Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Kohout, mějte rozum. Kdy jste naposled viděl antického hrdinu v podvlíkačkách? Všechno dolů! Sobota Jaromíra Janáka

komentář 18.11.2023
Kohout, mějte rozum. Kdy jste naposled viděl antického hrdinu v podvlíkačkách? Všechno dolů! Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Se svolením Atelier H. Eckerta

Popisek: Eduard Kohout

V dobách studií na konzervatoři mě potkalo velké štěstí. Přišel za námi kamarád Ota, jestli nechci zajít k mistru Eduardu Kohoutovi do jeho bytu na Kampu. Byl si s ním blízký nejen umělecky.

Pan Kohout byl vážený a slavný Hamlet z Národního divadla a hvězda mnoha filmů, hrál třeba bláznivého Artuše Fabiána, strýčka Lídy Baarové ve filmu Turbína. My začínající umělecká ucha jsme se k němu trochu báli. Báli jsme se zbytečně, pan Kohout měl z naší návštěvy radost, ukázal nám svůj krásný byt s terasou nad Vltavou a povídali jsme si o všem možném. Měl neuvěřitelné charisma a byl tvůrcem dnes již zlidovělých hlášek, jako „dáma byla poněkud kredenciózní“. Vyprávěl nám příhodu ze svého mládí, ze zkoušky na nějakou antickou tragédii v Národním divadle, kterou režíroval Karel Hugo Hilar. Taky geniální umělec, ale trochu mimo běžné standardy.

„Kohout, panépané, vylezte mi na ten praktikábl.“

Vylezl na něj.

„Jste ňákej malej, panépané.“
„Už čtyřicet pět let, pane režisére.“
„Tak s tím do příští zkoušky něco udělejte. Jo a, Kohout, sundejte to sako, jste antickej hrdina, ježíšmarjá.“

Svlékl sako, ale nestačilo to.

„Panépané Kohout, a tu kravatu a košili? Copak neznáte antiku?“

Svlékl to a raději se zeptal, co kalhoty…

„Kohout, kde jste doteď hrál, že nic nevíte?“
„Jsem tady v Národním, už dvacet let.“
„No to jste to, panépané, dopracoval. Kalhoty dolů!“

Stál tam v elegantních podvlékačkách na metrovém praktikáblu a hrůzou se mu klepala kolena.

„Kohout, mějte rozum. Kdy jste naposled viděl antického hrdinu v podvlíkačkách? Všechno dolů!“
„Pane režisére, ale co s tímhle, proboha?!“
„Všechno je vymyšlený! Teď se běžte, panépané, vyčůrat! Už jsem vzkázal do maskérny. My vám to pobronzujem!“

Na tenhle příběh jsem si vzpomněl, když jsem v stejném podniku seděl u stolku v šatně a sledoval v zrcadle svého kolegu a kamaráda Milana, jak zády ke mně listoval v novinách. Rozzářily se mu oči a sdělil mi:

„Jsme zachráněni! Pojď se mnou do toho!“ a mával novinami, co je rozdávají, když vcházíte do metra. „To tajemství je napsaný tady v těch novinách.“
„Tajemství, co si každý ráno přečte cestou do práce sto tisíc nevrlejch lidí?“
„Nebuď blbej. Prostě je to drahý a lidi jsou lakomý, a nemají odvahu do toho jít.
„Odvahu bych měl, ale škoda tolika tisíc, když se to nepovede.“
„Tady píšou, že každému, když se to nepovede, vrátějí peníze. Tak je to poctivý, ne?“

Když mi řekl, že když se přihlásíme dva, tak nám každému sleví dvě stovky, byl jsem skoro rozhodnut. Pořád jsem ale nevěděl, o co jde. Na prostřední dvoustraně mě bil do očí palcový titulek:

„Za 1800 Kč vám naše zázračná mast změní život. Vaše přirození se prodlouží o 10 cm a stanete se miláčkem paní a dívek. Neváhejte, první dva kupující dostanou slevu!"

Kamarádovi zářily oči: „Já do toho jdu! Deset cenťáků! To bych měl celkem dvacet dva a to je už dýlka jako...“ nemohl se vyjádřit, ale pak na to přišel: „Jako tvrdý makarony, než je nasypeš do horký vody. Tak do toho pojď, už kvůli té slevě! A potom vyrazíme za holkama, ty budou koukat!“

Nebyl jsem ještě rozhodnutý, a tak jsem mu raději řekl, že se zeptám doma, aby manželka nebyla příliš zděšená, až bych přišel domů s takovým obrem.

Její reakce ale byla nečekaná: „Jen se opovaž něco takového udělat, jsou to podvodníci, a ještě by sis mohl poškodit tu kost, co v něm máš.“

„Jsem věděl, že seš srab a připravils mě o dvě stovky bonusu, jenže já do toho jdu a to budeš koukat,“ řekl mi s opovržlivým výrazem kolega Milan a napsal si o zázračnou mastičku.

Nějaký čas jsme spolu nehráli. Pak mne přemohla zvědavost, a tak jsem vyrazil za ním domů. Očekával jsem, že jeho ulice bude zaplněná kráskami, které si trhají pořadová čísla a třesou ve frontě, až na ně přijde řada. Už jsem začínal litovat, že jsem se prodlužování také nezúčastnil, stal bych se miláčkem Jinonic, možná i Smíchova a při troše štěstí by moje sláva dosáhla až na Jižní město.

Ulice byla až na několik zaparkovaných aut prázdná, na vratech seděl černý havran a něco si vykusoval v peří. Zazvonil jsem. Za chvíli se otevřely dveře. Milan v nich stál oblečený do tepláků, rozcuchaný, pohublý, s vyhaslým pohledem.

„Tak co, povedlo se?“ šel jsem hned na věc.

Bázlivě se rozhlédl, podíval se na mne smutnýma očima a řekl mi, ať jdu dál.

„Tak povídej, a třeba i ukaž, něco takového jsem asi ještě neviděl.“
To teda neviděl. Nelhali, mám to těch dvacet dva. Jenže nenapsali všechno. Je to jen do délky, a o co se prodlouží, o to se také zúží. Přesně jako ten makarón."

Ještěže jsem do toho nešel.

„Musíš to reklamovat, napiš jim!“ radil jsem.
„Já jsem jim napsal. Nabídli mi magnetickej náramek, se slevou za osmnáct stovek, co se hodí na všechny obvody.“
Nenech se zblbnout, reklamuj znovu!“ hledal jsem východisko z trapné situace.
„To už jsem taky udělal. Odpověděli mi, že jsou internetovej obchod a reklamaci dle zákona uznávají, jen když poškozenou věc dostanou poštou v normované krabici.“

Nakonec měl příběh částečně dobrý konec. Milanova manželka mu uvařila vývar z kopřiv a řebříčku a makarónek se stáhl na původní délku. Ale šířka dlouho zůstávala. Jestli se někdy dostala na původní tonáž, nevím.

Pánové, když už chcete něco kupovat, tak raději u odborníků. A v téhle oblasti už vůbec neexperimentujte. Žádné pobronzování, žádné mastičky. Važte si toho, o čem si vaše manželka myslí, že má uvnitř kost.

 

QRcode

Vložil: Jaromír Janák