Hvězdné manýry a nejstrašnější vánoční zážitek české Marlene Dietrich. Tajnosti slavných
04.12.2023
Foto: Se svolením Národní filmový archiv
Popisek: Jiřina Šejbalová v komedii z roku 1931 Ze soboty na neděli
VIDEO Byla jednou z nejkrásnějších žen v Praze a muži všech generací jí leželi u nohou. Kolegové jí záviděli slávu, ženy krásu, peníze a hlavní role. Ani astronomické honoráře jí ale štěstí nepřinesly.
Uměla být mondénní dámou i lidovou dryjáčnicí, city publika vůči ní se přelévaly od sympatií k nenávisti podle postav, které právě hrála. Uměla totiž být tak přesvědčivá, že jí diváci i ty protivné a hádavé ženské uvěřili. Jiřina Šejbalová je oslovovala jedinečnou barvou hlasu i zvláštním půvabem. Patřila k umělecké generaci, kterou formovali režiséři Frejka, Burian nebo Hilar, ale i avantgardní výtvarníci, koncertní umělci. A samozřejmě také bohatí mecenáši, obdivovatelé, hvězdy sportovního nebe či představitelé mladé inteligence. Zkrátka všichni, kteří utvářeli společenskou atmosféru první poloviny 20. století. A jakmile se objevilo nové médium, nemohla chybět ani mezi oblíbenými televizními tvářemi.
Ze soboty na neděli:
Z kostela na konzervatoř
Narodila se 17. září 1905 v Praze do úřednické rodiny s bohatým kulturním zázemím, různým uměleckým oborům se věnovali rodiče i prarodiče. Jeden dědeček měl sochařskou dílnu, druhý byl operní korepetitor a ve volných chvílích skládal písničky, otec vystudoval malířskou akademii v Mnichově a hrál na několik hudebních nástrojů a matka měla krásný soprán. Právě po ní zdědila hlas, k němu jí ale sudičky přidaly do vínku navíc i herecký talent. Zatímco jiné „slušné“ dívky nesměly na uměleckou kariéru ani pomyslet, Jiřina měla doma dveře k múzám otevřeny dokořán. Svým zpěvem zaujala ředitele chrámového sboru pražského kostela svatého Tomáše, na jehož doporučení začala v roce 1920 studovat zpěv na konzervatoři.
Avantgarda v Národním
Další dva roky pak získávala hereckou průpravu v dramatickém oddělení a po absolutoriu úspěšně vystoupila jako zpěvačka na scéně Národního divadla v Brně a hned dostala nabídku stálého angažmá. Dala ale přednost avantgardní scéně Dada, kde z ní pod vedením E. F. Buriana a J. Frejky vyrostla v zajímavou hereckou osobnost. Kromě obdivu mladého, intelektuálně založeného publika získala rychle pozornost i známých divadelních tvůrců. Nejprve dostala několik drobných rolí v Národním divadle a 28. září 1929 se poprvé představila publiku jako členka činoherního souboru, v roli Přibyslavy v představení dramatu Stanislava Loma Svatý Václav, nastudovaném na oslavu svatováclavského milénia. Na jevišti zlaté kapličky pak působila až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1971.
Záhada modrého pokoje:
Stařenou už po čtyřicítce
V třicátých letech se staly její doménou moderní sportovní dívky nekomplikovaného charakteru a teprve na přelomu třicátých a čtyřicátých let se začala postupně propracovávat k titulním rolím dramatického žánru. Mimořádným způsobem dokázala dodat tragickým postavám civilní podobu, nevyhýbala se ale ani komediálnímu žánru. K jejím nejslavnějším postavám patřila Lady Chilternová v slavní konverzační satiře Oscara Wilde Ideální manžel či Chrobačka v alegorickém dramatu bratří Čapků Ze života hmyzu. A už v padesátých letech se začala postupně přehrávat do postav stárnoucích a starých žen, k niž už ale přistupovala jinak, takže z jejích tragických hrdinek šel publiku mráz po zádech. Soustředila se na jejich podstatné povahové rysy, které podtrhovala nekomplikovanou přímostí, dokonce neváhala záměrně vyzdvihnout odpudivé charakterové vlastnosti, a tím dosáhnout větší sugestivnosti.
Rozmazlená hvězda
Díky poněkud cizokrajné, tajuplné a krásné tváři s mírně zešikmenýma očima a širokými lícními kostmi i podmanivému hlasu a pěveckému nadání si brzy vysloužila přezdívku česká Marlene Dietrich. Přesto se nikdy nesnažila stát záhadným ztělesněním démona. Současníci na ni vzpomínali jako na skvělou kamarádku a kuchařku a svým výrazným, operně školeným hlasem zpívala nejraději na hudbu Jaroslava Ježka, filmové songy či písničky k táborákům. Občas se ale chovala jako pravá zpovykaná filmová hvězda. Alespoň podle režiséra Otakara Vávry, který ve svých pamětech zmínil příhodu o jejím „nejstrašnějším vánočním zážitku“. Hereččin ctitel, zámožný majitel obchodu s módou, prý poslal svému idolu k Vánocům elegantní dlouhé rukavice a Jiřina, která očekávala luxusní kožich, je s rozhořčením vyhodila. Druhý den jí natěšený obchodník zavolal s otázkou, jak se jí jeho dárek líbil. A čekal velkou pochvalu, protože do každého z prstů rukavic vložil pečlivě srolovanou pětitisícovku...
Pokračování ve středu 6. prosince
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo, Kniha o Národním divadle, Josef Träger: Jiřina Šejbalová, Jiřina Šejbalová: Vaříme na chatě, Otakar Vávra: Paměti aneb Moje filmové 100letí)
Vložil: Adina Janovská