Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vraždění, humor i krása aneb Jak jsem potkal Izrael. Sobota Jaromíra Janáka

25.11.2023
Vraždění, humor i krása aneb Jak jsem potkal Izrael. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Izraelský protiraketový systém likviduje rakety, vystřelené z Pásma Gazy

„Šema Jisrael, Adonaj elohejnu, Adonaj echod...“ To je hlavní modlitba věřících Židů a začátek písně, kterou jsme kdysi v Praze nastudovali pro koncert v Izraeli.

Píšu jen začátek, píseň má asi pět slok, a když jsme ji v Tel Avivu v sále Thomase Manna pro asi dva tisíce lidí zazpívali, měli jsme obrovský úspěch. Dokonce jsme jednu sloku (pro všechny případy tu první, protože v té nám šla hebrejská výslovnost  nejlépe), museli opakovat.

Po koncertě následovala recepce a proslovy a víno a košer zákusky a nás nesmírně zaujal projev místostarosty Tel Avivu, který nám se slzami v očích děkoval a zdůraznil, že posluchači v auditoriu nikdy netušili, jak je čeština podobná hebrejštině, a že by tedy bylo pěkné, abychom tu píseň nastudovali hebrejsky, že nám samozřejmě texty dodají. Tak jsme nenápadně usrkávali víno a poděkovali za ochotu s těmi texty.

.

Časem pro nás Izrael přestal být exotickou zemí a jezdili jsme tam  pravidelně a rádi. Lidé byli milí a slušní a země je to, když odmyslíte letní a jarní a podzimní vedra, krásná pro život. Zato v zimě tam jen prší.

V Tel Avivu je jednou z nejznámějších ulic bulvár Dizengoff.  Je to ulice plná obchodů, restaurací a po obou jejích stranách rostou stromy, takže vedro je snesitelnější. Devatenáctého října 1994 jsme se šli projít, a abychom všechno stihli, chtěli jsme jet autobusem městské hromadné dopravy. Moje kamarádka už nastoupila, ale když viděla, že se mi do autobusu moc nechce, ještě stačila vyskočit ven. Autobus odjel asi sto metrů a ozvala se divná rána, jakoby blesk, něco nás odstrčilo dozadu, začal hrozný křik a zmatek a lidé pobíhali a auta houkala a za chvíli začaly přijíždět sanitky a vojáci. Z autobusu moc nezůstalo, někteří cestující leželi na zemi a to, co zbylo z těch ostatních, viselo na stromech, v jejichž stínu jsme se před chvílí procházeli. Armagedon je slovo též hebrejské…

Hrůza je v tom, že proti zbabělým sebevražedným atentátníkům nemáte šanci. Neubráníte se. Nejde to. A zkuste se s nimi domluvit. Slíbí všechno, nesplní nic a ve své nekonečné nenávisti si neváží vašich životů. Ale když se, nedej Bože, něco přihodí jim, okázale a za velkého křiku poukazují na bezpráví, kterého se jim dostalo.

A jsou všichni stejní, lhostejno, z které bojující strany. Rok nato, co se stala ta naše příhoda, izraelský ministerský předseda Jicchak Rabin zemřel na následky atentátu. Jeho vlastní krajan ho třemi ranami zastřelil na schodech paláce, v kterém se Rabin pokoušel na konferenci zmírnit napětí mezi Židy a Araby.

Nedávno jsem šel z Opletalky na Václavák, bylo tam srocení lidí s barevnými prapory a také několik stolků a na stolcích lejstra a kluk a slečna chtěli, abych podepsal petici. Petici o tom, že chci, aby Izrael přestal se všemi útoky na palestinská území. Snažil jsem se vysvětlit, že to dost dobře nemohu podepsat, a tak ti dva bojovníci za mír na mě začali řvát a slečna na mne plivla. Jsem ze zásady proti každému bezpráví, ale když mi někdo dá facku, nemám příliš povahu na to, abych nastavil ještě druhou tvář. Co mám dělat, když někde klidně a spokojeně žiju a někdo mne přepadne a vyvraždí mou rodinu?  Ale jsem proti bombardování. I proti humanitárnímu. Nedovedu si představit, že někdo z tepla kanceláře rozhodne, že na támhlety lidi se budou házet bomby. Jenže jak se mám já, obyčejný člověk, bránit, jak mám bránit svoje děti? To mám ty bomby chytat do rukou a házet je pryč?

Asi dva roky po vražedném atentátu na izraelského ministerského předsedu se v Tel Avivu rozhodli, že na náměstí, kde ho postřelili a které po něm pojmenovali Rabinovo, udělají na jeho památku koncert pod širým nebem. A pozvali i nás.

Protože to přišlo tak nějak náhle a přiletěli jsme na poslední chvíli a měli jen kratší orientační zkoušku Berliozova Requiem. Bylo plné náměstí a my jsme neměli dobrý pocit. Pořád jsme se dívali, odkud přiletí bomba, granát nebo aspoň střela. Dozpívali jsme, lidé tleskali a za naším pódiem se ozvaly ohlušující rány a rozzářilo se oslnivé světlo. V hrůze jsme sebou plácli na zem a čekali, kdy to přijde. Lidé stále aplaudovali a orchestr na nás udiveně zíral. Indický dirigent izraelské filharmonie Zubin Mehta nás pobaveně vybízel, abychom vstali. Za námi pokračovala další část programu – ohňostroj.

„To jsem nevěděl, že to máte i s baletem,“ povídal potom vtipný Zubin a omluvil se, že nám o tom ohňostroji zapomněli říct. Asi už si zvykl. Jestli si na něco takového, jako je nejistota, zda to, co za vámi bouchá, jsou střely nebo slavnostní ohňostroj, vůbec zvyknout jde.

Pomocný zdroj: Wikipedia

 

Jaromír Janák

Vložil: Jaromír Janák