Jaké jsme si udělali Krajské listy, takové je máme aneb Proč se autoři přou i mezi sebou. Komentář Štěpána Chába

Foto: Markéta Vančová pro Krajské listy.cz

Popisek: Krajské listy.cz fungují již deset let, kupodivu a zaplaťpánbu (skoro 11)

Kdysi jsem pár měsíců psal pro Britské listy. Bylo to za pakatel a tamní šéfredaktor měl tendence nejen zasahovat do textů tím, že mazal celé věty a odstavce, se kterými nesouhlasil, ale do autorského textu vpisoval i své myšlenky, své věty a odstavce, aniž by se pod ně podepsal. Byla to zvláštní zkušenost. Ve srovnání s Krajskými listy.cz dost rozdílná. Naprostá (a v dnešní době bezprecedentní) svoboda v tom, co psát, kterou nám zajišťuje naše šéfredaktorka, je z mého pohledu nesmírný dar, který se celé redakci Krajských listů.cz dostal.

Samozřejmě, že se (v mém případě) s naší šéfovou občas nad tématem kousneme a zhádáme se. Ač, vlastně, teď už moc ne, to spíš v začátcích, kdy jsme na sebe byli schopní i řvát a navzájem si dávat košem. Ale vždycky tak nějak s důvěrou a přátelsky. Přičítám to tolerantní letoře naší šéfové, která do hádání se o tématu netahá osobní rovinu. Tím chci říct, že když spolu nesouhlasíme, neznamená to, že dáme na index nejen téma, ale i sebe navzájem. Také, trochu si přihřeju polévku, jsem se naučil naslouchat jejím zkušenostem. Když něco tvrdí, není to mimo mísu. Záhodno se nad tím zamyslet. A ač mě to občas krká, po týdnu mi dojde, že měla pravdu. Holt, zkušenosti.

Je dobré nad sebou mít někoho, kdo umí dát dobře míněný pohlavek na to správné místo a v tu pravou chvíli. Ale to platí spíš pro mě, který zastávám na Krajských listech.cz jistou privilegovanou pozici každodenního komentátora. Už šestým rokem, bezmála dvaapůl tisíce komentářů. Prý, to netvrdím, to jen reprodukuji jiné, se stoupající kvalitou (za tou stojí právě i péče naší šéfové, která si mě prostě vychovává k neradikálnosti, kdy k věci má člověk přistupovat s mírou, protože barikády jsou pro děcka. Je to tak. Ač… i dobře postavená barikáda umí divy).

Ale pravidla KrajskýchListů.cz do mě vtloukla až nehorázně hluboko. Píšeme s mírou a bez barikád. Dobrá. Ale její lpění na tom, že své argumenty si musím obhájit, podložit je fakty,  vystříhat se jakékoliv nevědomé i vědomé lži, možný omyl že se přizná a omluví se za něj. A pokud si svůj text neobhájím fakty, tak se nebude publikovat. Za celou dobu mi šéfová stopla dva články. Seřvali jsme se přes telefon jako hyeny, ale nepustila, protože jsem se u nich ztratil ve faktech a dostal se na scestí bájesloví. To se pak přátelská šéfová přeměnila na vzteklého psa. Každý článek pročte ostřížím okem. Nevadí, když s článkem nesouhlasí, když argumentačně sedí a autor si jej obhájí, publikuje se. 

A je vlastně zvláštní, že jsme se viděli v reálném světě za celých šest let jen třikrát. Zato přes telefon jsme prožvanili desítky hodin. Je ten svět prazvláštní. Tomáš Koloc, ten takové zřízení nemá rád. Nejradši by byl pospolu s redakcí někde v kancelářích a všechno probíral osobně. Nesnáší tu odtažitost doby. Tomáš miluje osobní kontakt, pohled do očí, rozpředenou diskusi, rád si sedne do hospůdky k pivu a k něčemu dobrému (ač, teď moc nemůže, musí držet přísnou dietu). Z redakce online je nesvůj. Ale když zavolá, je to často hovor na hodinu, protože probrat se to prostě musí. Musí, stůj co stůj.

