Antonín Panenka, básník v kopačkách. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Legendární „klokan“ Antonín Panenka, autor slavného Vršovického dloubáku. Ve světě se mu říká Panenka goal nebo Panenka kick.

Fotbalistům, co se rádi válejí po trávníku, se říká baletky nebo primadony. Ale jen jeden získal přezdívku „básník“. Na jeho pravačku se skládaly ódy roky předtím, než vstoupila do popkultury noha Davida Beckhama. V době normalizace, která spíše než individuality milovala kolektivy, se dnes pětasedmdesátiletý Antonín Panenka stal celebritou, která přesahovala svět sportu.

„Radši nežli lehký ženský mějme Panenku,“ zpíval v sedmdesátých letech jeden pražský kabaretní zpěvák, fanoušek vršovických Bohemians. Mužstvo v typických dresech se zelenobílým pruhováním nepatřilo na rozdíl od Sparty a Slavie do československé špičky, ale zato se za ním vždy táhlo docela dost studentů, umělců a bohémy. Starý stadion u potoka Botiče byl pro ně svéráznou nostalgií za časy Masarykovy První republiky a znak s klokanem, památka na slavný zájezd do Austrálie, voněl nedostupnou exotikou. 

Léta po srpnu 1968 nebyla pro tyto svobodomyslné povahy příliš veselá. Husákova normalizace vymetala dost důkladně právě v jejich oborech. Ale shodou okolností právě v této době začala v jejich oblíbeném týmu naplno zářit hvězda mladého fotbalisty. Kochali se elegantní a zábavnou hrou borce, který vypadal, že je z podobného bohémského těsta jako oni, a aspoň na dvě hodiny zapomněli na režim kolem. Navíc byl „Tonda“ frajer s elegantním knírkem, co nezkazil žádnou legraci. Prostě úkaz, ve všech směrech. Tehdy poprvé začal být označován za básníka v kopačkách.

Panenka a Panáček

I to jméno Panenka jako kdyby jej předurčovalo k slávě, v dětství s ním ale měl spíš problémy. Ještě po letech vzpomínal, jak se jednou na fotbalu tatínkovi ztratil, a hlasatel na stadionu pak rozpačitě oznamoval, že se našel nějaký chlapec a tvrdí o sobě, že je panenka.

Korunu těmto veselým historkám nasadil jeden film, který televize natočila v době, když byl Antonín jako mistr Evropy hvězdou mezinárodního formátu. Shodou okolností téhož roku získal na olympiádě v Montrealu zlato brněnský střelec jménem Josef Panáček. „Tak se konečně setkali,“ začínal film režiséra Jiřího Papouška, v kterém to pak fotbalový střelec zkoušel s malorážkou a na stadionu Za Lužánkami učil bodrého Moraváka kopat svou slavnou penaltu.

Na obranu zmateného hlasatele ale třeba dodat, že v dětském věku Antonín skutečně vypadal jako „panenka“ – malý a slabý. Na fotkách žákovských týmů je o hlavu menší než spoluhráči a kvůli tomu ho v osmi letech odmítli při náboru Slavie Praha. Nakonec uspěl o dvě tramvajové zastávky dál, kde jeho šikovnost s míčem okamžitě rozpoznal trenér Holeček, otec pozdějšího slavného hokejového brankáře. „Neměl jsem moc síly, takže jsem neměl ani tvrdou střelu. Takže jsem to musel řešit technikou,“ vysvětluje. Tak se zrodily jeho slavné trestné kopy. Když rozhodčí odpískal faul, diváci na Bohemce už se chystali slavit gól.

Tajemství dokonalé techniky s míčem se skrývá na pláccích mezi domy, kde v padesátých a šedesátých letech děti trávily celá odpoledne. Antonín Panenka ještě letos novinářům vyprávěl, jako jeho vysněnými dárky pod stromeček byly kopací míč a hokejka. Děti jeho generace trávily léto fotbalem a zimu na kluzišti.

Tondův export

Zkušenosti z pražských plácků pak byly perfektní školou i pro ligový a mezinárodní fotbal. Za národní tým poprvé nastoupil v září 1973 v Glasgow. V roce 1975 reprezentace v Bratislavě slavně porazila hrdou Anglii a postoupila na Mistrovství Evropy. A když porazila SSSR, odjížděla v červnu 1976 na finálový turnaj do Jugoslávie. „Proč tam vůbec jezdíte,“ dávali fanoušci průchod skepsi.

V semifinále jsme měli nastoupit proti Nizozemsku, které dva roky předtím jen těsně prohrálo finále Mistrovství světa. Jejich taktika, přezdívaná totální fotbal, byla považována za nejlepší kopanou na světě. Jenže hvězdy v oranžových dresech neznámého soupeře zpoza železné opony hlavně totálně podcenily. Po dvaceti minutách Panenkův trestný kop z levé strany našel přesně hlavu kapitána Antona Ondruše a bylo to 1:0. V průtrži mračen najednou holandské hvězdy nestíhaly a Československo po výhře 3:1 postoupilo do finále v Bělehradě.

Tam čekal soupeř ještě děsivější, mistři světa z Německa, tedy toho „Západního“. Jenže uběhlo 25 minut a tým kolem slavného Franze Beckenbauera prohrával 2:0. Nadšení u obrazovek Československé televize vydrželo až do předposlední minuty, kdy se Němcům z obrovského náporu podařilo vyrovnat.

Kdykoliv předtím by skóre 2:2 znamenalo, že se za několik dní bude finálový zápas opakovat. Jenže němečtí fotbalisté přišli s tím, že už mají zaplacené dovolené a chtějí, aby mistrovství definitivně skončilo v neděli večer. Tak se zrodil nápad, že pokud bude remízové skóre i po třicetiminutovém prodloužení, rozhodne se v penaltovém rozstřelu. Pět „desítek“ na každé straně, kdo jich dá víc, vyhrál.

Když tuto pravidlovou novinku před zápasem komentátor Karol Polák vysvětloval televizním divákům, nikdo jí nevěnoval moc pozornosti. A teď najednou měly penalty rozhodnout o mistrovi Evropy. Slávistický bohém František Veselý nominaci odmítl, Panenka, zvyklý z Bohemky na zodpovědnost hlavní hvězdy, naopak okamžitě přikývl. A dokonce všem rovnou oznámil, že proti slavnému brankáři Maierovi provede svůj slavný kop, řečený „dloubák“.

Jeho vynález vycházel z psychologie fotbalového brankáře. Ten čelí střele ze vzdálenosti pouhých jedenácti metrů a podle pravidel musí do okamžiku střely stát oběma nohama na brankové čáře. Jediná jeho šance je uhodnout směr a v momentu střely se jím vrhnout. „Když to kopnu tam, co stál původně, musí to být gól,“ napadlo jednou Panenku. Když to vyzkoušel v lize, vše vyšlo, a na Ivo Viktora, reprezentačního brankáře, pak fanoušci Bohemky posměšně pokřikovali, že je salát.   

Zatímco se chystal na svůj kop, německá hvězda Uli Hoennes přestřelila branku. Jestli dá gól, jsme mistři Evropy. Sepp Maier skočil k levé tyči a míč kolem něj proletěl elegantním obloučkem přesně do středu branky.

Ta penalta se dostala do sportovních relací po celém světě, však rozhodla o mistrovi Evropy. Fotbal má napříč planetou miliardy fanoušků. Ti teď zírali na originální a drzý kousek a pátrali v mapách, kde je to Československo, které se po srpnu 1968 uzavřelo před světem a zcela zmizelo z radaru mezinárodního zájmu. Největší reklama naší země za celá sedmdesátá léta. „Náš export je Tondův padající list,“ zpíval František Ringo Čech, jinak zapřísáhlý fanoušek konkurenční Slavie.

Fintu zvanou dloubák od té doby zkouší fotbalisté po celém světě. Pan Panenka vzpomínal, že za ním jednou přijeli zahraničí novináři s videozáznamem asi stovky takových penalt, a měl je ohodnotit. Komentátoři světových jazyků jí ale neříkají „dloubák“, a rozhodně ne „vršovák“. Mezinárodně je slavná pod označením „Panenka“.

Fanoušci doma si jej po slavném „Bělehradě“ definitivně zamilovali. I když nebyl zrovna vzorem socialistického sportovce, tak jej zvali do televize, jezdil po besedách, jako jeden z prvních měl svou knižní biografii Sólo pro Panenku. V době, kdy označení „ty sólisto“ pořád byla spíš nadávka. Když ve filmu Sonáta pro zrzku emancipovaná puberťačka snila o kariéře fotbalové brankářky, kdo si asi v nočních vizích mohl postavit míč na penaltový puntík?

Je to už skoro čtyřicet let, co ukončil kariéru, přesto svět fotbalu vlastně nikdy neopustil. Díky svému vtipu a schopnosti vystihnout problém se před lety stal průkopníkem žánru „fotbalový expert“, komentoval třeba i slavné Mistrovství Evropy 2004.

Dnes lituje, že se z fotbalu vytrácí kreativita, nápady a vtip. „Je prostě strašně málo kreativních, tvořivých hráčů, kteří by něco vymysleli, něčím překvapili. V naší době byli minimálně tři čtyři v každém mužstvu, proto byl ten fotbal líbivější. Dnes je hráč fyzicky a silově připraven a stačí mu to k tomu, aby hrál ligu,“ postěžoval si nedávno. Právě nápaditost byla totiž tím, co na něm diváci milovali. Fotbal hraje jedenáct hráčů, ale jen na ty nejlepší se „chodí“. A na Bohemku se chodilo na Panenku.

Slavný britský fotbalista, a posléze komentátor Gary Lineker proslul bonmotem: „Fotbal je hra, v které se 22 hráčů honí za míčem, a nakonec vždycky vyhrají Němci.“ V Bělehradě se tato zvyklost přepsala. Fotbal je hra, v které se 22 hráčů honí za míčem, a nakonec si z nich všichni pamatují Panenku. A rozhodně to neplatilo jen v tom slavném bělehradském finále.

Zdroje: Josef Davídek, Josef Oktábec: Sólo pro Panenku, eurofotbal.cz, Prachatický deník, denik.cz

Vložil: Jakub Vosáhlo