Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Do stávky! aneb Něco jako manuál pro naši skupinu středoškolských aktivistů. Svět Tomáše Koloce

komentář 27.11.2023
Do stávky! aneb Něco jako manuál pro naši skupinu středoškolských aktivistů. Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: Stávka, vzedmutí lidu

Mám jeden celoživotní smutek. Kromě soukromé sociální (kterou jsem v poměrně vysoké dospělosti absolvoval celou) jsem v útlém věku chodil na zcela státní vysokou školu, která mě čtyři roky připravovala na povolání pedagoga, aby pak neprotestovala, když jsem těsně před státnicemi řekl: „Bylo to krásné, ale bylo toho dost, dodělal jsem jako samoživitel gympl, ale vysokou školu při samoživitelství dodělat nezvládnu!“ A odešel jsem na celý úvazek do pracovního procesu.

Toho, co jsem pak dělal, bylo moc, dokonce jsem někdy i učil, ale vždycky dospělé a vždycky mimo státní systém a jeho tabulky. Ale především mimo studenty věku, jakým jsem tehdy před dvaceti lety, když jsem bez absolutoria opustil pedagogickou fakultu, býval i já. S těmi jsem ztratil kontakt a náš státní školský systém (na rozdíl od zahraničního, který by mi v tom směru uznal sociální školu) mě k nim nikdy nechtěl pustit. Většina mých kamarádů, kteří pocházejí z „peďáckých“ studií, mi říkala, že není o co stát, ale můj někdejší spolužák z fakulty Jarda, který učí na výběrové průmyslovce, se nade mnou před pár měsíci slitoval a zapojil mě do povinně vyhlášené nepovinné výuky.

Jak výběrová je Jardova škola, tak výběrová je i skupina studentů, která se přihlásila do jeho kurzu. Každý čtvrtek jezdím pětadvacet kilometrů z Pardubic do Hradce Králové a zpět výlukovým autobusem (kterými se na této trase jezdí už pět let a bude se jimi jezdit další pět, což dohromady je čas rekonstrukce trati, o němž náš krajový vtip vypráví, že Číňané za tutéž dobu vyrobí podmořský tunel na Tchaj-wan), aby s námi poznávali život a pracovní techniky lidí věku, kdy digitální svět neexistoval, v široké škále staré historie, od paleolitu (o němž většinou pojednává Jarda) až po historii nejnovější včetně osmdesátých let dvacátého století, v nichž jsme vyrůstali my. Nějak se totiž stalo, že ti, kdo se v kurzu sešli (narození na konci prvního desetiletí nového tisíciletí), se všichni velmi zajímají o dobu dětství svých rodičů. Vlastně i kvůli nim jsem začal psát paměti, které v této rubrice nově uveřejňuji. Často se ale (nejen mně, ale někdy dokonce i Jardovi, který s novými generacemi tráví celý svůj produktivní věk) stane, že nevíme, nakolik se „chytáme“. Během posledního setkání, jehož jsem se zúčastnil, tak padla ta nejpřirozenější otázka: „Co by vás zajímalo?“

„My bysme chtěli vědět, jak je to s tou stávkou sedmadvacátýho v pondělí.“

Poté, co jim Jarda celou věc vysvětlil po stránce technické, jsem se ujal slova já a řekl jim, jak moc mě překvapili coby mládí národa, o němž se nedá říct, že by příliš často chodil do stávek, a skoro nikdy do těch úspěšných. Ale jestli někdy, tak v tom vždycky byli studenti, mladí lidé určitých intelektuálních schopností, zároveň ale dosud neokoralí českou realitou, kterou satirik Karel Michal, autor nesmrtelného filmu Bílá paní (dřív, než se, vyhnaný z vlasti za své vlastenectví, ve svém švýcarském exilu v orwellovském roce 1984 zastřelil poplašnou pistolí…), dokonale charakterizoval větou: „Záměry jdou vždycky do čítanek, pokud jsou ještě včas zdušeny, a do pr…le, stanou-li se skutkem.“

