Tajné zbraně keltských válečníků. Záhady života
29.10.2023
Foto: Se svolením Muzeum T. G. Masaryka v Rakovníku
Popisek: Nejcennější keltská plastika, nalezená na našem území, pochází zřejmě z 3. století př. n. l. Opuková pětadvaceticentimetrová hlava s typickým keltským nákrčníkem, který zařazoval svého nositele mezi honoraci, byla objevena v obecní pískovně v Mšeckých Žehrovicích na Rakovnicku 19. května 1943 při chytání zloděje písku. V obavě ze zabavení nálezu nacisty byla do Národního muzea převezena tajně.
Keltové byli ve své době velmi dobří a obávaní válečníci. Žili ve světě starověku, kdy jedinou šancí k přežití bylo perfektní ovládání meče a štítu. O keltských válečnících nám tak zůstala nejedna legenda či hrdinský epos. Nakolik jsou však tyto legendy pravdivé?
Občas se zřejmě keltským válečníkům leccos přibájilo ústním podáním, avšak u některých bájí můžeme směle předpokládat pravdivé jádro.
Barbarský zvyk
Nejvíc válečných zpravodajství máme samozřejmě od Římanů, kteří byli s Kelty neustále v křížku. Římané totiž všechny své válečné aktivity velmi svědomitě zapisovali. V Caesarových Zápiscích z války Galské i dalších spisech nalézáme zmínky o podivných přípravách keltských bojovníků před bitvou. Mezi stojícími bojovníky procházeli druidi i jejich černě oděné ženské protějšky, hovořili k vojsku, proklínali nepřítele a zcela zřejmě je psychologicky připravovali k boji. Popíjení jakéhosi nápoje před bitvou, podávaného druidy, byl zcela jistě inspirací nejen pro tvůrce seriálu o Asterixovi a Obelixovi.
Taktika keltského útoku byla velmi jednoduchá, spoléhali na první mocný a zničující úder. Jejich útok byl skutečně impozantní a děsivý. Bojovníci dávali okázale najevo své pohrdání smrtí, vrhali se směle do největší vřavy, zjevně nevnímajíce bolest z utrpěných zranění. Z těchto popisů je zcela zřejmé, o co šlo druidům v přípravě bojovníků před bitvou. Pokud se jim podařilo bojovníky uvést do změněného stavu vědomí, pak mohli mít opravdu snížený práh bolesti, neomezenou odvahu a byli schopni výjimečných fyzických výkonů.
„Nad hlavou se mu až k mrakům vznášela kypící záplava rudého ohně a jisker, zrozená z jeho divokého vzteku. Vlasy se mu zježily, až se podobaly věnci z větví rudých trnitých keřů, obrůstajících okraje propasti.“ (Táin bó Cúailnge) Legenda o Cuchulainnovi, nejznámějším mýtickém irském hrdinovi, dále popisuje, jak nesmírný žár jeho těla rozpouštěl sníh a jak voda v moři syčela, když se v ní byl ochladit.
Z nordických pověstí známe berserky, což měli být právě bojovníci, kteří se v zápalu boje dostávali do stavu nepříčetné zuřivosti. Méně je už známo, že právě toto slovo má keltský původ a je složeninou slov ber-serek čili bez oděvu. A Římané opravdu často popisují keltské válečníky, kteří s nimi bojovali prakticky bez oděvu, jen pomalovaní na těle modrou barvou. Vykládali tento zvyk jako barbarství, avšak neuvědomovali si praktický význam tohoto zvyku. Malování modrou barvou na tělo nemělo jen rituální význam, nýbrž šlo o vynikající dezinfekci. Keltové totiž k tomuto účelu používali výtažek z borytu barvířského (Isatis tinctoria L.), takže zatímco oblečený a nutně propocený a špinavý bojovník mohl po nepodstatném zranění očekávat těžké komplikace, nahý a pomalovaný berserk měl mnohem vyšší šanci na přežití.
Létající Morgen
V mnoha keltských legendách se vyskytují odkazy na zvláštní místo v nadpřirozeném světě. Jedná se o Caer Nefenhir (pevnost nejvyššího nebe), jež má devět pater. Tuto pevnost střeží devět sester, panen, které uplatňují vesměs přívětivou moc nad těmi, kdo přicházejí z našeho světa. Pověst o devíti pannách se traduje na nejrůznějších místech keltského světa (mimo jiné i u nás na Malém Blaníku). V irských pověstech je básník Taliesin nazývá jmény. První z panen se nazývá Morgen, je prý nejen nadevše krásná, ale vládne i dokonalými znalostmi léčení. Mezi různými druhy umění, jež Morgen ovládá, jmenuje básník Taliesin také létání. Morgen se prý naučila létat na jakýchsi podivuhodných perutích a tomuto umění učila i své sestry. Šlo jen o fantazii a obdobu Ikarova mýtu?
Umělá ruka
V Irsku žil kdysi král jménem Nuada, který vedl národ Danaanů (prý předchůdců dnešních Irů) proti bájným Firbolgům. V boji přišel o ruku, a tak mu druid Diancecht zhotovil kovovou, s níž prý mohl pohybovat stejně jako s živou. První kyborg byl na světě? Omyl! Vývoj šel dál. Nuada, který mezitím získal přídomek Stříbroruký, nebyl se svojí rukou příliš spokojen, a proto mu Diancechtův syn Miach a dcera Airmid vyrobili novou ruku z masa a kostí a pomocí magie mu ji připevnili. V souvislosti s Nuadou Stříbrorukým se však naskýtá zajímavá paralela s našimi českými pověstmi. V oblasti Koněprus na Berounsku se velmi často hovoří o pokladu, který může nalézt pouze muž s železnou rukou a žena se zlatým vlasem.
