Peklo kvůli pečení na sociálních sítích aneb Kam až nás mohou zavést národní tradice

Foto: Pixabay

Popisek: Perníčky na Vánoce být musí, anebo... taky ne

Nahlédla jsem na Facebook a hle – jistá dáma tam velmi tvrdě odsoudila jinou za to, že už před týdnem upekla vánoční perníčky. Rozpoutal se boj na život a na smrt vanilkových rohlíčků. Představte si tu hrůzu, někdo nepeče vůbec! Neměli bychom to napráskat Okamurovi, aby mohl veřejně horlit a připomínat, že národní tradice se mají dodržovat?

Pojďme si ale raději trochu zavzpomínat. Možná si vytáhnete staré formičky po prababičce a když už se vám nechce zadělávat těsto a cpát se na Vánoce cukrem zabijákem, můžete si je nablýskat a udělat si z nich třeba krásnou dekoraci ozdobenou svíčičkami, chvojím a zlatými hvězdičkami. Svět se mění a doba, kdy na vánočním stole muselo být dvacet druhů cukroví, je nenávratně pryč. 

Když prabáby byly doma, to se to peklo

Vánoční cukroví stejně jako předvánoční úklid patřil k rituálům doby, kdy ženy pečovaly o děti a manžely a do práce nechodily. Můj dědeček, úředník na dolech, patřil k mužům, kteří by manželku do práce nikdy nepustili. Nepovažoval to za společensky vhodné, a hlavně chtěl mít své pohodlí, teplou večeři a nablýskaný byt, ráno noviny na stole u snídaně a večer upravenou manželku, na niž radost pohledět a usednout ke stolu. Ten dobrý muž si bez nadsázky neuměl zalít ani kávu. A tak babička byla doma a pečovala o vše, co patřilo k rytmu života. Nikdy nebyla ve stresu, snad jen za války, když se obtížně sháněly ingredience na cukroví a vánočky, které k svátkům prostě musely být na stole. Ostatně cukr a máslo byly potraviny na lístky až do roku 1953, kupodivu obojí ale babička na vánoční pečení vždycky nastřádala. 

Máslo je máslo

Zvyk střádat tyhle ingredience jí tak nějak zůstal, a tak se cukr kupoval už od léta a máslo se postupně ve studeném sklepě u tety kupilo už od října, i když obojího bylo už na trhu dost. Tedy na cukroví se kupovalo zásadně máslo „dvojka“, neboť bylo levnější. Neptejte se mě, jaký byl rozdíl oproti „jedničce“, nejspíš obsahovalo méně tuku, ale nevím. Co si z dětství pamatuji, je to, že „dvojka“ se objevovala v obchodech vždycky hlavně v období, kdy se hodně peklo drahé cukroví. Nejspíš národohospodáři chtěli jednak hospodyním vyjít vstříc i v době socialistických jednotných cen, jednak chtěli ušetřit kvalitnější máslo a zabránit lidu v plýtvání cennou potravinou. Sana, vlastní sestra másla a později Hera, základ pečení, tedy margaríny neboli ztužené tuky, to do vánočního pečiva prostě nepatřilo (a nepatří), ostatně české hospodyně těmito náhražkami dlouhá léta z hloubi duše pohrdaly. Moje babička se nad nimi ošklíbala s tím, že jí páchnou. Nevím, jestli je to výchovou, ale ani já bych si margarín na chleba dodnes nenamazala a s vděkem dnes přijímám nejnovější teorie zdravé výživy, které poctivé máslo rehabilitovaly. Ale zpět k Vánocům. 

Začínalo to gruntováním

Hospodyně uklízely samozřejmě pořád, domácnost, ve které se mohlo „z podlahy jíst“ byla v Čechách samozřejmostí. Velký úklid se ale dělal dvakrát ročně, na jaře a před Vánoci. Začátkem listopadu se začaly okatě vytahovat ze zásob drátky na parkety, hydrovosk, leštěnky na nábytek a v zásuvkách se hledala kůžička na nablýskání oken, cennost pečlivě udržovaná jen pro tyto příležitosti, jinak se okna po umytí mýdlovou vodou zpravidla leštila novinovým papírem, věřte nevěřte, fungovalo to výborně, jen se muselo trochu přitlačit. V tomto období měli muži najednou spoustu práce mimo domov. Jinak se totiž po nich mohlo chtít, aby pomohli třeba vynést koberce na klepadlo a vybouchali z nich prach do posledního smítka a domácí práce tohoto druhu neměli muži v oblibě v žádné generaci. Před válkou bylo zvykem, že když už ne po celý rok, na předvánoční práce si hospodyně ze středních vrstev najímaly pomocnici. Za pomocnici v domácnosti se nikdo nestyděl, tyhle dobré ženy si tím přece vydělávaly peníze, ne všichni muži vydělávali tolik, aby rodinu uživili. To až Anna Proletářka s tímhle stavem rázně zatočila. Služebné nastoupily do fabrik k pásům a hospodyně musely občas do některých prací zapojit manžely a syny. Pro muže noční můra, pro hospodyně, z nichž většina chtě nechtě také musela nastoupit do práce, počátek stresu z domácích prací. Najednou totiž udržet domácnost v onom dokonalém stavu znamenalo po práci nastoupit na druhou směnu. Ale tradice je tradice, před Vánoci se pořád gruntovalo. Naštěstí chemický průmysl servíroval moderní přípravky, takže to všechno šlo snáz. A parkety, po jejichž navoskování mě ještě za mého dětství strýček tahal na těžkém leštidle z kouta do kouta, se začaly lakovat a vytírat. Gruntujete také před Vánoci? Vyndáte z kuchyňské linky a ze skleníku všechno nádobí, vázičky, dekorace a pečlivě je umyjete? Naleštíte okna, vyperete koberce? Nebo máte tolik práce v zaměstnání, že vás představa gruntování zmáhá už týdny dopředu? Ještěže se nám do života vrátily pomocnice v domácnosti v podobě úklidových služeb, že… Inu, doba se mění, ale některé věci se vracejí na kole dějin jako bumerang. Ale že nám to trvalo, než jsme přesvědčily tatínky a manžely, že objednat si úklidovou službu není žádná hanba. 

Konečně pečeme

Babička měla na pečení vánočního cukroví přesná pravidla. Začínalo se medovými perníčky, protože ty se musely nejdéle rozležet, aby byly chutné a měkké. Ony tedy týden po Vánocích už zase byly tvrdé jako broky, takže načasování bylo nutné. Poprvé se tedy velký vál vytahoval asi pět týdnů před Vánoci, perníčky nejrůznějších tvarů se napekly, nechaly se dva tři dny odležet a pak se zdobily. V mezičase moje babička vyhlašovala rodinný poplach – ti, jimž bylo cukroví od babičky naděleno a odnesli si ho domů, museli najít krabice. Běda, kdyby je někdo vyhodil. Byly to totiž krabice téměř posvátné, léty prověřené (a lehce promaštěné), jediné, v nichž si cukroví zachovalo správnou konzistenci, chuť a vůni. Dále započalo shánění hedvábného papíru, za mého dětství již věci nedostatkové, do níž se balilo zboží pouze v luxusních obchodech. Právě touto cenností musely být krabice vyložené, papír nasákl přebytečný tuk a cukroví se k němu nelepilo. Moje maminka, která jako správná socialistická žena práce nikdy sama nepekla, protože na to měla svou matku a později mě, zachovávala alespoň rituál uskladnění krabic. Vždycky věděla, kam je dala a po vyhlášení krabicového poplachu z nich vysypala poslední drobečky a odnesla je babičce. Ta si vydechla, že alespoň něco její dcera pro Vánoce udělala a uložila do první krabice perníčky. Pak už to šlo jedno po druhém. Napřed se upekly pracny, linecká kolečka, sušenky a vanilkové rohlíčky, následovaly piškotové dortíčky a úplně nakonec nepečený kakaovo ořechový salám a rumové koule. Vosí hnízda se u nás nepekla, nikdo je neměl rád. Zato slepované ořechy být musely. 

Pečením to neskončilo, protože ve druhém kole se linecké slepovalo marmeládou, piškotové placky se krájely a lepily krémem stejně jako ořechy, navrch nejrůznějších druhů pak přišla ještě tu citronová, jindy čokoládová nebo rumová poleva a do ní vlepené ořechy nebo mandle. Nebylo dne, aby trouba nebyla v permanenci a kuchyňská linka večer nenesla stopy po kapání polevou či matlání krémem. Ráno ale měla babička kuchyň zase zázračně čistou a začínala znovu. S cukrovím se skončilo tak někdy týden před svátky. Nikdo kromě mého strýce, který jako dospívající mladý muž s odpuštěním sežral, na co přišel, si netroufl do krabic, pečlivě uložených v chladu na balkoně, sáhnout a ochutnávat. Strýc to zkusil vždycky a byl za to babičkou vždycky po zásluze potrestán nějakou domácí prací. Ale i když umlsával, na vánoční mísy bylo cukroví vždycky dost. Nejen u babičky, ale i u její sestry a u nás. Babička pekla pro tři domácnosti a zvládala to s přehledem zkušené hospodyně. 

Pokus o nápodobu je marný

Na rozdíl od mámy jsem se do pečení vánočního cukroví zapojila v poměrně útlém věku. Babička zjevně usoudila, že vychovávat další ženu práce a kariéry, kterou manžel nakonec logicky opustí pro lepší hospodyni (babička měla na všechny rodinné situace svůj vlastní a jednoznačný výklad), prostě nedává smysl. Vzhledem k tomu, že mě více méně vychovala, zapojovala mě do domácích prací, jakmile jsem byla schopná uchopit do ruky smeták a vařečku. Naučila mě uklízet, šít, plést a v neposlední řadě vařit a péct. A já to po léta všechno dělala napřed v domácnosti mé matky, posléze v mé vlastní. Vystudovala jsem, nastoupila do časově poměrně náročného zaměstnání, ale u nás doma se pořád dalo z podlahy jíst, o víkendu se usedalo k pečlivě prostřenému stolu a na Vánoce bylo napečeno alespoň deset druhů cukroví.

Jestli se ve mně kupil stres a pocit nedokonalosti z toho, že to všechno nějak nemůžu stihnout? Kupil. A tak, milé dámy, které dnes řešíte, jestli máte péct perníčky už v listopadu a do krve se na Facebooku hádáte se o to, jestli vanilkové rohlíčky se pečou z polohrubé nebo z hladké mouky, řeknu vám jen jedno. Pečte, kdy chcete, kdy na to máte náladu a čas. A jestli tu náladu nemáte, nepečte. Doba mé babičky je (bohužel) dávno pryč a její pečlivý plán prostě nejde dodržovat. Vanilkové rohlíčky, kokosky a vosí hnízda nechť vám napeče někdo, kdo se tím baví a dělá to rád. Stejně jich nemusíte mít kila, vždyť cukr je bílý zabiják. Ty krásné formičky po babičce pokapejte na stole esencí s vanilkovou vůní, zapalte si v nich purpuru nebo františka a užijte si konec roku bez stresu a pocitu nedokonalosti. A hlavně se nehádejte, každá přece máme možnost a právo ty tradice si užít podle svého.

Vložil: Ela Nováková