Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Bojím se, že novinařina spěje k zániku, říká Dušan Spáčil, známý český novinář a básník. A přesvědčivě obhajuje dědu komunistu

09.11.2023
Bojím se, že novinařina spěje k zániku, říká Dušan Spáčil, známý český novinář a básník. A přesvědčivě obhajuje dědu komunistu

Foto: Se svolením Dušan Spáčil (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Dušan Spáčil

ROZHOVORY NA OKRAJI Narodil se 7. 2. 1956 v Praze. Jeho zájmy jsou široké a svoji stopu zanechal v řadě oblastí. Je dále znám jako člověk, který v tisku nebo v rámci literárních setkání – v divadlech či kavárnách – zpovídá jiné spisovatele a představuje jejich dílo. Sám přitom zůstává tak trochu schován za oponou. Právě proto jsem se rozhodl tuto roli nyní zásadně obrátit a nechat jej promluvit o svém vlastním životě a tvorbě v našich Rozhovorech na okraji. Bavíme se nejen o novinařině či poezii, ale také o zajímavých rodinných předcích, minulém režimu, cestování do bývalého SSSR, současné válce na Ukrajině či o křesťanské víře.

Dušane, váš dědeček Bedřich byl československým legionářem v Itálii a bojoval za nezávislé Československo. Příslušnost k legiím byla za 1. republiky spojena s nemalou společenskou prestiží, často i s oddaností k prvnímu prezidentu T. G. Masarykovi. Přesto dal děd přednost angažmá v tehdy politicky radikální komunistické straně. To mne jako historika docela zaujalo. Co ho k tomu podle vás vedlo?

Že by tomu prostě věřil?! Když jsem ho osobně poznal, byl už přísným profesorem na pražských právech. Asi v šesti letech mě vzal poprvé do studovny Národní knihovny – dodnes si pamatuji to ticho plné diskrétního šumu převracených stránek, magického příšeří, které vytvářely zelené lampičky na stolech, i tehdejší studenty, kteří zdravili dědu s převelikou úctou. A to jsem ještě ani nevěděl, že napsal řadu učebnic a knih. I mnozí současní právníci mají v knihovně například jeho knihu Česká měna od dávné minulosti k dnešku. Mimochodem, nedávno mi jeden známý právník tvrdil, že termín daň zavedl prý do české finanční teorie děda Bedřich – předtím se důsledně říkalo berně.

A co jeho příklon ke komunistické straně?

Vysvětlím. Ve stáří sice můj děda působil jako solidní důstojnost sama, za mlada byl ale založením spíš bytostným revolucionářem. Třeba v časech první euforie z létání, doslova v době, kdy davy tleskaly inženýru Kašparovi, si prý dědeček tajně postavil vlastní kluzák. Skočil s ním ze střechy stodoly, a přitom si zlomil si nohu!

Jako jednoroční dobrovolník na italské frontě pak dobrovolně přeběhl k Italům, a vysvětlil protivníkovi, že není žádný Rakušan, ale Čech, který chce samostatnost pro svůj národ. Projevem buřičství bylo určitě i to, že si z války přivezl italskou manželku. Zkrátka děda nebyl žádný šosák. Proč to říkám? Ptal jste se, proč byl komunistou. A zda to šlo dohromady s obdivem legionářů k Masarykovi? Šlo to docela dobře, protože děda považoval příklon ke komunismu za další stupeň po masarykovských myšlenkách. Dle jeho výkladu Masaryk už nepochopil humanistickou podstatu marxleninských ideálů.

Proč byli bolševiky třeba Nezval, Seifert, Fučík, Vančura, Hašek nebo Teige? Josef Kainar nebo Marie Majerová? Socialistický sen byl v té době ještě mladý a čistý! Nebo to tak alespoň vypadalo. Dvě třetiny dvacátého století byly zkrátka dobou, kdy vize socialistické revoluce lákala svobodomyslné intelektuály. Vybudujme spravedlivou společnost, kde si budou všichni rovni! O zločinech stalinismu se ještě nic moc nevědělo – a po druhé světové válce navíc platilo: Sověti nás přece osvobodili! Dědeček ostatně taky znal některé komunisty z protiněmeckého odboje – a věděl, že se na ně mohl za války spolehnout. Zkrátka i děda věřil onomu snu. Byl naivní? Asi ano. Nic víc než tohle bych ale v dědově příklonu ke komunismu neviděl.

I váš tatínek sledoval politicky stejnou dráhu, před rokem 1989 zastával řadu významných diplomatických postů. Kde všude působil a co jej přivedlo k zájmu o diplomacii?

Táta dědu bezmezně obdivoval. Věřím, že to mělo vliv na jeho celoživotní komunistické přesvědčení. Ale byly tu i jiné důvody – třeba tátovo studium v Moskvě a v Kyjevě, a taky vliv mého druhého dědečka, maminčina otce, který byl dělník a jeden ze zakládajících členů KSČ. Z Kyjeva i z Moskvy si otec přinesl hlavně lásku k lidem, které v SSSR potkával. Co se týče gulagů a dalších stalinských zločinů, až křečovitě si přidržoval klapky na očích, prostě je odmítal vidět. Zkrátka nemohu popřít, že táta byl také přesvědčený bolševik.

Byl ovšem komunistou velmi atypickým! Pozoruhodně spojoval zdánlivě nespojitelné – byl zároveň znalcem vážné hudby a výtvarného umění, nadšeným amatérským malířem a hráčem na zobcovou flétnu, zábavným společníkem. Ve Washingtonu i v Bonnu ho vnímali jako bonvivánského intelektuála – jako důstojného názorového protivníka, který opravdu věří tomu, co hlásá. Jako rovný s rovným s ním docela rády jednaly i západní osobnosti – jako Franz Josef Strauss či Henry Kissinger.

Ta jeho zvláštní rozporuplnost se projevovala už v pubertálních letech. I v době, kdy byl (v letech 1945-48) zapáleným svazákem, zůstával nadšeným vodním skautem! Asi pod tímto vlivem zatoužil stát se námořníkem, na námořní školu v Polsku ho ale nevzali.

Tak se přihlásil ke studiu mezinárodního práva s vidinou, že bude po světě přece jen cestovat – jenom ne jako námořník, ale jako diplomat. A to se mu podařilo naplnit vrchovatě. Jako diplomatický úředník působil v OSN, USA, v Rakousku, v Moskvě a v Německu. V americkém Washingtonu a tehdejší západoněmecké metropoli Bonnu byl dokonce velvyslancem. 

 

Autorské čtení

Jak ovlivnilo tatínkovo politické a diplomatické angažmá vaše dětství? Čím se lišilo od života jiných vrstevníků? Přinášelo vám to potřebu stěhování do různých destinací nebo nutnost vzdělávat se už v raném věku například v jiném jazyce? Jak se vlastně žije dětem diplomata?

Když se řekne syn velvyslance, vyvolává to dojem, že jsem vyrůstal s onou příslovečnou stříbrnou lžičkou v puse. Skutečnost je, že to byla ale spíš ona, z filmu Pelíšky známá, plastiková lžička z NDR. Ale máte pravdu, žil jsem jinak. Na rozdíl od mých československých vrstevníků jsem hodně cestoval. Už ve věku šesti měsíců jsem letěl s maminkou do New Yorku, kde táta zastával místo třetího tajemníka na československé misi OSN.

Na druhé straně to nebyl žádný luxus. Příjmy takového mladého diplomata byly tehdy zhruba na úrovni amerického nekvalifikovaného dělníka. Soukromé auto českoslovenští diplomaté té doby nesměli v USA mít, máma v New Yorku nakupovala v nejlevnějších „cenťácích". Na druhé straně – náklady s bydlením a službami se platily ze státního.

Ameriku si z té doby ale pochopitelně moc nepamatuji. Něco se mi vybavilo, když mi máma vyprávěla o požáru, který údajně vznikl tím, že do našeho bytu na československé misi při OSN někdo vhodil zápalnou bombičku. Prý za to mohla CIA, která se chtěla dostat do šifrárny československého úřadu, která byla přímo pod námi. Byli jsme v době útoku mimo, nikomu se nic nestalo. Do bytu jsme se ale nemohli dlouho vrátit, a tak nás táta vzal na dovolenou na Floridě. Nevím ale, zda vzpomínky na tuto kalvárii jsou autentické, nebo zda mi je vtiskla svým povídáním máma. Docela jasně si ale vzpomínám, jak jsme se v mých asi čtyřech letech vraceli – legendární lodí Queen Mary.

Kde jste začal chodit do školy?

