Potkat válku v pražském metru. Svět Tomáše Koloce
komentář
26.10.2023
Foto: Wikimedia / VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0
Popisek: Stanice Anděl, dříve Moskevská
Projel jsem tenhle týden zase Prahou. Venkovan, který sice v dětství trávil v Praze všechny víkendy a v dospělosti v Praze sedm let bydlel a osmnáct let tam byl hlášen, ale dnes jí jen jednou za čas projíždí, má výhodu, že není zatížen oním slavným pohledem pomalu vařené žáby, která si při každodenním zvyšování teploty ani nevšimne, a je na polívku.
Většinu nových poznatků z Prahy obyčejně získám v metru. Zjistil jsem tam i to, že má metropolitní mládež novou módu, kterou jsem u nás na oblasti zatím nezaregistroval – nikotinové papírky, které se vkládají do ústní dutiny, a ačkoli jsou děti z nich fest „zhulené“, můžou si je legálně nacvakat v automatech, jichž je najednou všude plno.
Co mě ale tentokrát nejvíc udeřilo do očí, byl dojem, který bych vyjádřil: Pachatelé afér a teroristických činů už ani nemusí přicházet s žádnou migrační vlnou, když je z našinců pomalu vyrábí doba a dnešní média, která by bez nich nemohla existovat. Už během vstupu do metra se svíjí asi patnáctiletý kluk a kříčí: „Nééé, nebij mňééé!“ a nad ním stojí bezradná maminka. Za chvíli se zvednou a kluk sebou práskne zase a zase řve. Autista to není (pracoval jsem s nimi, nenapovídá tomu slovník ani průběh „performance“). Je to pravděpodobně nevychovaný spratek, který si touto v dnešní době globálně módní formou s matkou něco vyřizuje. Pak na protější nástupiště přijede metro, jehož řidič zlověstně troubí a troubí. Jdu se podívat proč, ale neděje se nic než to, že lidé patrně nastupovali moc pomalu. Nastoupím do metra jedoucího protějším směrem a přemýšlím na tím, co by se muselo stát, aby tak troubil v době ještě tak před deseti nebo i pěti lety, načež mě vyruší výkřik spolucestujícího, který si klestí cestičku k přestupu vzteklým křikem: „Z cesty, nebo vás zabiju!“
Deprivovaných (a deprimovaných) nás už před čtvrt stoletím, kdy jsem v Praze ještě pobýval prezenčně, byla spousta. Vzpomínám si, jak se mě starý jogín v oranžovém sárí, jehož tehdy znala celá Praha (jezdil metrem tam a zpátky s papundeklovou cedulí popsanou texty o nenásilí) poeticky zeptal: „Nechcete podepřít? Vypadáte jako raněné zvíře…“ To bylo tehdy, kdy se ještě všechny výbuchy odbývaly v nitru. Ven zřejmě pronikly v době, co z metra zmizely komunistické odpadkové koše z kameniny se znakem hlavního města Prahy, a vystřídaly je eurokontejnery v ceně jednoho milionu, které podle dobrozdání výrobce ve svých útrobách zadrží i výbuch středně velké nálože výbušniny.
Jeden malý velký muž, který žil v letech 1946 – 2018 a období mezi svými mandáty ve funkci generálního ředitele ČRo trávil v malé kanceláři dílčího šéfa skupiny, která vyráběla pořady pro málo poslouchanou frekvenci, s níž jsem měl co dělat taky já, tehdy s nezbytnou cigaretou a slovenským přízvukem v ústech vyřkl proroctví: „Doba, kdy si všichni mohli dělat srandu ze všech, auta byly hranatý a tvrdý chlapi klidný, protože kouřili, skončila. Dneska sou všechny hrany oblý, všichni děsně ohleduplný, čvaňháka jim v hubě nenajdeš – ale podle mě z toho bude válka…"
Na druhou stranu: I v metru lidé, co jsou klidní, ještě žijí. A to doslova: chlapeček, který právě dopsal úkoly vytahuje ze školní tašky obrázek a hrdě ho ukazuje mamince, zatímco na druhé straně vagónu odkrývá pán ve vatovém kabátě květovaným šátkem přikrytý košík a ukazuje stejně oblečené paní vedle živou husu. Uprostřed vystajlovaných turistů a reklam z kampaní, o nichž raději nechci hlouběji přemýšlet, je tahle husí dvojice něco jako dotek minulosti. Ačkoli ve své „van-men-soutěži“, že podle vzezření metrocestujícího skoro vždycky poznám národnost, pro ujištění často zajdu „na náslech“, tady to vůbec není potřeba. Mám radost, že k nám z evropského východu přijíždějí i ti, kdo si to sociálně nepochybně zaslouží…
À propos k ukrajinskému tématu: Už před časem jsem si v našich luzích a hájích všimnul samostatných výsadků církve budoucích 144 tisíc spasených, v nichž misionáři výhradně z východoslovanských etnik rozdávali jen časopisy napsané v ukrajinštině. Teď – zřejmě reagujíce na notoricky známý fakt, že jazykem většiny příchozích z Ukrajiny není ukrajinština, ale ruština – přidalo vedení misie ruskou jazykovou mutaci a na titulní straně aktuálního vydání jejich časopisu se zrovna píše o „carství Boha“. Napadá mě: Politici můžou být radikální, jak chtějí, ale biblický jazyk nezmění - nejen pro Rusy, ale i pro Ukrajince a Bělorusy bude české „Boží království“ už vždy „Božím carstvím“, protože v době, kdy se Bible překládala pro jejich předky, jim všem vládl car. A tak jako u nás za 105 let od vzniku republiky dávno přestala být slova „Rakousko-Uhersko“ a „císař“ sprostými (částečně i proto, že jsme pak zažili daleko horší impéria...) a dnes nám dokonce mnohdy evokují spíš idylu zašlých časů, možná už zítra čeká totéž ty, kdo dnes nenávidí jakoukoli zmínku o někdejším soužití Velko-, Malo- a Bělorusů. A za čas v Kyjevě někdo založí divadlo jako to naše cimrmanovské, které bude v alegorii časů cara či SSSR pojednávat o zlořádech zcela aktuálních, a diváci budou porovnávat a vzpomínat.
Zdroj: Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc