Holky, přijeďte pro mě, nebo mě ten pes sežere! Odposlechnuté životy Ely Novákové
16.11.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Ilustrační foto
Emě bylo pětačtyřicet, když se vypravila se dvěma taškami a dvěma stovkami v peněžence z Ostravy do Prahy, aby se ubytovala u syna v sdíleném podnájmu a začala nový život. Její vyprávění jsme s kamarádkou vyslechly, ale nechtělo se nám ani do žádných zaručeně dobrých rad.
Praktické jsme žádné z rukávu nevylovily a vzletné věty typu „Však ono to bude dobré, nějak to zvládneš,“ jsme si odpustily. Tohle prostě vůbec dobře nevypadalo. Synovi spolubydlící nebyli z maminky na matraci, neschopné přispět na nájem, nijak nadšení a víceméně jí dali ultimátum. Do měsíce si musíš něco najít. Dnes by to asi bylo snazší, nějaká práce v supermarketu nebo u ochranky by se našla, možná i s ubytovnou. Před dvaceti lety pro ženskou po čtyřicítce a bez praxe nebyla práce žádná.
Ema nám ale kupodivu předestřela jasný plán. Jediný způsob, jak situaci vyřešit, je stát se hospodyní na plný úvazek, pokud možno s ubytováním. Dost jsme nad tím kroutily hlavou, protože nás hned napadlo, jaké nabídky asi tak může dostat, ale Ema si byla jistá, že najde i někoho jiného než pány, kteří hledají hospodyni s bonusem sexuálních služeb. Po nás nechtěla nic víc, než abychom jí pomohly projít inzeráty v novinách a případně jí krýt záda, až se půjde seznámit s potenciálním zaměstnavatelem.
Schůzky naslepo
Párkrát jsme tedy seděly v rohu kavárny a pozorovaly, jak Ema postupně ztrácí naději, že najde normální domácnost, kde by stáli o její úklid, vaření, praní, nákupy, případně i péči o dítě. Seznámila se s dámou, která jí bez obalu nabídla bydlení v sdíleném bytě a práci prostitutky se zajištěnou klientelou. Pak se dostavil pán, který chtěl podobné služby sice jen pro sebe, zato neplacené, prostě za bydlení v jeho bytě. A podobně to šlo dokola. Pak se ale přece jen objevila naděje v podobě staršího pána, který zůstal po smrti maminky sám v dost velkém domě, a protože podnikal a byl často mimo Prahu, potřeboval, aby v domě někdo bydlel a staral se o něj. Dům totiž tak úplně prázdný nebyl, pán byl vlastníkem sedmi psů, kteří potřebovali pravidelně krmit a venčit.
Útěk před psími zuby
Zdálo se to snadné a Ema to považovala za velkou výhru, protože pán seriózně nabídl i jakousi smlouvu a pravidelný plat. Ema se seznámila s domem a se smečkou různě velkých psů, kteří se v přítomnosti pána chovali přátelsky, chodili na vodítkách a kromě toho, že po nich bylo potřeba neustále uklízet, zdáli se bezproblémoví. To ale trvalo jen do chvíle, kdy za pánem zapadly dveře. Pak se z jednoho ze psů vyklubal ostrý hlídač, pro kterého se Ema obratem nestala novou paničkou, ale vetřelcem. Byl Emě neustále v patách, nepřátelsky na ni vrčel a o nějakém plnění povelů, které ji naučil páníček, si mohla nechat leda zdát.
Zbytek smečky Emu okázale ignoroval. Nejspíš protože si pejsánci byli jistí, že ten jeden funkci ochránce domu zastane v pohodě sám. Když se pán vrátil domů, psi se rázem uklidnili, vesele ho vítali a k Emě se chovali, jako by se nic nestalo. Snažila se vysvětlit, že má s křížencem dobrmana a kdečeho přiměřeně velkého problém, ale pán se jen smál a uklidňoval ji, že se to setřese a jeho miláček si na ni zvykne. Nesetřáslo. Uplynul asi týden a Ema volala SOS. „Holky, přijeďte si pro mě, nebo mě ten pes tady sežere!“
Jely jsme a našly Emu stojící u otevřených dveří, v nichž stála naježená vrčící obluda, cenila zuby a odmítala Emu pustit ven. Když jsme se objevily, trochu jsme rozptýlily jeho pozornost, najednou nevěděl, jestli má hlídat, aby Ema nešla ven, nebo my dovnitř, a tak se nám ho podařilo trochu odlákat, Ema proklouzla a už jsme si to sypaly za branku, kterou se nám podařilo přibouchnout jen tak tak. Do domu si Ema šla už druhý den brzy ráno jen pro své dvě tašky, které si nechala raději podat přes plot. Pán se podivoval a prohlásil něco o tom, že holt ženské to se psy neumí, ale kupodivu vyplatil prchající hospodyni domluvený plat za odsloužený týden a musela začít hledat znovu.
Vysvobozující náhoda
Zase jsme seděly v kavárně, tentokrát jsme ale už Emu přemlouvaly, ať se obrátí na sociální úřad, ať si hledá nějaký azylový dům, prostě ať hledá pomoc tam, kde by ji snad mohla najít, protože my jí prostě pomoct neumíme a na ulici ji nechat nechceme. Vzrušený hovor slyšela servírka, a jak už to někdy v životě bývá, sehrála roli náhodného osudu. Přišla za námi s tím, že pochopila, že jedna z nás je bez práce a bez střechy nad hlavou, a že by pro ni možná měla řešení. Do kavárny totiž pravidelně chodí pán, který už delší čas hledá někoho, kdo by mu pomohl s jeho malým hotýlkem na kraji Prahy a ujal se práce na recepci.
Znělo to nečekaně dobře. A tak jsme čekali, až se pán objeví, servírka nás s ním seznámila a Ema si s ním po chvilce věcného rozhovoru plácla. Nabídl jí pokojík přímo v hotelu, pracovní smlouvu a docela slušný plat. Jaký háček v tom bude, neuměly jsme si představit. Ema se hned odpoledne vypravila do svého nového zaměstnání, pak nám ještě zavolala, že je všechno v pořádku, a my jsme si upřímně řečeno vydechly, že ji máme z krku.
Hoteliérka bez hotelu
Nějak nám nevadilo, že se naše náhodná známá neozývá, občas jsme si na ni vzpomněly, ale tím to skončilo. Zavolala asi za půl roku a chtěla se s námi sejít, prý aby nám poděkovala. Proč až za tak dlouho, jsme pochopily, když nám vylíčila své nové zaměstnání. Hotel byl spíš ubytovna pro řemeslníky, zaměstnané v Praze na stavbách, skutečně hotelové pokoje s příslušenstvím tam byly dva, v jednom bydlel majitel a druhý dostala Ema. Jinak byly k pokojům společné toalety a sprchy na chodbě ve dvou patrech, dole v přízemí za recepcí malá kuchyňka, kde si hosté mohli dát jídlo do ledničky a případně si i uvařit.
Ema se stala jediným zaměstnancem velkého pana hoteliéra. Její povinností bylo být k dispozici čtyřiadvacet hodin denně sedm dnů v týdnu, vydávat klíče od pokojů a od sprch, uklízet, měnit povlečení, prádlo vozit do prádelny, když se něco porouchalo, sehnat opraváře, vést knihu hostů. Když její zaměstnavatel zjistil, že je pečlivá a nekrade, svěřil jí i vedení pokladny a zpracovávání podkladů pro účetní. Tak se vlastně Ema stala hoteliérkou, až na to, že jí hotel nepatřil. Majitel jí s radostí ponechal volnou ruku a žil si svůj život.
Ema neměla za půl roku ani den volna, byla k ubytovně uvázaná jak pes u boudy. Když se po té době pokusila s majitelem promluvit a požádala, jestli by ji jeden den v týdnu nemohl někdo zastoupit, řekl jí, že nechce, aby tam pracoval někdo další, protože lidem nevěří, a to, že má Emu, pro něj znamená obrovské štěstí, protože ona je prostě dokonalá. Uvolil se ale k tomu, že Emu dvakrát v týdnu na půl dne zastoupí sám. A tak se mohla konečně vypravit jinam než do prádelny a mimo jiné se sejít s námi. Pak zase zmizela v nesvém hotelu a pro nás se za ní zavřela voda.
Ženskou nic nezlomí
Po pár letech jsme rozesílaly pozvánky na akci našeho dámského klubu a v adresáři jsme našly i Emu. Překvapilo nás, že se objevila, ještě víc ale to, že místo vynervované myšky přišla elegantně oblečená dáma se zářícíma očima a spokojeným úsměvem. Majitel ubytovny nakonec trochu vycouval a po dvou letech najal brigádnici, která Emu střídala na dopoledních směnách. Co ale najednou s volným časem v Praze? Ema nelenila a zaplatila si napřed kosmetický, a poté masérský kurz. Měla našetřeno, protože v hotýlku toho moc nepotřebovala, utrácela vlastně jen za jídlo a sem tam nějaké oblečení. A tak začala do majitele vrtat, že by si mohli společně zařídit malý kosmetický a masérský salon, na který našla prostory poblíž hotelu.
Nechtělo se mu do toho, ale také nechtěl o Emu přijít, protože pod jejím velením byl na ubytovně pořádek. Našla několik firem, které potřebovaly ubytování pro své mimopražské zaměstnance, takže ubytovna byla nejen obsazená, ale také kontrolovaná smluvními firmami, které si nedovolily ubytovat tam někoho, kdo by se nechoval slušně. Podnik nečekaně prosperoval, a když Ema přivedla za sebe náhradu, kterou si vychovala v jedné z brigádnic, uznal, že Ema má právo postavit se na vlastní nohy. Jen si přál, aby stále držela nad ubytovnou dohled. Ema si tedy otevřela svůj salon, na kurzech si už předem domluvila garantku, než bude mít praxi, aby mohla podnik provozovat sama.
Zejména o masáže začal být v té době již velký zájem, a tak měla brzy stálou klientelu. Nezbohatla, ale dařilo se jí dobře. Dál bydlela v hotýlku a pomáhala ho majiteli vést, ale konečně se cítila být svou paní. Syn se oženil a nadělil Emě vnučku, takže občas radostně babičkovala. Ve svém salonu poskytovala kosmetické a masážní služby výhradně ženám. Když jsme se ptaly, jestli jí nechybí partner, mrkla padesátiletým očkem a pravila, že o muže ve svém okolí rozhodně nouzi nemá. „Ale jediný chlap, kterého si vážím, je ‚můj‘ majitel hotelu. Jeho pomoc sice znamenala dřinu, ale uměl ji ocenit. To můj manžel neudělal za celé naše manželství.“
Víckrát jsme Emu neviděly. Tak jak k nám přišla, tak z našich životů odešla. Ale ráda na ni vzpomínám. Její prapodivný příběh neskončil zázračným happy-endem s princem na bílém koni, ale spokojeným životem jedné obyčejné statečné ženské.
Vložil: Ela Nováková