Do první třídy jsem šel ve Vídni, která byla tátovou druhou diplomatickou štací. Chodil jsem do školy na velvyslanectví – v malotřídce pro první až pátý ročník nás bylo asi dvacet. Takové školy byly na všech větších zastupitelských úřadech. Od šesté třídy ale musely děti diplomatů většinou zůstat doma u babičky nebo na internátě.

Já si pamatuji, že jsme byli ve Vídni čtyři prvňáci. Na dvoře ambasády se na konci školního roku konala nějaká sportovní soutěž. Byl jsem velké nemehlo, ale prohru našeho družstva jsem sváděl na spolužačku Markétku. (úsměv)

Z Vídně jsme se po dvou letech stěhovali do Moskvy. Také tam jsem byl žákem ZŠ při velvyslanectví. Učilo se podle běžných československých osnov. Byl jsem ale velmi hrdý, že pionýrské „šátkování" jsme absolvovali v muzeu Vladimíra Iljiče Lenina na Rudém náměstí. Dobře si také pamatuji, že jsme se školou chodili na různé družební akce se sovětskými školáky. V jejich rámci jsme zpívali, recitovali, mávali vlaječkami a vyměňovali si s moskevskými dětmi na znamení přátelství pionýrské šátky a odznaky. Sovětští školáčci se ale nikdy nezapomněli zeptat, jestli nemáme „ževačku". Žvýkačky se v té době v SSSR neprodávaly, a tak měly cenu zlata. Vzpomínám si, že děti je od nás brali s nadšením i „rozžvýkané“.

Jinak se v té době ale žilo v Moskvě docela dobře. Panovala tu opatrná brežněvovská „renesance“. Moskvané nás Čechy měli opravdu rádi. A my je také – v názorově poněkud inertním prostředí zastupitelského úřadu jedenáctiletého kluka nenapadlo o tom pochybovat. Moskva byla poslední štací, kdy jsem byl s rodiči dlouhodobě v zahraničí. V roce 1967 byl táta odvelen do Prahy, kde už se děly zásadní změny. Vzpomínám si na rozruch, který způsobilo, když jsem v šesté třídě přišel do nuselské školy, jak jsem byl zvyklý z Moskvy, v pionýrském šátku. Díky podobným rozdílům ve školních zvycích jsem se cítil nějakou dobu ve třídě vyděděncem. Ale invaze Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 mi pomohla docela rychle ze sovětofilského opojení vystřízlivět. Konečně jsem se ocitl se spolužáky na jedné lodi. Ke konci srpna jsem už strhával plakáty a odmítavě mačkal letáky, které na Prahu padaly ze sovětských letadel.

Ad pionýrský šátek – to je zajímavá zkušenost. Také znám pocit třídního vyděděnce, ovšem naopak proto, že jsem do Pionýru nikdy nevstoupil. A když se výjimečně šlo do školy v „pionýrské uniformě“, museli mě vždy někam „uklidit“ do izolace, protože jsem kazil jednotný vzhled třídy… Ale odbočím dále: Patříte do kategorie známých a dlouholetých českých žurnalistů, žurnalistiku jste také vystudoval. Čím si vás přitáhl právě tento obor? A proč si vás, jako vaše předky, nepřivábila spíše politika nebo diplomacie?

Dlouho jsem chtěl být spíše třeba historikem. Mohly za to zejména knížky Zamarovského o starém Římě a Řecku. Rodiče mě ale pragmaticky přesvědčovali, že to není nejperspektivnější povolání. Že bych mohl být novinářem, byl nápad maminky. Mně se zalíbil – hlavně mě lákalo, že jako novinář budu mít možnost nahlédnout do nejrůznějších prostředí, a třeba i cestovat po světě.

Že bych dělal diplomata, mě upřímně řečeno ani nenapadlo. Jako mladíkovi vyrůstajícímu v trochu škrobeném prostředí ambasád a zároveň okouzlenému uvolněností šedesátých let a bigbítovou revolucí se mi formalizované diplomatické prostředí skoro hnusilo. A politice jsem se cíleně vyhýbal – cítil jsem se v ní díky svému původu poněkud schizofrenicky. Miloval jsem své komunismu věřící rodiče, ale zároveň žil ve světě, který mi každý den připomínal, že „reálný socialismus" sovětského typu je – moderním jazykem řečeno – „fejk". Navíc jsem se velmi brzy oženil, se ženou, která pochází naopak z rodiny těžce poznamenané padesátými léty – tchyně byla politickou vězenkyní, tchán pétépákem.

