V klidu…“
„Mohu vám prozradit, že jsme si z té jeho pohotové reakce – přestože jsme už zvyklí na ledacos, málem všichni ucvrnkli do textilu…,“ říká dnes s mírnou nadsázkou Jaroslav Drábek.

K jakým dalším závěrům dospěli?

Přímou komunikací se zesnulými vyšetřovatelé zjistili, že černým mužem v kápi, který tolik děsil paní Lucii, byl onen zavražděný muž, jenž ani po své tragické smrti nenašel pokoje a měl v sobě pochopitelně hodně zloby. V jádru to ale vůbec nebyl zlý člověk. Naopak do dětského pokoje nejčastěji chodívala paní Marie, která přes přístroje komunikovala nejvíc ze všech přítomných. Když se jí vyšetřovatelka Jana zeptala: „Vy chodíte za těmi dětmi?“, ze spiritboxu se vzápětí ozval ženský hlas: „ANO.“ Některé tyto nahrávky EVP si můžete sami poslechnout na stránkách skupiny EPRV777. „Pochopili jsme to tak, že paní Marie měla děti nade všechno ráda a k dvojčátkům si vytvořila krásný babičkovský vztah, přestože nebyli příbuzní a za života se pochopitelně nikdy nemohli setkat…“

Během odváděcího rituálu odešly za zvuku nahlas předříkávaných modliteb všechny čtyři přítomné duše do Světla a rodině se konečně viditelně ulevilo. Paní Lucie nám prozradila, že tím příběh ještě neskončil… „Když vyšetřovatelé odjeli, začali jsme s manželem pátrat po totožnosti pana Jana, o němž jsme se bohužel i přes veškerou snahu nic bližšího nedozvěděli. Zjistili jsme, že asi dvě stě metrů od nás je v sousedství dům, kde jakýsi pan Jan opravdu žil, ale už je po smrti. Zemřel doma, asi před třiceti lety, na nějakou nemoc. Všechno do sebe zapadlo jako puzzle a dává nám to konečně smysl…“

S paní Lucií jsme se telefonicky spojili na začátku letošního února, několik týdnů poté, co u nich probíhalo vyšetřování. „Je to o mnoho lepší, řekla bych, že v domě už žádná entita není. Na zahradě je to ale jiné, tam pořád někoho cítím. Vysvětluji si to tím, že tady máme hodně spodní vody, a tohle místo zkrátka stále nějakou bytost přitahuje, nebo jsou to ještě nějaké dozvuky, které časem vymizí. Občas, když jdu večer vyhodit smetí, cítím něčí přítomnost a slyším kroky. Od porodu se ve mně něco jakoby probudilo. Jsem teď mnohem citlivější na přítomnost zesnulých, vidím a cítím je. Snažím se toho, kdo je venku, ignorovat, ale jsem si jistá, že tam je. Pro mě je nejdůležitější, že doma máme klid a já už můžu konečně nerušeně spát. Paralýzy mi naštěstí zcela vymizely a také jsme si všimli, že nepociťujeme žádné výkyvy teplot. Předtím, když se ke mně ty bytosti přibližovaly, jsem cítila chladný průvan, naskočila mi husí kůže a v okamžiku, kdy byly přímo u mě, zase silné teplo a nepříjemné horko. Nikdy předtím jsem nic podobného nezažila. Tohle už je také pryč. Oba s manželem věříme, že se všechno vrátí do normálu. Všechno zatím nasvědčuje tomu, že se tak stane. Kočky jsou klidnější a také naši kluci už spí mnohem lépe. Sice občas v noci trošku pofňukávají, ale přisuzujeme to jejich rostoucím zoubkům. Hysterický řev, z něhož mi srdce usedalo, vymizel a všechno se zdá být v pořádku…“

Převzato z časopisu Záhady života

 

Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL