Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Fenomén Karel Kožíšek aneb O slavném českém psychotronikovi. Záhady života

12.11.2023
Fenomén Karel Kožíšek aneb O slavném českém psychotronikovi. Záhady života

Foto: Pixabay

Popisek: Psychotronika - ilustrační foto

Již je to více než neuvěřitelných sto let, kdy se v Brně narodil Karel Kožíšek, jedna z nejvýznamnějších postav české psychotroniky 20. století. O vzpomínku na něj jsme požádali našeho spolupracovníka Jiřího Kuchaře, který s ním v roce 1992 připravoval a napsal publikaci s názvem Kniha, která léčí.

Přijede jezuitský misionář z Číny, ověnčen slávou, že se mu podařilo vyřešit otázku čínské hyperpopulace. Svolá obrovskou tiskovou konferenci, během níž vypráví o své misi. Na závěr se v poslední řadě zvedne slečna novinářka a ptá se: „A můžete nám prozradit, jak jste to vlastně dělal?“
„Je to jednoduché,“ odpoví misionář, „přišel Číňan, stáhl trenky, já jsem vzal do každé ruky kámen a pic, prostě jsem mu ho upicnul…“
Dlouho je ticho a pak slečna špitne: „To ale muselo bolet…“
„To teda jo. Však se podívejte, jak mám votlučený prsty!“

O Karlu Kožíškovi nemohu psát neosobně, protože jsem s ním zažil příliš mnoho. Tenhle vtip mi vyprávěl na podzim roku 1992, v autě cestou do Brna, kam jsem jej vezl po čtyřdenní „šňůře“ v Praze. Křtili jsme Knihu, která léčí, ve voze bylo sto jejích exemplářů, vnučka Kateřina, asistent Kuneš a Mistr. První vtip řekl někde u Průhonic a poslední před domem na Černých Polích v Brně. Mezitím nepřestal. Dvakrát jsem musel po cestě smíchy zastavit a dodnes lituji, že jsem s sebou neměl diktafon.

Narodil se 8. ledna 1921, přesně na den tři roky před známým českým léčitelem a bylinkářem Jiřím Jančou. Do školy chodil v Brně, kde se také vyučil prodavačem textilu. Táhlo ho to ovšem k malování a ke kreslení. Vyrážel do knihoven, kde si prohlížel obrazy starých i současných malířů, navštěvoval kurzy kreslení.

„V té době jsem se seznámil s virgulí a se siderickým kyvadlem,“ vyprávěl mi později. „Jednou mě napadlo vzít kyvadlo do knihovny a vyzkoušet, jak se bude točit nad těmi obrazy. Brzy jsem přišel na to, že nad některými se vždy točí napravo a nad jinými zase vždycky nalevo. Začal jsem těm autorům říkat „pravotočiví“ a „levotočiví“. Ti pravotočiví byli všichni pozitivní, v jejich dílech byla skryta kladná energie, kterou do nich vkládali. Leonardo, Raffael, z těch novějších Šíma, Konůpek, Kupka, Zrzavý, to všechno byli pravotočiví malíři, jejichž obrazy byly doslova nabité léčivou energií. Naopak u levotočivých jsem cítil chlad, negace, někdy doslova hrůzu.“

Malování klasickým způsobem pro něj evidentně nebylo. Měl jsem možnost vidět několik Kožíškových raných děl, působily kouzlem naivního amatérismu, což ostatně sám nijak neskrýval ani nevyvracel. Později u něj ale nastala zvláštní proměna: „Jednou jsem si uvědomil, že něco maluju, ale že moje ruka jakoby kreslí sama. Trochu mě to vyděsilo, protože jsem předtím nikdy nic takového nezažil. Jenže se to začalo opakovat a na papíře se objevovaly mně zcela neznámé věci. Nevěděl jsem si s tím rady a začal jsem trojčit. Nakonec jsem ztrojčil tak, že jsem musel do blázince…“

Kresby z astrálu

Karel Kožíšek pobyl v blázinci skoro rok. Předběžná diagnóza zněla schizofrenie, ovšem klinicky se nepotvrdila. „Během toho roku jsem si ujasnil pár věcí a došlo mi, že to nemaluju já, ale moje podvědomí. Studoval jsem literaturu a narazil na pojmy, jako astrální tělo, éterické tělo, esplana a podobně. Začal jsem se intenzivně zabývat křesťanstvím, zvlášť východním,“ vyprávěl Mistr.

