Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Když náhle spadne opona, může přijít válka, smrt – anebo taky h….o. Sobota Jaromíra Janáka

komentář 11.11.2023
Když náhle spadne opona, může přijít válka, smrt – anebo taky h….o. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Koňský přechodník, abychom tak řekli

„Napral do ní štych na plný pecky, holka stála na forbíně, a jak se lekla, měla vokno, spíš auslág, a tak mu neřekla šlágvort, von byl ztracenej, a tak rostla palma a musel jít dolů fórhank.“

Úvodní větu můžete zaslechnout, když si herci vyprávějí o představení. Protože nechci, abyste v tom textu hledali smysl, který v něm není, hned přidávám vysvětlivky:

Štych, to je bodový reflektor, má různou intenzitu, a když stojíte na jevišti ve tmě a najednou se to světlo rozsvítí v plné síle, vám přímo do očí, a chvilku nic nevidíte, pak je dobré pamatovat si, kde kolega stojí, a dialog říkat někam tím směrem do tmy. Podobný případ jsou ufáky:

Forbína nebo předscéna je pak místo úplně vepředu na jevišti. Jsou herci, které z forbíny nemůžete dostat a režisér se z nich může zbláznit. Někteří režiséři to vzdali a udělali z toho ctnost – jako režisér V+W Jindřich Honzl.

Máte-li vokno, je ten malér, že si nemůžete zaboha vzpomenout, co máte říct, i když jste to předtím dvacetkrát řekla správně. Kolega-partner v dialogu by na tom všem ani netrval, on potřebuje jen konec toho, co jste měli říct. Je to taky to jediné, co si z celého vašeho výstupu pamatuje, protože na to navazuje svým textem. Tomu slovu se říká šlágvort, česky narážka.

Když to vokno je tak veliké, že už ani nevíte, kde jste a proč vás tam vlastně poslali, tak to je auslág. Kolega (méně často kolegyně), co si vaši situaci vychutnává, se vám pokouší pomoct inteligentními větami, jako „Co jste mi to vlastně chtěl říct?“ (přestože kdybyste to věděl, tak byste to řekl), případně „Tak o čem si budeme povídat?“ (O něčem, na co si nemůžu vzpomenout, jenže to nechce naskočit a nápovědka zrovna začala listovat v knize a vrtět hlavou. Navíc je dnes módou posílat nápovědy do portálu na boku jeviště, samozřejmě vždy na druhou straně jeviště, než kde stojíte, takže nic neslyšíte.)

Palma, to je ta chvíle, když se na jevišti všechno zastaví a nikdo neví, co s tím. Kdo to nezažil, nepochopí. Na Kanárech si z palmy utrhnete banán, ale v divadle ostudu, u níž máte v první chvíli pocit, že je to konec vašeho života a že se musíte zabít, a nejen to. Doktor Moody by mohl napsat ještě jeden speciální spis o tom, jak člověku proběhne před očima celý život nikoli v klinické smrti, ale v divadelní palmě. V té, na kterou se potom v divadelním klubu u vína do smrti vzpomíná.

Ve skutečnosti to nejhorší, co se může stát, je, když jde dolů fórhank. Fórhank je totiž opona, a jde-li dolů v době, kdy má být vytažená (nebo v některých divadlech do středu, když má být stažená do stran), jde ale nakonec skutečně o věci život ohrožující. A nejen proto, že pěkným pár kolegům s palmou se už stalo, že jim opona zčistajasna spadla shora na hlavu nebo do nich ze strany drcla tak, že se natáhli jak širocí, tak dlouzí. Ještěže na jevišti nebyla dlažba (i když z chování hereček i herců to někdy není znát…), ale jen prkna, která znamenají svět. Někdy, když jde opona dolů, tak proto, že se to vážné už stalo. Své by o tom mohl vyprávět Vlastimil Brodský, za kterým se takhle na jevišti definitivně uzavřela divadelní kariéra náhlým infarktem během hry, anebo Milan Lasica, který takhle na jevišti prožil svůj poslední vědomý čas. Může být něco ještě horší? Snad už jen, když 28. června 1914 spadly uprostřed představení opony všech rakousko-uherských scén, načež se objevili divadelní ředitelé a oznámili, že byl spáchán atentát na následníka a brzo začne válka. To jsou pak chvíle, kdy se drama divadelní mění na drama skutečné…

Protože za mého mládí (jako asi za mládí každého z nás) šlo všechno lépe a zvesela, zažil jsem ale i úplně jiné předčasné stažení opony. Hráli jsme Frimlovu operetu Tři mušketýři a režisér si vymyslel, že D´Artagnan přijede na koni. Je taková stará divadelní pověra, že zvířata a děti na jeviště nepatří, a určitě na tom něco je.

Kůň byl hodný, ke všemu svolný. Stál uprostřed prken, která znamenají svět, se zájmem pozoroval balet, jak kolem něho krouží, a sbor, jak mu řve do uší podivnou melodii, a asi pod tím dojmem se to stalo. Hromadu sena, kterou předtím poobědval, už dobře zpracovanou odložil doprostřed jeviště a všechno ještě zalil hektolitrem tekutiny, kterou jídlo zapil. Pak odešel a my jsme zůstali na jevišti, vonícím vůní domova. Nakonec bychom to kolem té hromady už nějak dohráli. Jeviště ale bylo bohužel koncipováno jako k hledišti nakloněná šikma, a žlutý potok se nasměroval k orchestřišti, odkud se namísto hudby ozývalo bědování promočených hráčů.

Diváci ovšem aplaudovali a pokoušeli se ve snaze zopakovat komický výstup přivolat koně zpátky na jeviště, ten ale v zákulisí přesedlal z gotické Francie do té secesní a začal tam žrát Labichův slaměný klobouk. To ale ještě nebyl konec. Soudružka uklízečka do toho všeho nahlas prohlásila, že tohle nemá ve smlouvě, a tak musela nastoupit stálá záloha Valinka, naše inspicientka (ta, která posílá na scénu herce lidské i nelidské), u příležitosti premiéry slavnostně oblečená do večerních šatů ze zlatých kovových kroužků. Nakládajíc kobližky do kýble tak s pózou Libuše pravila: „Konečně vím, na co tady vlastně jsem. Na hovno.“

Pomocný zdroj: Wikipedia

 

QRcode

Vložil: Jaromír Janák