Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Český Mrazík Otomar Korbelář se nepáral ani s Gagarinem. Sobota Jaromíra Janáka

komentář 28.10.2023
Český Mrazík Otomar Korbelář se nepáral ani s Gagarinem. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Otomar Korbelář

Vzpomínka autora rubriky, hercova kolegy z Hudebního divadla v Karlíně.

Muzikál My fair lady, o kterém jsem v této rubrice už několikrát psal, přeložil do češtiny bratr básníka Jiřího Ortena Ota Ornest, otec herců Jiřího Ornesta a Ester Janečkové, skvělý divadelník, který se během své válečné emigrace v Británii naučil anglicky. Když se pak po válce stal ředitelem Městských divadel pražských, už od konce 50. let začal ve svých překladech uvádět západní klasiku v tak skvělých inscenacích, že na jejich premiéry neváhali přijíždět sami autoři, jako Švýcar Friedrich Dürrenmatt, Francouz Jean-Paul Sartre anebo anglická první dáma světové detektivky Agatha Christie. Jméno starého pana Ornesta trochu zapadlo, když se za normalizace stal disidentem, kterému povolili jedině redigovat tiskoviny Židovské obce, ale jeho české verše z My fair lady (jako „Já se dnes odpoledne žením, zvony ať vyzvání bim bam“ anebo „Velikej hřích je běhat za jinejma, ale máš-li kapičku štěstí, nikdy to na tebe nepraskne“) byly už tak slavné, že se zakázat nedaly:

 

 

Inscenaci My fair lady u nás v karlínském divadle ale od začátku pronásledovala smůla. Obsazení bylo hvězdné, profesora Higginse hrál a zpíval Míla Zavřel (tatínek Vlasty Zavřela, co dnes mluví Homera Simpsona) a jeho nejlepšího přítele, plukovníka Pickeringa, legendární Otomar Korbelář, představitel titulního Freda Floka (co ve filmu Těžký život dobrodruha hlaholil „Sám já chodívám rád“ ), ale i tuláka Macouna, skladatele Kmocha, Jana Roháče z Dubé (v prvním čs. celovečerním barevném filmu), a zvukově též legendárního Mrazíka, takže jeho bohatýrský hlas si nejspíš vybavíte, když si v duchu položíte nekorektní otázku: „Je ti teplo, děvče?“.

Mezi tyhle bardy se jednou s tlačenkou odkudsi shora v hlavní roli Lízy Doolittleové vtlačila oblastní herečka, která ze všeho nejvíc připomínala dřevo. Pletla si osoby, zapomínala jména, motala se s pološíleným výrazem po jevišti, a měla-li se s někým setkat, hledala ho na opačné straně, než dotyčný stál. Když oslovila slavného pana Korbeláře „paní Higginsová“, i starý herecký harcovník si musel schovat obličej do kapesníku, aby nebylo vidět výbuch smíchu, načež přišel slavný dostih v Ascotu. Uprostřed nejlepší společnosti secesně oblečených dam a pánů se umělkyně postavila na rampu, došla jí slova, a místo proslulé věty, která v překladu pana Ornesta zní „Hejbni tou svou shnilou p….í“, na kterou diváci čekali, vytřeštila oči a vykřikla na celé vyprodané divadlo: „Do p….e!“ Pak omdlela.

Jindy zase během dialogu Higginse Zavřela a Pickeringa Mrazíka Korbeláře zcela mimo předepsaný scénář odkudsi vstoupila starší drobná paní, která na vodítku vedla ratlíka. Chvilku koukala do pusy Otovi, pak odešla k Mílovi Zavřelovi, a u obou zjišťovala, jestli mají všechny zuby. Oba herci pokračovali v dialogu, Ota Korbelář vzal paní kolem ramen a zvolna ji směřoval mimo jeviště, ale paní se nedala:

„Víte, že jsem vás vždycky milovala?“ oznámila Korbelářovi. Ten jí dal pusu na čelo a Míla Zavřel se zatím pokoušel odlákat ratlíka k inspicientovi. Moc mu to nešlo a ratlík si své místo na jevišti označkoval. Vyčůral se panu Korbelářovi na pěkně vyleštěnou jezdeckou holínku. Lekl se toho, co vyvedl, paní se vytrhl a běžel k inspicientovi, který v hrůze vyskočil na židli a volal o pomoc.

Rutinér Korbelář celou scénu přehlušil tím, že se chytil za srdce a řekl romanticky: „Tak vy jste mě milovala?“
„Milovala, ale teď už mě nechte, musím za psem, toho taky miluju. Já zase přijdu.“
„Přijďte zas!“ povzbudil ji Korbelář reklamně, ačkoli si očividně myslel pravý opak.

Jindy se zas hrála opereta Král tuláků od světoznámého amerického Čecha Rudolfa Frimla (který se proslavil i tím, že když za ním na Broadwayi přišla žádat o roli začínající Barbra Streisand, poradil jí, ať se radši vdá). Ve scéně, kde měl Franta Voborský uvést Villonova krále Ludvíka Jedenáctého, kterého hrál Ota Korbelář, mu ale z úst vyšlo: „Promluví Jeho Veličenstvo král Ludvík… Ludvík… Oto, kolikátej jsi?“ Pan Korbelář si stoupl, podíval se klidně na Františka a svým mohutným mrazíkovským hlasem zahlaholil na celé hlediště: „Já nevím, Franto!“

A tak to bylo s Otou Korbelářem pořád, jeho osobnost dokázala v očích diváků překrýt jakýkoli debakl. Tato jeho schopnost se pak rozšířila na celé divadlo. Taková opereta Mam´zelle Nitouche se jednou dohrála až do konce bez škobrtnutí, jen na konci, k postavě, která se jmenuje dost složitě major de Chateau-Gibus (D´Šató-Žiby), přijde představitel zásadní role a sděluje mu:
„Tak tu svou Corinnu si můžete nechat, majore… majore…“

Po pár sekundách ale bylo s výrazem Co se s tím budu párat? proneseno suverénní dokončení:
„Nechte si ji, majore Gagarine!“

Pomocný zdroj: Wikipedia

 

QRcode

Vložil: Jaromír Janák