Později jsem měl možnost vyslechnout několik Kožíškových přednášek. Hovořil rád a dlouho, velmi vtipně, ovšem vždycky, když se dostal na téma Ježíš Kristus, byl očividně dojatý a v očích měl slzy. „Postupně jsem začal svoje umění vybrušovat, až jsem byl schopen začít dělat třeba jednoduché diagnózy, hledat ztracené lidi, poznávat věci, lidskému zraku neviditelné. Automatická kresba, kresba z podvědomí, kresba astrálního světa, se postupně stávala přirozenou součástí mého života.“

Být léčitelem za bolševika znamenalo několik věcí najednou. Léčitel musel skutečně umět, protože jinak by jej StB a policie určitě nenechaly v klidu pracovat. Ostatně mnozí z tehdejších mocných služeb dobrých léčitelů zhusta využívali včetně bolševických špiček, viz například slavné „dvojice“ Mikolášek-Zápotocký nebo Kamenická-Svoboda. Propagace tehdy existovala pouze v ústní podobě a lidé by ke špatnému léčiteli své přátele a známé sotva posílali. Kromě toho dobří léčitelé dříve nebo později začali spolupracovat s některým ze dvou výzkumných pracovišť pro psychotroniku a psychoenergetiku.

V případě Karla Kožíška se stal osudovou postavou primář nemocnice v Hustopečích MUDr. Lubomír Oliva, který vedl moravskou odbočku tehdejší Psychoenergetické laboratoře prof. Františka Kahudy. „To bylo v době, kdy za mnou začali jezdit lidi a já jim kreslil diagnózy. A když to šlo, tak jsem jim radil, jak si mají počínat, co dělat a co ne, jestli operovat, nebo léčit jinak, ale hlavně jsem jim říkal, co je čeká a co se teprve může projevit. Zjistil jsem, že na astrálním těle je nemoc viditelná někdy i půl roku předtím, než se projeví na fyzické úrovni. To bylo důležité, protože v mnoha případech jsme dokázali předejít řadě ošklivých nemocí.“

Pramínek vlasů

Karel Kožíšek bydlel na Černých Polích, Traubova 26. Po smrti manželky zůstal sám, společnost mu dělaly ryby v obrovských akváriích, kterých měl několik. Jeho pacienti čekávali na chodbě domu, u nápisů, psaných jeho charakteristickým písmem, vybízejících ke klidu, nezvonění a nekouření.

„Jednou za mnou přišli, jestli bych nezkusil diagnózu na dálku. Dělal jsem ji nejdřív podle fotografie a šlo mi to. Potom mi stačilo cokoli, jakákoli věc, která měla s dotyčným něco společného, občanka například. Později jsem se setkal s primářem Olivou. Ten mi navrhl, abych začal dělat diagnózy podle písma a pramínku vlasů. Posílal mi vlasy lidí, které měl z vyšetření v nemocnici a u kterých znal přesnou diagnózu. Já jsem je nakreslil a napsal, co vidím na jejich astrálním těle. Vždycky za nějaký čas jsme se setkali a podle čísel těch vzorků jsme porovnávali, jak se mi diagnostika vydařila.“