Nevím, mám, nemám? Sehrál jsem i jistou roli diplomata, kdy se Tomáš s naší šéfovou dostali do rozbroje, který hrozil odchodem Tomáše, je to tak dva roky. Oni jsou oba takoví zarytí a často neschopní argumentačně ustoupit, když jejich protějšek projevuje příliš emocí. To byla vypjatá chvilka, kde jsem sehrál roli diplomatického poslíčka. Spolu v tu dobu komunikovat nechtěli a nekomunikovali. Tak veškerá jednání probíhala přese mě. Přese mě, který mám paměť jako vzorkovnice pro výrobu cedníků. Takže to, co jeden druhému vzkazoval, to jsem velmi nešťastně komolil a měl pocit, že tím celé dojednávání pohnojím a Tomáš nám uteče do světa poezie a vlastních vzpomínek a jejich sepisování. Neutekl. Nakonec jsem jako diplomatova špatná kopie obstál. A i díky tomu se na Krajských listech.cz objevila třeba nedávno polemika Tomáše s panem Vodvářkou ohledně Izraele. Krásná polemika, která ukázala, že jedině diskusí se někam posuneme.

Náš pan učitel Korityák si letos vydupal, že uděláme redakční sraz. Ale sejít se jako celá redakce? Dvakrát jsme se měli sejít. Když to bylo na spadnutí poprvé, volá pan učitel s tím, že na vedlejší louce si udělali mládežníci nepovolenou technopárty a že v místě setkání není slyšet slova. A tak přišel druhý termín. Tam jsem do toho hodil vidle já s tím, že mě kardiolog poslal na kuchání do nemocnice. A tak se to odložilo až na dobu, kdy se z toho vylížu (ještě chvíli, něco málo týdnů, drahý pane učiteli).

Včera mi volala Adina Janovská. Řešili jsme redakční záležitosti, ale u toho jsme si navzájem vyznali obdiv. Ona pravila, že je obdivuhodné, že denně sepíšu komentář (oni jsou na mě teď všichni takoví hodní, když mám hrudník vejpůl). Že to ona by nedokázala. Na to jsem jí upřímně odpověděl, že její Tajnosti slavných bych zvládl sepisovat dva týdny, pak by mi došel dech. A došel. Jé, jak mně by to nešlo. Když jí volám, má místo vyzvánění štěkání psů. Vždycky mě to vyvede z míry.

Máme v redakci i pana Ondřeje Suchého. No ano… toho Ondřeje Suchého. Ale pána Boha, před tím já se stydím. Tomu jsem ještě ani nenapsal. Nejsem hoden ani jako rohožka. Ale vždycky se vrhnu na jeho nový text. Protože v jeho textech je ten starý svět s laskavým humorem a takovým slovním pohlazením. Patří to ke KrajskýmListům.cz.

Najít KrajskéListy.cz, to pro mě bylo požehnání. Ne, to si nechte vyprávět. Vrátil jsem se z pravidelné obchůzky po jednom zapomenutém severočeském městečku, kde jsem si vystřihnul další marné kolečko při hledání práce. Má kariéra copywritera skomírala na oubytě, já s ní. Na FB na mě vyskočil inzerát. Hledáme redaktora na Krajské listy, říkám si echt co, další, kam napíšu a nikdo mi neodpoví. Ale napsal jsem. Za půl hodiny odpověď - napište článek, na ukázku. I takových už bylo, zaúpěl jsem. Ale sedl jsem, během půl hodiny sepsal trochu přiblblý a naivní první komentář a poslal ho. Deset minut na to telefonát a v něm - dobrý den, Anna Vančová, Krajské listy, tak vás bereme.

Po téměř dva půl tisících komentářích jsem si dovolil jeden rozněžněle redakční. Na pondělí tam už teď visí jeden, který vysvléká Německo do naha, polévá ho dehtem a sype peřím. Je proč, je za co. Ale to až v pondělí. Dnes trochu něhy. 

Vložil: Štěpán Cháb