S kterými periodiky jste spojil svůj profesní život? A na která z nich vzpomínáte nejraději?

Začínal jsem ve Večerní Praze. Asi po dvou letech jsem ale přešel do Světa v obrazech, kde jsem strávil přes 10 let. A na působení tam vzpomínám nejraději. Že by to bylo tím, že jsem byl mladý? Jistě, ale hlavně jsem tam zažil největší tvůrčí svobodu! Zní to trochu paradoxně, protože mluvím o době těsně před listopadovou revolucí. Byla to ale zásluha našeho tehdejšího šéfredaktora Zdenka Hrabici, který se nechal inspirovat v Sovětském svazu probíhající „glasností", a dal nám prostor psát neuvěřitelně otevřeně. Navíc jako vyhlášený příznivec „perestrojky", s kontakty přímo u Gorbačova, měl talent a odvahu takové články obhájit před „zaprděnými konzervativci" na vyšších místech. Ve Světě v obrazech jsem zůstal i po revoluci, ten však po pár letech podlehl konkurenčnímu boji. Pracoval jsem pak v řadě médií – od Reportéra, Květů a Mladého světa až třeba po odborný časopis DV: magazín, věnovaný videu – nikde jsem však už nezažil takovou tvůrčí atmosféru plnou odvahy a vědomí smysluplnosti novinářské práce jako v SVO.

V minulosti jste procestoval některé části dnes už neexistujícího Sovětského svazu. Která místa vám tam učarovala nejvíc?

Jak už jsem se zmínil, v SSSR jsem prožil kus dětství. Později, po několika letech, jsem se tam soukromě vrátil – když mi táta asi v šestnácti zařídil pobyt u kamaráda z kyjevských studií, ruského novináře Leonida Plešakova. Tenhle pán byl obrovská osobnost. S velkým novinářským rozpětím. Například vystudoval ichtyologii a jako vědec objel svět na vědecké antimagnetické lodi Zarja. Napsal o tom dvě pěkné knížky. Nebo se zúčastnil expedic za polární kruh a vykopával z věčně zmrzlé země mamuty. Dokonce prý zmrzlého mamuta i ochutnal.

Synovi svého kamaráda zařídil expedici do skutečné sovětské reality. Doslova, protože mě vzal do oblastí, kam měli cizinci vstup zakázán. Leonid případným kontrolám tvrdil, že jsem jeho synovec z Litvy, proto prý moje ruština není dokonalá.

Plešakov mi ukázal v Česku prakticky neznámé impozantní památky, jako je Feropontovo s malbami nejslavnějšího ruského malíře Andreje Rubleva nebo třeba impozantní Kirilo- bělozerský klášter. Šedá průmyslová města jako Vologda. A taky nesmírnou chudobu ruských vesnic, kde nás „baba Dunja" ubytovala na půdě na hromadě starých houní. V místním obchodě jsme si chtěli koupit něco k jídlu, kromě sucharů však v něm měli jen bonbóny. I ty se nám hodily – na slazení čaje. 

Později jsem SSSR několikrát navštívil jako redaktor Světa v obrazech. Za reportáž ze Světového festivalu mládeže a studentstva v Moskvě jsem v roce 1985 dostal novinářskou cenu, mnohem zajímavější byla ale cesta na Kamčatku a Beringův ostrov, který je poslední ruskou výspou na Aleutských ostrovech (dále už souostroví patří USA). Naprostým unikátem byla ve své době naše cesta k vysychajícímu Aralskému jezeru, které se už tehdy zmenšilo asi na polovinu, voda ustoupila o stovku kilometrů a někdejší kvetoucí rybářská města se ocitla v poušti. Poměrně převratná reportáž vyšla ve Světě v obrazech asi týden před 17. listopadem.

Jak mimochodem vnímáte probíhající válku mezi Ruskem a Ukrajinou? Troufl byste si tipovat výsledek? A máme se bát jaderného vyústění?

