Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Pozor, vyletí ptáčci! Sobota Jaromíra Janáka

02.12.2023
Pozor, vyletí ptáčci! Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Někdy se stačí dotknout prstem nosu. A z člověka je herec. Nebo také není. To spíš

Bývala divadla statní jonáci. Taková Státní opera (předtím Smetanovo divadlo, předtím Divadlo 5. května a předtím Německé divadlo), obklopená z jedné strany železnicí a z druhé silniční magistrálou, se dokázala v dobách parní železnice celá zahalit do hustého kouře.

Po někdejší chytře provedené rekonstrukci klimatizace jsme i na jevišti poznali, kdy přijíždí rychlík od Plzně, tažený dieselovou lokomotivou, která zastavovala přímo u nasávacího otvoru zařízení, jež mělo osvěžovat publikum čerstvým vzduchem.

Karlínské divadlo bylo těchto vymožeností ušetřeno, i když nám do nejkrásnějších pianissim občas zahoukala posunovací lokomotiva, řadící na Negrelliho viaduktu vagony, plné masa z holešovických jatek. Z oken baletního sálu jsme mohli spočítat, jak velká byla porážka a do kolika vozů se vešla. A slavný Giuseppe di Stefano, když v naší Zemi úsměvů zpíval své lkavé „Liebe Schwesterlein“, si zas nemohl zvyknout na to, že mu posunovací lokomotiva přihoukávala do árie druhý hlas. Příště už věděl a přidal na hlase. Byl to profesionál.

Jindy se v Karlíně zas hrály jiné zpěvohry:

„Co to tady vyvádíte?“

„Co ti je do toho?“

„Nic, soudruhu Čumakove.“

Toť část operety Izáka Dunajevského, už nevím, jestli Volný vítr nebo Bílý akát. Obě operety jsou dost slaboduché, ale s pěknou hudbou. Tu prostřední větu pronášel někdejší bard karlínského divadla, Franta Voborský, ty další dvě byl můj nezapomenutelný part. On těch vět tam měl samozřejmě daleko víc, pro mne to zase byla ideální role, kterou jsem odříkal a šel domů, což bylo předmětem závisti všech mých kolegů, kteří trčeli v divadle až do děkovačky.

Stalo se ale, že jsem měl možnost nějakého natáčení v rozhlase, samozřejmě za víc, než bylo za takzvané přehrané, což jsou peníze za představení nad úvazek. V té době za mnou chodil Ivan S. a bezostyšně loudil, abych mu přenechal některou ze svých podobně významných rolí. Tady se to hodilo. Dojednal si to s režisérem, asi týden se na ten umělecký úkol připravoval, a pak pozval příbuzné a několik svých dívek, aby tu slávu viděli.

Já byl v rozhlase hotov za deset minut, a tak jsem vyrazil do divadla, posadil se do poslední řady a chystal se vychutnat výkon kolegy.

Ta velká chvíle přišla. Ivan, nalíčen centimetrovou vrstvou tělky a pečlivě oblečený do námořnického oblečku, vešel na jeviště, kde Franta Voborský jakoby hledal něco v zásuvce svého soudružského stolu.

Pak se to trochu zvrtlo.

Čekatel na slávu vylezl na jeviště, a jak se někdy stává, rozklepal se trémou. Viděl před sebou černou díru hlediště a uprostřed u stolu čekajícího Františka s rukou v šuplíku. Mladý herec se vzpamatoval a mohutným hlasem zařval na celé divadlo:

„Co to tady vydávíte?“

Franta to nečekal a polekaně ze sebe vyrazil:

„Co to kecáš, ty vole?“

Mladý slibný herec přestal vidět, zatočila se mu hlava a zařval:

„Nic, soudruhu Čurakove!“

Potom utekl z jeviště, rychle se převlékl a zmizel z divadla. Výpověď z termínovaného pracovního poměru poslal poštou a už nikdy se v divadle neukázal. Zato Franta Voborský odstonal výstup žlučníkovým záchvatem.

Po letech jsem Ivana potkal. Pracoval jako klavírista-korepetitor družstva gymnastek a vypadal blahobytně. Což taky byl.

„Už mám pátou manželku, všechno gymnastky,“ chlubil se. „A co ty, ještě seš u té šmíry v Karlíně?“

Přiznal jsem se, že jsem už nějaký čas v Národním.

„V Národním? To se divím, že tě tam vzali, s tím tvým talentem.“

Vzkázal jsem pozdrav jeho pěti manželkám a šel jsem si sednout na Karlák na lavičku, abych si otevřel operu Josefa Boháče Medvěd, v níž jsem dostal roli fotografa, který měl následující jednoduchý text:

„Pozor, vyletí ptáček!“

 

Vložil: Jaromír Janák