Doktorův test

Na první návštěvu u Karla Kožíška si vzpomínám, jako by to bylo dnes. Přijeli jsme za ním s MUDr. Zdeňkem Šťastným, v naději udělat rozhovor do knihy Léčitelé, jak je neznáte. Po zazvonění nám otevřel chlapík, na němž nebylo na první pohled nic tajemného. Menší, brýle na nose, lysá hlava, mžoural jako kocour, na sobě pestré tričko University of Chicago, co mu poslal bratr z emigrace, a vytahané tepláky. Doktora očividně zaujal jeho velký břich. Vtáhl nás dovnitř a povídá: „Hoši, jedu na ryby, nemám moc času…“ a beze slova nám dal ochutnat návnadu, kterou sušil na topení. Pak se šel převléknout.

Chvíle nepřítomnosti využil doktor k nápadu: „Člověče, ten vypadá jak úplnej podvodník. Vždyť je to obyčejnej dědek. Víš co, já ho vyzkouším, a až ho odhalíme, jedem hned domů…“ Jak řekl, tak udělal.
„Pane Kožíšek,“ navrhl po jeho návratu, „můžu vás vyzkoušet?“
„Klidně, mladé,“ odvětil Mistr nevzrušeně.
„Jenže já nemám ani fotku ani vlasy,“ povídá doktor znale.
„To nevadí, stačí, když si ho jen představíte…“

Sedli jsme si ke stolu, Karel Kožíšek do čela, my po stranách.
„Už ho máte?“
„Mám…“

Mistr vzal do ruky tenkou černou fixku a začal kreslit na bílý papír svou typickou diagnostickou „panenku“. Namaloval obrys, potom se mu ruka spustila dolů a začala vymalovávat vnitřek. Na vteřinku se jakoby zarazila, a potom začala rychle črtat několik příčných, na první pohled zcela nediagnostických čar. Nastalo ticho, do něhož zazněla věta, kterou slyším dosud: „Nezkóšejte mě, ten je mrtvé…“

Proboha, blesklo mi hlavou, taková ostuda... Že by dal doktor rafinovaně na úvod diagnózu nebožtíka? Kožíšek asi opravdu „uletěl“… S nesmírnou námahou jsem zvedl oči a podíval se na Zdeňka. Obličej popelavý, seděl jako přikovaný a stačil jen hlesnout: „Kdy umřel a na co?“ Mistr vzal opět do ruky fixku a po chvíli kreslení povídá: „Je to tak tři štyry roky a končim v oblasti kyčlí.“ Ticho poněkud zhoustlo a potom doktor přidušeným hlasem řekl: „Pane Kožíšek, to byl můj nejlepší přítel. Umřel před třemi a půl lety na rakovinu konečníku…“

Řidičský průkaz

Na podzim roku 1991 vznikla myšlenka na napsání knihy. „Mladé, měl jsem spóstu nabídek, ale s váma bych do toho šel…“ Větší pocty se mi nemohlo dostat, řekl bych. Knížka, ve skutečnosti výpravná monografie, zachycující z Mistrova soukromého i veřejného života vše důležité, vznikala rok. V březnu 1992 jsem u něj týden bydlel, abych ho lépe poznal a pochopil, jak to chodí při jeho ordinačních dnech. Vidět například proměny lidí, posazených do jeho proslulé léčitelské bedny, byl nepopsatelný zážitek.

Přijel jsem v neděli a už ve dveřích mi Mistr říká: „Za váma přindó poldové…“ Pak mi vypověděl příběh nedělního dopoledne: „Přiběhla Šťávová, že jí staré frnknul s ňákó babó. Přinesla mi jeho řidičák. Tak sem si ho namaloval a vychází mě, že je mrtvé.“ Pokračoval: „Podle mě na něj byli tři. Jeden byl takové přičmoudlé, druhé měl delší vlasy a třetí byl staré, ten to ved.“