Putin je bezesporu zločinec, když začal krvavou válku v Evropě. Jiná věc je, zda k eskalaci válečné situace nepřispěl i Západ a zda je správné odhodlání NATO odmítnout jednat s Rusy o ústupcích a utopit jejich armádu v krvi. Věřím, že kompromisní mír by byl rozhodně pro obě strany lepší než další statisíce mrtvých. Argument, že by jednání jen podpořilo další ruské nároky, neberu. Jednak Rusko je už v této chvíli vyčerpané ekonomicky, jednak od začátku je jasné, že Putin si řeší hlavně svůj pocit ohrožení z možné ztráty největší základny ruského námořnictva – Krymu, nerostného bohatství Donbasu a přiblížení vojsk NATO k Moskvě. Mediální řečičky ruských jestřábů – třeba o útoku na Polsko nebo o bombě na Londýn – jsou jen válečnický folklór. Tedy pevně doufám….

Taky doufám, že máte pravdu a k jaderné srážce velmocí nedojde. Ale že by Putin po nějakém kompromisním míru nepokračoval ve svých výbojích dál, tomu osobně nevěřím a mám na věc jiný názor… Každopádně mezi Rusy a Ukrajinci přicházejícími k nám po roce 1989 za prací či studiem jsem potkal řadu srdečných, milých a velmi pracovitých lidí a válečný konflikt obou těchto národů mě upřímně lidsky bolí.

Přiznám se, že i mě válka na Ukrajině mimořádně trápí. Spíš než jako konflikt mezi dvěma státy ji vnímám jako válku občanskou – my si to často neuvědomujeme, nebo nechceme uvědomovat, ale Ukrajinci s Rusy jsou skutečně jedna kultura. Všechny ty kecy o hodných vzdělaných Ukrajincích a zlých primitivních Rusech jsou propagandistická lež. Bohužel – Putin svým barbarským útokem všechny tyhle předsudky na dlouhá desetiletí akceleroval a potvrdil. 

Odbočím k vaší tvorbě. Jste také dlouholetý úspěšný básník a autor několika sbírek, s leckdy až provokativními názvy. Jak byste tematicky zhodnotil vlastní tvorbu a co je vám při psaní poezie největší inspirací?

Nevím, jestli nějaký současný básník o sobě dokáže oprávněně prohlásit, že je úspěšný. Právo na to by měl snad jen Jirka Žáček, J. H. Krchovský či třeba před pár lety zemřelý Pavel Šrut. Sbírky jiných vycházejí v minimálních nákladech a na naše literární akce chodí spíše nižší desítky lidí. Takže mohu jen skromně potvrdit, že jsem vydal sedm básnických sbírek a těším se z toho, že uznávaný kritik Vladimír Novotný mě označil za „osobitého tvůrce generačního poetična“. A taky snad mohu uvést, že mě několikrát pochválil nejen doyen české kritiky Milan Blahynka, ale třeba i kolegové básníci – pánové Lubomír Brožek, Jiří Žáček, Karel Sýs, či odjinud Ondřej Suchý, Jarek Nohavica a Pavel Dobeš. Jsem moc rád, že mé texty nazpívala šansoniérka Věra Wajsarová, modrovousý písničkář Oleg Homola a taky Irena Budweiserová ze Spirituál kvintetu. A těší mě, že mé básničky má zřejmě rád můj kamarád malíř Jan Gabler, protože mi všechny ty knížky bez nároku na honorář ilustroval. Pýřím se – ale zároveň si uvědomuji, že moc důvodů k básnické pýše nemám, protože ve skutečnosti jsem poetou dosti obskurním. Pýřit se ale nepřestanu. My, „dělníci poezie“ (úsměv), si moc potlesku neužijeme, a tak sbíráme pochvaly do zásoby, aby nás bavilo dále psát.

 

Jedna ze sbírek básní

Jak se jmenuje vaše nejnovější sbírka a kde ji lze případně zakoupit?

Loni jsem – opět s ilustracemi Honzy Gablera – vydal knížku Veď mě ve tmě. Myslím, že nejlépe ji najdete, když si její nebo moje jméno zadáte v elektronických knižních obchodech, jako jsou třeba Kosmas nebo Knihcentrum. Snad by vás mohla zajímat i některá z předešlých knížek – např. Existenciální kakao, které dostalo alternativní Mobelovu cenu.

