Alkohol a skleróza. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Se svolením Studentská kuchařka

Popisek: Zběsilou kombinaci zelené s pivem neboli magické oko znali už před desítkami let i štamgasti nejzaplivanějšího výčepu čtvrté „cenovky“. Základem mistrovství bylo spustit panáka na dno půllitru, aniž se jejich obsah začal předčasně míchat.

Dnes vám budu vyprávět něco závažného o českém hudebním divadle. Na začátek ovšem malou vtipnou historku.

Do Národního divadla se chodilo hodinu před představením a podepsáním prezenční listiny (jinak prezenčky) ve vrátnici jste potvrdili svou přítomnost. A také že jste ve stavu, schopném odevzdat takový výkon, který by nevzbuzoval nemístný údiv publika. Pro zkušeného herce, který na jevišti předvádí mistrovsky různé charaktery, ovšem nebyl žádný větší problém předstírat střízlivost i u okénka vrátnice, kde vrátný právě večeřel chleba se sádlem. Zažil jsem barytona, který zpíval hlavní roli Rigoletta v stejnojmenné opeře, a ten si doma při rozezpívávání každého tónu vylepšoval hlasový rozsah malým panáčkem. Když si spočítáte, že rozsah barytonu jsou dvě oktávy a ještě trochu, tak vám to na ty skleničky vyjde na více než šestnáct kousků. Aby to z něho nebylo cítit, dal si v nedaleké hospodě U Zpěváčků ještě dvě lampy, jak jsme tomu říkali my, dnešní terminologií magické oko – dva frťánky zelené, které se i se sklem ponoří do půllitru vychlazené dvanáctky, a rozezpívání je úspěšně dokončeno. V poslední fázi se to ještě těsně před výstupem zašpuntovalo čtvrtkou vína, a pěvec, zbavený trémy, byl připraven podávat evropské výkony.

Jako každý doping to nějaký čas účinkovalo, ale potom byla tréma stále větší a pěvcova divadelní dcera Gilda musela svého divadelního tatínka, dvorního šaška Rigoletta, vodit po jevišti a říkat mu „teď“, aby začal zpívat, což zvládl jen občas, s výrazem státníka, opřeného o stěnu katedrály svatého Víta. Konec zpěvu většinou nastával, když došlo ke scéně, kdy se zavázanýma očima pomáhal únoscům odvést vlastní dceru do náručí svého zaměstnavatele, smilného mantovského padoucha. Ta má finále, v němž Gilda vstává z postele a ve svých osmnácti letech (nenechte se zmást věkem a váhou zpěvačky, postava je éterická dívenka) se ptá tatínka Rigoletta, kdo je její maminka a kam se kdysi dávno poděla.  Odpovědi se už nedočkala, neboť taťka Rigoletto se na její posteli pohodlně natáhl a usnul spánkem spravedlivých.

A tak se ze zpěváka stal inspicient. Kdo čeká, že se představení pod jeho vedením ani nezačalo hrát, velmi se mýlí. Zpěvák, zbavený trémy, se stal jedním z nejodpovědnějších pracovníků divadla a pečlivě dohlížel, aby nějaký nezodpovědný živel nepřišel do divadla v rozjuchaném stavu. Dokonce se dopracoval i titulu „zasloužilý člen ND“, který udílela první scéna těm, kdo z politických či jiných důvodů nesměli od ministra kultury dostat zasloužilého umělce, ač by si ho zasloužili.

Psali jsme

Pozor, vyletí ptáčci! Sobota Jaromíra Janáka

Tož tak. Ale co jsem vám to vlastně chtěl říct? To se mi teď stává častěji. Náš pan profesor Rauch, skvělý klavírista, skvělý pedagog a vůbec výborný člověk, jednou ráno vstal, nasnídal se a odjel do Rudolfina, kde tehdy sídlila AMU. Fiátka zaparkoval u vchodu na nábřeží a spěchal za svými žáky. Celý den učil, večer vyběhl z Rudolfina, jen tak tak doběhl tramvaj a odjel domů. Ráno vstal, nasnídal se a vyšel ven, marně se rozhlížel, fiátek nikde. Zavolal policii a oznámil krádež, doběhl tramvaj a opět honem za žáky. Celý den učil, večer vyšel z Rudolfina, nastoupil do fiátka a jel domů.

Cestou ho zastavila policie a sdělila mu, že je podezřelý z krádeže auta, neboť jede ve vozidle, které jim bylo nahlášeno jako odcizené. „Ukažte nám doklady od vozidla,“ požádali stateční policisté. Pan profesor si je nechal ve škole, protože co s nimi, když mu auto stejně ukradli. Byl tedy vyzván, aby auto opustil, auto bylo zamčeno a zapečetěno a pan profesor byl vozem hlídky převezen na policii k výslechu. Naštěstí ho doma postrádali, a tak zavolali na policii, kde si ho vyzvedli.

Auto pak hledali ještě dva dny, protože pan profesor i zatýkající policisté zapomněli, kde přesně ho nechali. Jsem na tom stejně. Popravdě řečeno, nevím ani, zda s tím fiátkem to byl pan profesor Rauch. A pořád taky nevím, co závažného o českém hudebním divadle jsem vám vlastně chtěl vyprávět. Ztracenou paměť odcházím hledat do hospody U Zpěváčků.

Vložil: Jaromír Janák