Moje řeč byla krátká, protože už se připozdívalo na poslední výlukový spoj. A tak bych to, co jsem tehdy říct nestihl, chtěl dopovědět tady:

Někdo vypočítal, že po generální stávce 27. listopadu 1989, na níž má datum té dnešní symbolicky ukázat, proběhly tři další stávky podobného rozsahu, které potom opět donutily k demisi vládu. A shodou okolností to vždycky byla vláda ODS. V roce 1997 Klausova, 2009 Topolánkova a 2013 Nečasova. Což je historie, která vypadá docela slibně, na druhou stranu to ale může být slibnost jen zdánlivá. Co mi (dle základního příkazu, který učím „své“ novopečené studenty: Namísto učebnic se ptejte starších lidí, co oni prožili!) tedy o úspěšnosti versus neúspěšnosti stávek říká moje paměť:

- Za stávky před 34 lety, 27. listopadu 1989, jsem byl ještě školák, konkrétně žák šesté třídy základní školy, který ještě nechápal věci ve všech souvislostech. Věděl jsem jen dvojí. Že jde o to, aby odstoupila vláda, a že mně tehdy velice vzdálení vysokoškoláci, ale i relativně bližší středoškoláci, kvůli stávce nejdou do školy. Proč má odstoupit zrovna vláda, která v naší vesnici (po letech, kdy pečivo bylo jen v jednom krámku, kde se nedal sehnat chleba už dopoledne v jedenáct) konečně vystavěla solidně zásobené nákupní středisko, jsem tak úplně nechápal, zato jsem kamarádům ze středních škol záviděl, že nemusí do školy. Mnohem víc jsem se zajímal o to, co můžu udělat pro humanitární kamion, který se u nás na návsi plnil a posílal do Rumunska, kde revoluce probíhala nepoměrně destruktivněji. Když jsem ale na našem právě dostavěném nákupním středisku objevil petici, v níž se říkalo, že cílem stávky je odvolat z funkcí lidi, jako byl můj otec (venkovský zubař zemědělského družstva, který si vesnici znepřátelil tím, že po nástupu liberálního, ale neúplatného Gorbačova přijal místo ve Výboru lidové kontroly a často využíval své právo okamžitých revizí všude, kde docházelo k rozkrádání družstevního majetku), a viděl, že pod peticí je podepsaný i místní stranický tajemník, skutečný normalizátor (o kterém jsem až posléze pochopil, že tímto způsobem využil příležitost svést nenávist vůči sobě a kamarádům jiným směrem), začal jsem o smyslu stávky i celé sametové revoluce silně pochybovat. Už tehdy mi došlo, že čisté úmysly i oběti stávkujících můžou být ukradeny lidmi, kteří s čistotou a zásadovostí nemají společného vůbec nic.

- Po maturitě v roce 1996 jsem toho už o podstatě fungování odborů a smyslu stávek věděl mnohem víc. Z tehdejších médií ostatně každý den zazníval termín, který je už dneska zcela neznámý: tripartita. Což znamená, že kdykoli se v zaměstnaneckém prostředí děje nějaké bezpráví, sejdou se zástupci tří zúčastněných veličin: zaměstnaneckých odborů, zaměstnavatelské komory a státních orgánů. Nastupoval jsem tehdy do své první práce v Národní lékařské knihovně na náměstí I. P. Pavlova a ve frontách jídelny pražského MHD jsem tehdy potkával organizátora několika stávek, velmi populárního MUDr. Davida Ratha, zakladatele nezávislého odborového klubu, který se jako lev bil za zájmy zaměstnanců-lékařů. Než v tripartitě přešel na stranu zaměstnavatelů jako předseda lékařské komory a skončil ve státní správě nejprve jako ministr zdravotnictví, poslanec, a nakonec hejtman Středočeského kraje, odsouzený za mnohamilionovou korupci, za kterou si odpykal skoro čtyři roky vězení. Smutný konec slibného bojovníka za práva řadových doktorů. Byly-li v jeho konání dobré úmysly, totálně je přebilo české úsloví: Příležitost dělá… V tomto případě oportunistického korupčníka.

- Čtyři roky nato, na konci roku 2000, jsem se, už jako student VŠ, aspoň jako podporovatel jedné stávky zúčastnil. Šlo o televizní stávku za odvolání nově jmenovaného ředitele České televize Jiřího Hodače a jeho šéfky zpravodajství Jany Bobošíkové, byla pocitově tak trochu klon revoluce z listopadu 1989. Už protože někteří zaměstnanci, okupujíce budovu centrály ČT na Kavčích horách, spali na jejích chodbách ve spacácích (tak jako v zimě 1989 na svých školách a scénách studenti a divadelníci), a hlavně že ji podporoval Václav Havel za dojímavé znělky „televizní revoluce“, Armstrongova zpěvu písně Blueberry Hill. Televiznímu vysílání se tehdy říkalo Rumburak, podle techniky, s níž se dvě konkurenční vedení ČT přetahovaly o vysílání, takže se občas nějaký vysílaný pořad přerušil a místo něj se objevily konkurenční zprávy, tak jako to dělal čaroděj Rumburak v seriálu Arabela. Trvalo mi pár let, než jsem rozluštil, že „odstávkovaný“ Jiří Hodač, exulant, vyškolený názorovou demokracií australské televize 3EA a britské BBC, byl nebezpečný zejména svou svobodomyslností, s níž by dovolil vysílat v ČT i názory, které neodpovídaly „myšlenkové linii“ těch, kdo si už tehdy monopolizovali ideovou doktrínu našeho státu (proto byla nebezpečná i Jana Bobošíková, o níž se vědělo, že rozhodně nemá shodné názory s tehdejším vedením státu – takový člověk může vést zpravodajství ve staré západní demokracii, ale ne v nedemokracii typu ČR). V demokratické cizině zakotvený Hodač by též znemožnil doživotní kšefty některých uměleckých a zpravodajských rodin v ČT, které si de facto zprivatizovaly veřejnoprávní televizi. To stávka znemožnila. Některé z těchto rodin jsou tak v ČT dodnes a jako podporovatelé „té správné“ ideové doktríny z ní pravděpodobně budou žít navždy, i z našich peněz, které nově budou muset České televizi platit i ti, kdo doma televizi vůbec nemají. Suma sumárum: V této stávce jsem selhal, protože jsem v ní podporoval tu méně kvalitní stranu sporu, jejíž vítězství naše média i společnost posunulo od možnosti větší demokracie k dnešnímu státnímu nepotismu.

- V roce 2011 jsem prostřednictvím svého kamaráda-lékaře Jiřího sledoval lékařskou stávkovou petici Děkujeme odcházíme. Vždy zásadový Jirka už jako medik odešel do nákladného civilního studia z vojenské fakulty (kde mu jako medikovi-vojákovi z povolání byly hrazeny všechny výdaje studia, a ještě pobíral plat) hned poté, co byl v sevřeném útvaru studentů nucen povinně vyslechnout projevy svých nadřízených důstojníků, kteří o tragédii útoků z 11. září 2001 říkali věci, o nichž Jiří už věděl, že jsou naprostá lež. Teď, jako doktor po třicítce, který se vrátil ze stáže na americké prestižní Mayo Clinic, se zapojil do zvláštního druhu stávkové akce s jednoduchým principem: „Buďto nám, českým kvalifikovaným lékařům a zdravotníkům, zvýšíte platy alespoň na úroveň kvalifikovaných dělníků, anebo odejdeme do západního zahraničí, kde jsou všichni placeni průměrně pětkrát víc, a kam nás, nenáročné a přitom šikovné zdravotníky z východu, dennodenně volají.“ Přestože platy tenkrát navýšeny nebyly, většina těch, kdo slíbili, že odejdou, stejně zůstali doma. Můj kamarád Jiří, který své sliby vždy plní, patřil k menšině. Dnes je vedoucím pohotovosti v bavorském Norimberku a je jasné, že o jeho talent navždy přišla nejen česká armáda, ale i Česká republika… Shrnuto: Pro nezásadovou většinu stávka selhala, zásadovému se aplikování vyhlášené zásady vyplatilo.

Milí naši studenti (kterým je dnes především určen můj text), je mi jasné, že moje řeč je na vás už příliš dlouhá a že co do fenoménu stávky budete chtít nějakou jasnější odpověď ve stylu ano-ne. Jsem schopen vám ji dát, ale nechte mě ještě chvilku zdánlivě „chodit okolo“. Byl jsem vychován matkou, která absolvovala nejen gymnázium ve Francii, ale zúčastnila se na něm i legendární stávky studentů z roku 1969, která de facto svrhla „z trůnu“ legendárního francouzského prezidenta, generála Charlese de Gaulla. Na kterého ale ona i většina jejích tehdy stávkujících spolužáků se slzami v očích vzpomínají, když jeho mezinárodní nezávislost porovnávají s jinými dnešními, velmi závislými generály v čelech států… Jako takový jsem obdivoval hnutí „Žlutých vest“, vzniklé v roce 2018, hnutí francouzských odborářů, kteří šli tvrdě za svými požadavky, k nimž patřilo například vyvázání Francie z diktátu mezinárodních organizací a korporátů, které nesledují zájmy Francie, zákaz geneticky modifikovaných potravin a rozprodávání tradičně státních sítí, jako jsou pošty nebo železnice, do soukromých rukou, omezení jednostranné hyperkorektní ideologizace školství, zastavení neregulované migrace ze zemí třetího světa, odchod z agresivních vojenských uskupení, které nesledují zájmy míru, ale nesmyslných válek, ukončení diktátu farmaceutických firem atd… Stačila jedna epidemie covidu a více než roční zákaz demonstrací, a obávané „Žluté vesty“, jejichž hnutí se v roce 2018 začalo šířit po celé Evropě, byly zapomenuty.

V českém kontextu je vznik takového masového hnutí skoro nemožný, kromě toho, že žlutá barva je v našem prostředí dost antistávková.. Když jsem se jako zaměstnanec jedné ctihodné světové charitativní formy, která svým zaměstnancům čtvrt roku neplatila plat, pokoušel spustit stávkové hnutí a najal jsem jako právní podporu i advokáta, a po nátlaku zaměstnavatelů mě i za cenu, že od firmy nic nedostanou, všichni opustili a právníka jsem nakonec musel zaplatit sám, řekl jsem si, že jsou to pěkní žluťáci. Proč? Nesolidárnímu způsobu, jakým se zachovali mí kolegové, se spisovně česky říká stávkokazství neboli lidově žluťáctví.

Na druhou stranu jsem jsem byl součásti týmu, který překládal do češtiny publikaci o historii stávkových a aktivistických akcí obyčejných občanů, díky nimž se už v roce 1978 podařilo donutit i vládu tvrdohlavého rakouského kancléře Bruna Kreiského, aby uzavřela nebezpečnou jadernou elektrárnu Zwentendorf. A mám důkaz, že takové úspěchy jsou možné i u nás. Příběh kamarádky, která pracuje v továrně jednoho nadnárodního koncernu s pobočkami v České republice, kde vybudovala zásadové odbory, které odmítly couvat a vyboxovaly ve všech pobočkách jejího podniku takové platové a zaměstnanecké podmínky, jaké v této zemi nemají zaměstnanci žádné konkurenční značky. Z toho titulu se moje kamarádka stala členkou celosvětových odborů a jezdí školit odboráře do celého světa, od Mexika po Tchaj-wan, a pak se zase vrací do své továrny, kde pracuje jako programátorka. Přestože je pro svou odborářskou aktivitu fakticky jednou z nejúspěšnějších Češek, není vidět v časopisech ani v televizích, protože to nepovažuje za nutné. A naopak. Dělal jsem kdysi rozhovor s jedním profesionálním českým odborářským bossem, který je dnes a denně na obálkách „trendy časopisů“, ale jako první se mi začal chlubit ne tím, co udělal pro zaměstnance, ale tím, že má v odborech větší plat než premiér a že sbírá zlaté rolexky.

Co jsem z toho všeho pochopil? Že stávka má zpravidla naději, jen když má realistické požadavky, když jsou stávkující jednotní a je jich co nejvíc. Nicméně ani jednorázový úspěch není ještě úspěchem definitivním. V listopadu 1989 vaši studentští předchůdci dosáhli sice svržení režimu (který předtím ovšem padl v sousedním Maďarsku, Polsku a Východním Německu a tehdejší vládnoucí velmoc dala pádu režimu u nás zelenou), ale to, čeho dosáhli, je po třech desítkách let opět fuč. Mezinárodní nezávislosti máme fakticky míň než tehdy, masová média jsou myšlenkově kontrolovaná a ta nezávislá všelijak pomlouvaná, anebo i otevřeně likvidovaná (před dvěma lety se premiér Fiala dohodl s poskytovateli serverů, aby zrušily desítky nezávislých stránek, a ty, které na to měly, mohly být na jiných serverech obnoveny až po mezinárodním upozornění, že je to protiprávní jednání), učitelka Martina Bednářová, která vykládala dějepis, jak jí velelo svědomí, byla vyhozena ze školy a bylo s ní zavedeno soudní stíhání, za pouhý názor na sociální síti už bylo pár českých občanů odsouzeno do vězení až na šest let nepodmíněně a minulý týden naše vláda odhlasovala přerušení činnosti jedenácti opozičních politických stran jen proto, že jí nevyhovovaly jejich programy.

Je známo, že vláda náš stát zadlužila nesmyslnými výdaji nejen na naši, ale na jistou cizí armádu (která dokonce dosud není ani v evropských ani atlantických strukturách a neví se, zda tam kdy bude), masovým uprchlictvím z nesmyslnou válkou zmítané země, absurdní energetickou politikou, kdy odmítáme levné zdroje tam, kde jsou, a draze je kupujeme tam, kde nejsou, produkujeme přehršli levné elektrické energie a kupujeme ji na burze nejdráž z celé Evropy, což v konečném důsledku znamená takový dluh, že se vláda chystá šetřit i na jehlách v nemocnicích.

Za takového stavu zkušený ví, že bude o to těžší ubránit se destruktivním „balíčkům vládních opatření“ o to víc, že dnešní stávka je nejednotná, že stávkují jen průmyslové podniky v počtu necelé stovky, především v oboru kovovýroby, a jen některé úřady a školy. Ani tak se ale nestávkuje nadarmo. I neúspěšný pokus o odpor se totiž ukládá v paměti vaší i vašich odpůrců a příště může být naděje na úspěch větší.

Požadavky studentů z vaší střední školy jsou, jak vím, jasné. Nechcete se učit jazyky a jiné předměty, v nichž je požadavek individuálnější dělené výuky, ve spojených skupinách, nechcete, aby byl propuštěn váš obětavý pan údržbář a někteří učitelé. Moje rada je: Držte si své požadavky a neopouštějte je. Pokud by na první pokus nebyly všechny splněny, neraďte se o svém dalším postupu s učiteli, o nichž víte, že vždycky ve všem couvnou, ale s těmi, co mají pevné zásady. Pozorujte, co se kolem vás a celé stávky děje a jak se ve výjimečné situaci mění reakce lidí. Je to důležitá zkušenost, která vás posune dál. Možná i důležitější, než odborná zkušenost z tvorby stávkových transparentů a videí. Naučíte se na ní hodně o sobě, svém nejbližším okolí i celé společnosti, v níž žijete. A především základní zákon nejen stávky, ale všeho lidského konání: V právu není ten, kdo chce všechno jen pro sebe, ale vždycky ten, kdo chce spravedlnost a dobro (i) pro ty ostatní.

Zdroje: Karel Michal: Rodný kraj, Kolektiv autorů: Žádná atomová elektrárna v Zwentendorfu, Wikipedia

 

Vložil: Tomáš Koloc