 

Nejnovější básnická sbírka

Nu, Češi zrovna nemají velké štěstí na počet držitelů ceny Nobelovy. Ale smějící se bestie si umějí poradit a s tímto deficitem se dokážou zdárně vypořádat. Nemáme-li Nobela, můžeme mít Mobela, a ne jednoho, že… Nicméně nyní vážně. Co je to Mobelova cena a za co se uděluje? A kdo byl Mobel?

Řeknu vám, kde je Mobelova ulice! Najdete ji v obci Čisovice kousek od Mníšku pod Brdy a bydlí v ní básník Alois Marhoul, o němž se proslýchá, že má s Mobelem a jeho alternativní cenou pro básníky něco společného. Ale to jsou jen dohady. V každém případě to, že jsem Mobelovky dostal již dvě, mě potěšilo. Řekl bych, že jiné podobné nezávislé ocenění u nás není. Přitom Mobel rozdává své ceny už víc než deset let a mezi laureáty se vystřídala významná jména i autoři spíše neznámí.

Takže Mobela jsme úplně neobjasnili. Nezbývá než časem vyzpovídat také Aloise Marhoula… Zabýváte se i nakladatelskou prací, a jeden čas jste dokonce řídil Nakladatelství Bondy. Na které autory či žánry se zde zaměřujete? A daří se vám se vším uspět komerčně, nebo máte své tržní hity, které svým prodejem nepřímo pomohou „zadotovat“ něco nekomerčního?

No, Nakladatelství Bondy, které mám se spisovatelem Lubošem Koláčkem, je hodně neziskové. Respektive podařilo se nám vydat i pár komerčních hitů – v posledních letech třeba knížku Daniely Kovářové a Ladislava Jakla Pivař a blondýna či sérii publikací Renaty Lien Čepelkové o čínské medicíně (Jídlo jako lék, Houby jako lék a další), na zbohatnutí to ale nikdy nebylo. My nejvíce vydáváme poezii českých autorů a drobnou uměleckou prózu. Z toho jsou bohužel minimální příjmy. Dotovat podobné knihy moc nemůžeme, tak hledáme jiné způsoby financování. A pevně věříme, že teď, když knížky patří do nulové daňové sazby, přece jen najdeme recept, jak udělat i z poetických titulů komerčně úspěšné zboží.

Vytvořil jste také několik dialogových knih se známými osobnostmi. Na kterou z nich vzpomínáte nejraději?

Asi nejpřekvapivější byla knížka A příště lépe, kterou jsem napsal s Naďou Urbánkovou. Dostal jsem se k ní dost kuriózně – v redakci mi sdělili, že volala Urbánková. Nikdy jsem se s ní předtím nesetkal, a tak jsem z toho „čul" nějaký průšvih. Ale nebylo to tak – Naďa mi sdělila, že by chtěla, abych s ní udělal rozhovorovou knihu. Divil jsem se, co jí to napadlo. Bylo to zrovna v době, kdy se vyhrabávala z rakoviny, a tak se octla v hledáčku bulváru. Paní Urbánková mi vysvětlila, že nechce novinářům znovu a znovu povídat o sobě – že by to raději spláchla jednou pro vždy v knize, kterou napíše někdo seriózní. Zalichotilo mi to. Nebylo to ale úplně lehké povídání, protože umělkyně to vzala opravdu z gruntu, a tak mi vyprávěla i o věcech opravdu drsných, třeba o tom, jak ji znásilnil tatínek.

 

Kniha rozhovorů s Naďou Urbánkovou

Napsal jste také pár knih s politickým kontextem. Např. útlou brožurku Kdo je za tím?, dvě knížky o sametové revoluci (Viděno deseti a Tajemství 17. listopadu) a jednu o rozpadu Československa. Co byste o nich řekl?

Paradoxně si nejvíc cením té první. Napadlo mě napsat před prvními polistopadovými svobodnými volbami takový malý manuál. Obešel jsem, tuším, dvacet tehdejších politických stran a vyzpovídal jejich lídry. S knížkou jsem byl docela spokojen – všichni mi blahopřáli, že to je skvělý nápad, a tak jsem čekal, že se to bude i dobře prodávat. Bohužel tehdejší nakladatel na mou knížku zapomněl a prakticky jí před volbami nedostal na trh! To mě velmi mrzelo.

