Z Ostravy do Prahy se dvěma taškami, rozvedená, s puncem děcáku. Odposlechnuté životy Ely Novákové

Foto: Pixabay

Popisek: Ilustrační foto

Ráda naslouchám a povzbuzuji lidi k vyprávění. V mém věku už vím, že nikdy není tak dobře, aby nemohlo být lépe. I to, že všechno nepěkné se člověku děje proto, aby, až se z toho oklepe, měl zase pocit, že život je krásný. Protože on krásný je. Se všemi těmi příběhy, které by někdy vydaly na tlustý román, jindy na scénář k černé komedii. Dějí se kolem nás a my je sledujeme a říkáme si, jak jen je tohle možné. Budou vás zajímat i bavit osudy obyčejných lidí? Mě baví a jsem si jistá, že nejen vládcové tvoří dějiny, každý člověk do nich přispívá svým drobným kouskem.

Čas běží jako o závod a je to už zase hezkých pár let, co jsme s kamarádkou hledaly spolupracovnici do webového magazínu, který jsme si vysnily. Někoho, kdo by to, co my napíšeme, uměl prodat, protože v tom my prostě chodit neumíme. Jednoho dne zazvonil telefon a na scéně se objevila podivuhodná paní Ema. 

Sešly jsme se v kavárně a po pár větách nám bylo jasné, že se na nás valí zase jeden fatální příběh ženy, které se život obrátil naruby. Ema nám bez okolků sdělila, že má v peněžence dvě stovky a veškerý její majetek se nachází ve dvou úhledně sbalených cestovních taškách. Pohledná a upravená pětačtyřicátnice nepůsobila nijak sklesle, to spíš my jsme obě začaly propadat chandře, jak se její vyprávění košatilo. Vlastně po nás nic nechtěla. Jen ji napadlo, že dvě ženské podobného věku by ji mohly vyslechnout a ona že by nám mohla zkusit s něčím pomáhat, protože stejně nemá do čeho dloubnout. Jenže co s ní, když neměla zaměstnání ani střechu nad hlavou? Jak se v takové situaci vůbec mohla ocitnout? Je z toho vůbec rozumná cesta ven? Nakonec byla, ale cesta to byla trnitá. 

Holka z děcáku se může leda tak vdát

Ema vyrostla v sociální péči státu. Do dětského domova se dostala ve věku, kdy vzpomínka na matku byla jen mlhavá a nikdy po své rodině nepátrala. Proč taky, když ji nechtěli a vždycky tu naštěstí byl někdo, kdo se jakž takž postaral. Mezi tetami v děcáku se sice nenašla žádná, na kterou by chovanka později vzpomínala s láskou a něhou, jak se o tom píší scénáře televizních seriálů, ale také žádná z nich nebyla tyranka hodná nenávisti. Prostě dělaly, co mohly, aby houf dětí různého věku byl najedený, oblečený a chodil do školy. Na rozdíl od většiny ostatních tam Ema chodila ráda a slušně prospívala, takže po základce dostala doporučení na střední pedagogickou školu. Dětský domov se tak přes týden proměnil v dívčí internát, další vychovatelky a houf puberťaček, které s přibývajícími lety hledaly stále častěji únik do kina, za zábavou, na rande. Emě zbývalo většinou jen to poslední, protože nepatrné kapesné od státu stačilo tak na jedno kino měsíčně a nějakou tu levnou cetku, aby se mohla trochu ozdobit.

Blížila se maturita, v osmnácti letech se za ní definitivně zavřely dveře dětského domova, zbyl internát a sociální podpora. Vybavena dílem zkušeností starších holek z ulice, dílem romantikou dívčích románů, které radostně hltala, usoudila Ema, že se prostě musí vdát, jinak skončí někde na nuzné ubytovně, maturitním vysvědčením oprávněna vychovávat cizí děti v mateřské školce, ale odsouzena k životu bez vlastní domácnosti. Na hezkou nohatou holku v ostravských ulicích kluci lepili jako vosy. Ona ale hledala takového, jehož rodina se smíří s holkou z děcáku bez peněz a bez majetku a především takového, který s ní bude mít kde bydlet. V době reálného socialismu to samozřejmě znamenalo, že si vezme mladého muže, který ji přivede do bytu rodičů, nebo uloví chlapíka s vlastním zázemím, ale o hodně staršího. Nakonec se našel kompromis. Karlovi bylo třicet, byl čerstvě rozvedený a žena ho vykopla z družstevního bytu na sídlišti zpátky k mamince do starého domku ve Vítkovicích. Proč, to zjistila Ema brzy. 