Mohla by mít tato pověst stejný základ s legendou o Nuadovi? V každém případě je kraj kolem Koněprus plný legend s evidentně keltským původem.
Bouře a mlha
Mnoho keltských bájí obsahuje zmínky o mlze nebo bouři, kterou dokázali seslat druidové na nepřítele. Mlha, seslaná ve vhodnou chvíli na tábor nepřítele, se objevuje hned několikrát v artušovských mýtech, bouře, zahánějící nepřátelské nájezdníky, se vyskytuje v keltských pověstech pravidelně. Jde jen o fantazii lidových vypravěčů?
Ráno 25. srpna roku 55 př. n. l. připlouvá Caesar v čele své válečné flotily k britským břehům. Na vrcholcích bílých útesů South Forelandu jej upoutaly postavičky druidů, o nichž se domníval, že jen kontrolují pohyb nepřátelských lodí, a tak si nevšímal jejich podivného počínání a gest, která prováděli. Měl ostatně jiné starosti, při vyloďování se málem dostal do obklíčení a toužebně očekával další lodě své flotily s jezdectvem a zásobami, aby už konečně těm zatraceným Keltům zatopil. Nestalo se. V okamžiku, kdy se očekávané lodě objevily na obzoru, přihnala se nečekaně prudká bouře od severovýchodu a lodě rozehnala nebo rozbila. Caesar se ocitl bez zásob a jízdy. Byl nucen urychleněse vrátit na pevninu a neúspěšný pokus o invazi vydávat před senátem za průzkum bojem.
O rok později vyrazilo proti britským břehům 740 římských lodí s 30 000 vojáky a dvoutisícovou jízdou. Na bílých útesech opět stáli druidové. A opět se přihnala silná bouře, která velkou část Caesarových lodí rozbila. Tentokrát však Caesar invazi nevzdal a požádal o doplnění zásob z Říma. Co je však podivné? Že by si přísně exaktně uvažující Římané neuměli vybrat příznivější období s lepším počasím? Nebo to prostě byla smůla?
Válečný zpěv a magie
„Byly tam nespočetné rohy a trouby, které vydávala jejich armáda. Jejich zvuk byl tak hlasitý a pronikavý, až se zdálo, že hluk nepochází z lidských hlasů a trub, ale z celé krajiny najednou.“ (Polybius, Histories, II, 29)
Keltové považovali hudbu za jednu z nejnebezpečnějších zbraní. Válečný zpěv nebyl výsadou jen husitských sborů. Dochovaly se nám dobové popisy keltských válečníků, kteří před bitvou zpívali, hráli na nejrůznější nástroje a vůbec tropili strašný rámus. Jejich válečné protějšky prý tato hudba a zvuky naprosto demoralizovaly a vnášely zmatek do jejich řad. Je jasné, že válečný zpěv byl mohutnou psychologickou zbraní. Nemůžeme si na tomto místě nevzpomenout na legendární skotské dudáky, kteří prý za druhé světové války dokázali bez jediného výstřelu obrátit celou německou divizi k panickému úprku.
Mezi nadpřirozenými bytostmi (sidhe) se v irských pověstech objevuje tajemných devět dudáků z Brega, kteří doprovází hrdinu Conaireho. Jejich hudba je činila nepřemožitelnými. „Bojovat s nimi znamená bojovat proti stínům. Budou zabíjet a nebudou zabiti.“
Hudba, vyluzovaná na různé nástroje, měla v pověstech vždy magický účinek. Posvátnou irskou Taru například dlouho sužoval jakýsi skřet. Přicházel v noci a vrhal na město ohnivé koule, jež zapalovaly vše, s čím přišly do styku. Žádný z mužů však proti němu nemohl bojovat, neboť skřet mezitím hrál na svoji harfu melodii, při níž každý upadl do hlubokého snění.
V pozdější době vikingských nájezdů na irské pobřeží se dochovala pověst o harfenících, jejichž hudba prý dokázala obrátit a zahnat pověstné dračí lodě. Může být na těchto zdánlivě nadpřirozených historkách zrnko pravdy?
Strašlivý druidský vítr
Vraťme se ještě do keltských historických mýtů. Keltští druidové prý ovládali kouzelnou zbraň, nazývanou druidský vítr. Tento zvláštní „vítr“ dokázali rozpoutat právě pomocí jakéhosi magického zpěvu. Účinek byl dokonalý a strašlivý. Nepřítel následkem druidského větru naprosto ztratil orientaci, bojovníci propadali panice a v hrůze prchali z bojiště. Nezřídka přitom postižení válečníci obraceli zbraně proti sobě a totálně dezorientovaní pak válčili sami se sebou.
Je možné, že právě tato fantastická bájná zbraň mohla být zcela reálná. Jak se praví v mýtech, k jejímu vyvolání bylo potřeba hudebníků. Keltové používali nejrůznější hudební nástroje, mezi nimi však byly i poměrně obrovité, několik metrů dlouhé trouby, nazývané karnyx. Jak hluboký zvuk asi dokázaly vyluzovat? Jsou totiž známy účinky infrazvukových vln o frekvenci 7-8 Hz. Tyto účinky jsou v podstatě shodné s popisem řádění druidského větru. Lidé, vystavení tomuto infrazvukovému chvění, ztrácí orientaci, propadají panice, případně hynou na zástavu srdce a kolaps vnitřních orgánů.
Pokud opravdu v starověku existoval nástroj, schopný vyluzovat podzvukové vlny, máme vysvětlení i pro biblické trouby z Jericha, které sice nemusely bořit zdi, avšak jako zbraň mohly být nepřekonatelné.
Převzato z časopisu Záhady života
_20231028.jpg "Záhady života")
Vložil: Redaktor KL