Ukázal mi tři velké papíry, na kterých byly namalovány automatické portréty tří mužů. Pak přinesl mapu. „Podle mě má ránu na hlavě a je zabalené v igelitovém pytlu, napůl zahrabané, tady kósek od Brněnské přehrady,“ ukazoval místo, kde se měl nebohý muž nalézat. Potom povídá: „Nevim proč, ale vylézá mě tady dole nějaké čertík, takové malé ďáblík…“ A najednou se plácl rukou do čela: „To su ale blbé, no jasně, čertovy vobrázky… Mazali karty, vobrali ho, a poněvadž to bylo moc nápadné, tak ho praštili…“

Asi za hodinu se ozval zvonek. Mistr pak dvěma policistům dopodrobna vyprávěl, co zjistil ze Šťávova řidičáku, a když skončil, řekl ten starší z nich: „Takže vy jste u toho, dědo, byl…“
Karel Kožíšek mu s klidem odvětil: „Co má ten váš šéf s tó prostató?“
„Jak to víte?“ podivil se muž zákona.
„Vždyť jsem s nim přece telefonoval, né?“
„No, to víme my na oddělení a jeho manželka, jinak nikdo…“

Policisté odešli a asi za dvě hodiny zazvonil telefon, že našli Šťávu přesně tam, kde Mistr popsal. Jásal jsem:
„Pane Kožíšek, to je senzace, tohle musím okamžitě napsat…“
„Mladé, nebuďte vůl,“ zchladil mě. „Vy to napíšete a první debil tady v Brně mně přinde dát po čuni.“
Musel jsem mu tedy slíbit, že za jeho života tuto příhodu nezveřejním.

Fenomén

Kniha, která léčí vyšla v říjnu 1992. Dodnes si pamatuji na dlouhou frontu v knihkupectví Topič na Národní, kde se konala jedna z autogramiád. S úžasem jsme zírali, jak v ní spořádaně stojí Robert Kodym a P. B. Ch. ze skupiny Wanastovi Vjecy, a netušili, že oba patří mezi Mistrovy obdivovatele.

Pro novináře byla připravena půlnoční tisková konference, během níž předváděli Mistr s vnučkou Kateřinou své umění. Nadšení žurnalistů bylo dokonalé. Když jsem se s ním v Brně loučil, ptal jsem se ho: „Jak je, prosím vás, možné, že když řeknete Ježíš Kristus, máte v očích slzy, a přitom dokážete vyprávět tak sprosté vtipy?“
„A to si myslíte, mladé, že on neměl rád čurinu?“
A na rozloučenou mi pověděl jeden osudový: „Potkají se dvě kamarádky, obě těhotné, a jedna povídá, tož, Madlo, jak se ti to stalo? Ale, to víš, holka, osud. Tak to vidíš, tobě o sud, mně o plot…“

Karel Kožíšek zemřel 20. července 1995 večer na infarkt. Když dnes vidím, co se v naší zemi vydává za automatickou kresbu, vzpomenu si vždycky na Mistra. „Mladé, s tím se nedá kupčit, víte? To se buď umí, anebo né.“ A když slyším, jak se někdo soudí s někým kvůli „patentu“ na automatickou kresbu, je mi smutno. Snad se Mistr příliš v hrobě neobrací, napadá mě. Kromě desítek obrázků a kreseb, roztroušených porůznu po Čechách a Moravě, po něm zůstala Kniha, která léčí a vzpomínky. Ovšem též oponentní komisí prokázané umění, které oficiálně zní „bezkontaktní distanční diagnostika, prováděná mentální cestou“ a kterým vyvrcholil letitý výzkum, započatý profesorem Kahudou v 80. letech minulého století.

Po Mistru Kožíškovi zbyla v tomto oboru mezera, kterou se jen sotva podaří zaplnit. Jeho postava ční v dějinách naší parapsychologie vysoko stejně jako stálo jeho umění, které z jeho jména udělalo fenomén: Karel Kožíšek.

Převzato z časopisu Záhady života

 

Záhady života

Vložil: Redaktor KL