 

Politická publicistika také patří do portfólia Dušana Spáčila

Co se týče knížek o sametové revoluci, zatáhli mě do toho můj kamarád, nakladatel Sváťa Štefl, a můj básnický kolega Karel Sýs. Vysvětlili mi, že by chtěli udělat knížku, která by objektivně shrnovala svědectví o událostech roku 1989. Měly se v ní objevit rozhovory jak s „lůzry“ – bývalými funkcionáři KSČ, tak i s vítěznou polistopadovou garniturou. Já jsem měl dát dohromady svědectví vítězů, Karel poražených. Kniha byla docela úspěšná, a tak se dočkala druhého dílu. Víc mě ale zajímala práce na knize Jak praskaly švy, kde jsme se – s mou spoluautorkou Kateřinou Čechovou – pokusili popsat okolnosti rozpadu Československa. V Bratislavě jsem se kvůli knize sešel například s Vladimírem Mečiarem, Jánem Čarnogurským, Milanem Kňažkem či Jánem Slotou a v Praze s Václavem Klausem, Petrem Pithartem, Zdenkem Jičínským a s dalšími protagonisty kontroverzního, ale za poklidný průběh nakonec obdivovaného „rozvodu“ obou našich národů. Tohle byla práce, jakou bych jako někdejší adept historické vědy dělal rád častěji. Žel, podobných příležitostí nebylo mnoho.

Nedávno jste veřejně zmínil, že do vašeho života v určitém období vstoupila i křesťanská víra. Co bylo impulsem k rozhodnutí dát se pokřtít již jako dospělý a do které církve vás křest přivedl? Předpokládám, že vaše druhé jméno, Matěj, jste dostal při křtu.

Já nevím, zda do mého života víra náhle vstoupila. Spíš jsem si potřeboval v sobě udělat pořádek. Nějaká víra byla ve mně vždy, v ateistické rodině jsem se ale trochu ostýchal v tomto směru nějak projevit. Jenže pak jsem začal intenzivně psát poezii – a křesťanské metafory mi tak nějak přicházely na jazyk samy. Nechtěl jsem být za konjunkturálního podvodníka, nechtěl jsem být v kostele – kam jsem občas zašel přemýšlet a rozjímat –cizincem. Tak jsem absolvoval křesťanskou přípravu a nechal jsem se v Církvi československé husitské pokřtít. Jsem rád, že jsem to absolvoval, děkuji za nádherná setkání s duchovními, zejména s nesmírně charismatickou farářkou Jiřinou Mojžíšovou. Ano, ve víře mě to posílilo. Přiznám se ale, že jsem zůstal dosti vlažným farníkem. Do kostela se často nedostanu, víru i nadále cítím jako něco velmi soukromého.

Vaší manželkou je novinářka, publicistka a známá filmová kritička Mirka Spáčilová. Co vaši společní potomci? Také se vydali stejným profesním směrem jako rodiče, nebo udělali profesní výhybku úplně jinam, podobně jako vy ve vztahu k tatínkovi?

S manželkou Mirkou jsme spolužáci z fakulty žurnalistiky. Dcera Tereza je také novinářka. Toho času je sice na mateřské, nicméně je pravděpodobné, že se za pár měsíců vrátí do své domovské redakce – Reflexu. Máme od Terky dvě vnoučata, sedmiletého Tondu a téměř dvouletou Haničku. Zda se novinařina stane i jejich osudem, nevím, ale moc bych jim to nedoporučoval. Připadá mi, že je to v současné podobě povolání odsouzené k zániku. Tedy pokud nejste datový analytik. Bojím se, že povolání novinový či časopisecký redaktor a reportér zmizí – třeba tak, jako za mého života už úplně zmizely dříve velmi ceněné profese sazeče či metéra.

A tradiční otázka na závěr. Co nového chystáte do budoucna, ať již v osobním či tvůrčím životě? A mimochodem, co taková kniha vlastních vzpomínek, není také v budoucím plánu?

O tom nerad mluvím – jak se říká, nejvíc pánaboha pobavíte, když začnete mluvit o svých plánech. Mohu ale prozradit, že jsem pomýšlel na paměti v podobě básnického cyklu o mé rodině a době. Nakonec se mi takových básniček podařilo dát dohromady jen pár – najdete je na konci mé poslední sbírky Veď mě ve tmě.

Děkuji za rozhovor. A ty vzpomínky v nějaké podrobnější prozaické podobě bych na vašem místě ještě zvážil, mohly by být zajímavé nejen pro historiky…

 

Vložil: Radovan Lovčí