Říkal nahlas, co si myslí, a tak ho kolegové odsoudili. Čekal ho kriminál, kamenolom… Kdo starého Havrana nakonec vytáhl z kotelny? Tajnosti slavných
13.11.2023
Foto: Se svolením Filmové studio Barrandov
Popisek: Bohumil Vávra jako starý Havran v dobrodružném příběhu z pravěku Na veliké řece
Po prvním „štěku“ čekal na další filmovou roli dlouhých osmnáct let. V dramatických padesátých letech totiž dal příliš nahlas najevo své názory. Když pak přišla normalizace, už si raději dával větší pozor.
Patřil k hercům, jejichž osudem mimořádně tvrdě zamíchaly politické události. V necelých čtyřiceti letech mu milované herectví dokonce navždy zakázali a skončil za mřížemi. Návrat mu umožnil až prezident, přezdívaný krásný Tony, kterého většina národa nikdy nebrala vážně a kolovala o něm celá řada vtipů. Třeba kdekdo pátral, kdeže vlastně leží ta vyvolená československá obec Brzko, poté co Antonín Novotný ujistil v jednom z projevů národ, že maso bude vbrzku. Jeho nástupnická amnestie naštěstí vrátila mezi herce i Bohumila Vávru, velkých příležitostí už se ale nedočkal.
Útěk před fašisty
Narodil se 14. listopadu1916 v Praze a o své budoucnosti měl jasno velmi brzy, takže po základní škole zamířil rovnou na pražskou Státní konzervatoř. Už během studia začal hostovat v bratislavském Slovenském národním divadle, kde pak po absolvování v roce 1935 nastoupil so prvního stálého angažmá. Zhoršující se společenská situace, která vyvrcholila podpisem Mnichovské dohody a nárůstem fašistických tendencí na Slovensku, ho v roce 1938 vyhnala zpátky do Prahy. Nejprve působil necelé dvě sezóny v Národním divadle a v Unitarii, aby se v roce 1940 vydal znovu na východ, až do Olomouce, kde prožil další dvě sezóny. Trvalejší uplatnění ale našel až v roce 1943 v Plzni, v Divadle Josefa Kajetána Tyla, kde byl členem souboru celé desetiletí. Teprve v roce 1947 si na něj konečně vzpomněli i filmaři s první nabídkou, rolí jednoho z cestujících v krátkometrážním osvětovém snímku Miloše Wasserbauera Rozhovor ve vlaku.
Osada Havranů – starý Havran:
Věčný rebel
Únorové události roku 1948 a změna společenského klimatu odstartovaly jeho buřičskou etapu. Hned zkraje velmi kriticky a nahlas vyjádřil svůj nesouhlas se směřováním divadelního repertoáru, čímž si vysloužil první trest. Z činohry byl přeřazen do operetního souboru, přestože nikdy nezpíval. Osudovým se pak jeho kariéře staly nepokoje v roce 1953, které byly reakcí na tehdejší měnovou reformu. Ještě 29. května totiž prezident Antonín Zápotocký ujišťoval občany v rozhlasovém projevu, že se žádná reforma nechystá, aby ji předseda vlády Viliam Široký vyhlásil následujícího dne. Učinil tak až k večeru, když už banky i obchody zavíraly, takže na okamžitou rychlou reakci nedal lidem sebemenší šanci. Událost se logicky neobešla bez bouřlivých protestů.
Stalin šel k zemi
Zvlášť silně protestovali dělníci plzeňské Škodovky, kteří došli v průvodu k Stalinově soše a shodili ji z podstavce. Přidal se k nim i tehdy velmi populární Vávra, který cestou do divadla průvod potkal a připojil se k němu. „Estébáci mně právě měli strašně za zlý, že jsem v průvodu šel a zpíval jsem hymnu. Na náměstí pak lidi vyhazovali bustu Stalina, nějakej chlap nožíkem rozřezával sovětskou vlajku. Lidi jásali!“ zavzpomínal v roce 2004 pro plzeňský rozhlas. Zpráva o jeho účasti na nepokojích dorazila na „patřičná místa“ a do plzeňského divadla ještě dřív než Vávra, takže když došel k vrátnici, už tam na něj čekali. „Vylítli z kuřárny za vrátnicí dva chlapi, tehdejší správce Malého divadla a osvětlovač. Ten správce mě silně kopnul, a když jsem se obrátil, díval jsem se do ústí pistole.“
Prázdniny pro psa:
Bílá vrána
Tak nějak si vzápětí připadal mezi kolegy, většina se totiž přidala ke komunistické protiakci. Jako odvetu za zničeného Stalina zorganizovali demonstraci u sochy T. G. Masaryka. Nejprve mu podle pamětníků hodil Josef Větrovec na krk smyčku, pak bronzovou sochu strhli, odvezli do Škodovky a roztavili. Vávru tři členové divadla udali StB a v divadle uspořádali okázalý soudní tribunál. „Předsednictvo divadla si obléklo taláry a všem oznámilo můj zánik. Pak si pro mě přijeli do Prahy, odvezli mě na gestapárnu do Plzně (bývalá budova gestapa, v níž poté sídlila StB – pozn. red.), a tam jsem byl měsíc ve vyšetřovací vazbě.“ Odsoudili ho na osmnáct měsíců nepodmíněně a ztrátě občanských práv, navíc dostal doživotní zákaz umělecké činnosti. Během věznění pracoval v kamenolomu a po propuštění ho nesměl nikdo zaměstnat, nakonec pracoval několik let jako topič.
Krásný Tony zasáhl
V roce 1960 vyhlásil prezident Novotný rozsáhlou amnestii, díky níž se dostala na svobodu řada odsouzených z politických procesů padesátých let. Vávra dostal zpátky občanská práva a mohl se vrátit k herectví. Nejprve hrál krátce v Městských oblastních divadlech v Hořovicích a Kladně a v roce 1961 dostal angažmá v Městském divadle Kolín, které se stalo na téměř dvě desetiletí jeho poslední domovskou scénou. Tenkrát se také konečně poprvé mihl na obrazovce coby učitelský mládenec v historickém romantickém dramatu Františka Filipa Magdalena Dobromila Rettigová a v roce 1965 se konečně dočkal po dlouhých osmnácti letech další filmové role. V hořké komedii Hynka Bočana Nikdo se nebude smát, natočené podle anekdotické historky Milana Kundery, ztvárnil domovníka Labského.
Příliš hlučná samota:
Starý Havran
Od poloviny šedesátých let na něj filmoví režiséři začali pamatovat pravidelně. Opravdu velké role se sice nikdy nedočkal, většina jeho postav ale byla tak výrazná, že si řadu z nich snadno vybavíme. Například starého Havrana v trilogii z pravěku podle románů Eduarda Štorcha Osada Havranů, Na veliké řece a Volání rodu, dědu ve mlýně v detektivce Smrt talentovaného ševce, učitele v černé komedii Vracenky či zahradníka v pohádce Jak si zasloužit princeznu. Nejčastěji byl obsazován do rolí dědečků, mimo jiné si zahrál pana Slámu, dědečka Tomáše Holého, v populární rodinné komedii Jaroslavy Vošmikové Prázdniny pro psa. V období normalizace se nevyhnul prorežimním režisérům a budovatelským projektům, hrál v detektivkách, akčních snímcích i v pohádkách. Po oficiálním odchodu do důchodu ještě nějaký čas účinkoval v Laterně magice.
Populární stařeček
Teprve v roce 1984 poprvé přičichl k další umělecké práci, která patří k nejlépe placeným, televizním seriálům. Poté co si zahrál účastníka pohřbu v první epizodě legendární Sanitky, o rok později už na něj pamatovaly produkce historických minisérií Vlak dětství a naděje a Slavné historky zbojnické. Hlavně ale režisér Karel Smyczek, jenž mu konečně nabídl v minisérii Třetí patro postavu, která měla i jméno, ředitele domova mládeže Polesného.V roce 1994 mu Nadace Život umělce udělila cenu Senior Prix a právě tehdy stanul naposledy před kamerou v pohádce Jak si zasloužit princeznu. Jeho poslední rolí obrazovce se stal dva roky později stařeček v pohádce Chladné srdce. Nejdéle mu vydržela spolupráce se seriálovými produkcemi. V roce 2001 ztvárnil Floriána Oulehlu-Doubravského v historickém romantickém dramatu Stříbrná paruka, které natočil Jan Schmidt podle stejnojmenného románu Adolfa Branalda. A ještě v roce 2004 si zahrál stařečka v úvodní epizodě projektu České televize Místo nahoře. Léta také pravidelně spolupracoval s rozhlasem a dabingem. Bohumil Vávra zemřel 14. září 2007, necelé dva měsíce před jednadevadesátými narozeninami.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Národní divadlo, Supraphon, Český rozhlas)
Vložil: Adina Janovská