Jsi mladá, tak makej

Karel měl solidní úřednické místo v železárnách, takže v hornické Ostravě mezi věčně přiopilými chlapy ze šachet a oceláren působil jako terno. Svatba byla parádní, o to se postarala Karlova matka, která tím chtěla sousedům zalepit oči před tím, že syn se žení podruhé a bere si nemajetného o jedenáct let mladšího sirotka. Tím ale veškerá paráda skončila. Maminka vládla domku železnou rukou, Karel chodil do práce, s chlapy na fotbal a za zábavou a Ema se stala služkou v (ne)vlastním domě. Nastoupila do práce, ale brzy otěhotněla, porodila syna a tchyně i manžel usoudili, že nejlepší bude, když zůstane doma.

Chátrající domek potřeboval opravy, a tak se z Emy stala zednice, instalatérka, ale také zahradnice a chovatelka drůbeže a králíků. Roky letěly, domek dostal nový kabát i vymazlený interiér, syn rostl, Karel byl pořád někde v luftu a Ema si zvykla na to, že se vaří jen to, co řekne tchyně a podle jejího rozpisu se také dokolečka uklízí, seká tráva, odchovávají kuřata a králíčci a sklízí se rybíz, mrkev a cibule. Šatů k tomu moc nepotřebovala, stejně je oblékala, jen když se vypravila na nákup, jinak si vystačila s pár tričky a domácími kalhotami. Sametová revoluce vítkovický domek obletěla kruhem, Karel sice musel dvakrát změnit zaměstnání, kupodivu si ale vždycky polepšil. Když Ema naznačila, že by vlastně také mohla jít do práce, slyšela vždycky stejnou odpověď. Nic ti doma nechybí, práce je tu dost, tak makej a buď ráda, že do práce nemusíš. Že by ta klec byla zrovna zlatá, o tom tady řeč není, klec to ale byla. Ema neměla kamarádky, kromě dvou sousedek, které ale žily úplně jinak, a tak si s nimi moc nerozuměla. Karel svůj společenský život žil jinde, domů k nim někdo nechodil, protože maminka si to nepřála. Emě zbývala občas televize, knížky a samozřejmě nekončící práce kolem domu a poslouchání o tom, co Karel zažil v práci. Zvykla si na to, nejspíš proto, že vlastně jiné domácí zázemí nikdy nepoznala. 

Když dítě vyletí z hnízda, můžete vyletět také

V domku nastala revoluce ve chvíli, kdy se dvacetiletý syn rozhodl, že už má babiččiny a tátovy nadvlády dost. Místo v Ostravě si našel zaměstnání v Praze, naštvanému otci sdělil, že od něj nic nechce, dal se dohromady se dvěma kamarády, pronajali si v Praze dohromady byt a jednoho dne se bez rozloučení odstěhoval. Mámě řekl jen: Až tě to tu taky konečně přestane bavit, přijeď za mnou, máš také právo na vlastní život. Něčemu takovému Ema ale vůbec nepřikládala váhu, ona se z domu, který vlastníma rukama dala dohromady, nikdy nehne, myslela si. Netušila, že všechno bude brzy jinak. Na Karla přišla několikátá míza a zamiloval se, tentokrát do ženy o dvacet let mladší. Tahle mužská láska nezná hranic ani překážek. Tou nejmenší je manželka. Karel nelenil, s Emou se rozvedl a bez zábran ji vyhodil z domu. A tak se ocitla se dvěma taškami na cestě do Prahy. Co zažila ve velkoměstě, to vám dovyprávím příště. 

Pokračování ve čtvrtek 16. listopadu

Vložil: Ela Nováková