Ženich babí Kubánkové z Ženy za pultem a poslední baron? Pohádkový král Bohuš Záhorský byl bonviván s botami z toulavého telete. Tajnosti slavných
25.10.2023
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Bohuš Záhorský jako důchodce Matějíček v seriálu Žena za pultem
VIDEO Známe ho hlavně v rolích dědečků, v mládí měl ale k jejich rozvážnosti na míle daleko. Místo betonu a odvážných mostních konstrukcí mu mnohem víc voněly šminky, takže otce důstojného a uznávaného profesora zklamal na celé čáře. Díky odvaze a svobodomyslné povaze ale dostal šanci vyrůst po boku Jana Wericha.
V seriálu Žena za pultem, nesmrtelném, i když kontroverzním díle tvůrčího tandemu dvou Jaroslavů, scenáristy Dietla a režiséra Dudka, se zahleděl do očí Marie Mottlové alias babí Kubánkové a byla z toho svatba. Ve skutečnosti se ale do chomoutu nikdy zrovna nehrnul, přestože… nebo možná spíš proto, že se po celý život hřál na výsluní přízně dam. Tajemstvím jeho úspěchu byly vybrané způsoby a galantnost, které mu u kolegů vysloužily přezdívku poslední baron. Okouzlujícího společníka a gentlemana všechny kolegyně přímo zbožňovaly. Bohuš Záhorský měl velmi široký repertoár, od milovníků a úředníčků přes policisty či zloděje až po velké šéfy. Do paměti publika se zapsal především jako bezkonkurenční představitel různých dědků a stařečků, obdařených životní moudrostí, citem, ale často také tvrdohlavostí a zatrpklostí. Nejspíš si jej vybavíte jako intrikánského komořího Langa z komedie Císařův pekař – Pekařův císař či krále z pohádek Hrátky s čertem a Šíleně smutná princezna.
Císařův pekař – Pekařův císař:
Bóža v zajetí snů
Jmenoval se Bohumil, někdy je uváděno i Bohuslav, a za studií mu kamarádi říkali Bóža. Synek z dobré rodiny se narodil 5. února 1906 v Praze, otec inženýr Jan Záhorský stavěl mosty, později přednášel na ČVUT a jako národní socialista se věnoval i politice. Bohuše se ale už v dětství tak okouzlilo divadlo, že nakonec přešel v kvintě z gymnázia na konzervatoř studovat herectví. Současně začal vystupovat v avantgardních projektech Jiřího Frejky a jeho Zkušební scény, kvůli otci ale používal pseudonym Bóža Horský. Nakonec nedokončil ani konzervatoř a v roce 1925 nastoupil do angažmá v Divadle Rokoko, které ale brzy zbankrotovalo.
Od kočovníků k Osvobozenému divadlu
Několik dalších let zakusil naplno strasti herecké profese. Prošel legendární kočovnou divadelní společností Anny Steimarové, jednu sezónu strávil i v novém Uměleckém studiu Vladimíra Gamzy, a pak znovu spolupracoval s Jiřím Frejkou. Důležitým se pro něj stalo setkání s E. F. Burianem, díky němuž získal v roce 1929 angažmá v Zemském divadle v Brně, kde odstartoval spolupráci s režisérem Jindřichem Honzlem. S ním pak přešel do Prahy, na scénu legendárního Osvobozeného divadla, v němž působil až do roku 1938. A právě spolupráce s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem měla na jeho další růst obrovský vliv. Důležité role si zahrál ve všech jejich stěžejních hrách a díky nim také vstoupil na stříbrné plátno.
Smrt obchodního cestujícího:
Vyrostl díky Werichovi
Poprvé stanul před kamerou v roce 1931 jako sourozenec hlavní ženské hrdinky v komedii Pudr a benzin. V dalším filmu na něj připadla menší role nezaměstnaného, v posledním snímku Svět patří nám z roku 1937 už ztvárnil dějově významnou postavu podvodníka Dexlera. Mezitím začal účinkovat i v projektech jiných režisérů a v druhé polovině třicátých let se jeho filmografie začala rozrůstat. Během okupace si několikrát zahrál mimo jiné i ve filmech Oldřicha Nového. Mezitím byla činnost Osvobozeného divadla v roce 1938 nuceně ukončena, takže poté začal hrát v Divadle U Nováků a v roce 1940 přešel do Nezávislého divadla, na jehož jevišti strávil téměř celou válku.
Od klasiky po Lenina
Jeho poslední štací před osvobozením se stalo Intimní divadlo, které bylo po válce přejmenováno na Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého (dnešní Švandovo divadlo). Na jeho jevišti ale strávil pouze jedinou sezónu a celé jeho další divadelní působení bylo od roku 1946 spojeno s Národním divadlem. I tady zpočátku účinkoval jen ve vedlejších rolích, což mu ale umožnilo hned v první sezóně nastudovat neuvěřitelných deset premiér. I později sice hrál spíš vedlejší postavy, které ale dokázal povýšit na výrazná herecká vystoupení. Zaujal v klasických kusech, nevyhnul se však ani tendenčně pojatým excesům, jako byl Nezapomenutelný rok devatenáctý, v němž si dokonce zahrál V. I. Lenina. Na jevišti Národního divadla stanul naposledy v Jiráskově Lucerně, která měla premiéru v lednu 1976.
Pokračování v pátek 27. října
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo, Česká televize, Encyklopedie Prahy 2, Šemanovice.cz, Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo)
Vložil: Adina Janovská