Nejskotačivější kůzle Václav Neckář: Cena slávy někdy tíží. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Se svolením Supraphon

Popisek: Václav Neckář na kompletu Osmdesát / Největší hity 1965–2023, který právě vydává k jeho životnímu jubileu hudební vydavatelství Supraphon. Kromě průřezu celou jeho kariérou přináší i novinku Snílek, za níž opět stojí Jaromír Švejdík a Dušan Neuwerth, autoři populární Půlnoční.

„Tomu neuvěříš, on skáče dva metry do výšky a ještě přitom zpívá,“ vykládal hudební dramaturg plzeňského divadla Alfa Bohuslav Ondráček hvězdě souboru Martě Kubišové. Byl březen 1964 a na konkurzu jej právě ohromil na první pohled plachý dvacetiletý chlapec z Ústí nad Labem. Řediteli na rozdíl od něj přišly zpěvákovy pohyby „divné“, ale Václav Neckář nakonec angažmá dostal. A následujících šedesát let náš showbyznys neopustil.

Kombinace hraní, zpívání a tance společně s pořádnou dávkou klukovského charismatu byla od počátku hlavní značkou „divadelního dítěte“, které díky angažmá rodičů vyrůstalo v ústeckém divadle a od dětství také v případě potřeby vypomáhalo na jevišti. Do pohraničí poslali jeho tatínka v pětačtyřicátém, měl hrát v divadle, uvolněném odsunutými Němci. Synu Václavovi byly necelé dva roky a práci v divadelních kancelářích sehnala i maminka účetní. Synek si už v dětských letech připsal několik rolí v opeře, ale když se po maturitě na místním gymnáziu hlásil na DAMU, nepřijali jej. Na necelé dva roky se uchýlil do divadla v Mostě, kde měl půlený úvazek technika a „eléva“ pro menší role. Na začátku roku 1964 mu ale ředitel oznámil, že jeho místo nemůže dál držet.

Na konkurzu v Plzni tedy vlastně hrál o veškerou svou budoucnost. Velmi rychle se ukázalo správné oko Bohuslava Ondráčka a nová posila se v souboru stala hvězdou. A protože jeho patron i s Martou Kubišovou dostali nabídku z pražského divadla Rokoko, vykoplo to během roku do metropole i kariéru Neckářovu. Pražský showbyznys se v té době teprve rodil, a když jste na správném místě, umožňuje vám dostat se na vrchol velmi rychle, takže Václav hned po několika měsících v Rokoku bral třetí místo v anketě Zlatý slavík. Na nedostižné duo Karel Gott – Waldemar Matuška sice koukal z dálky, ale proti čtvrtému Jaromíru Mayerovi získal třikrát tolik hlasů. Třetí místo se pro něj stalo v této anketě stábilním (s příležitostnými výkyvy na druhou nebo čtvrtou příčku) na dalších skoro dvacet let. I když o tom sám později vtipkoval, že „na tu moji malou postavu už je toho bronzu trochu moc“.

Čtyři odmítnutí

Na DAMU se neúspěšně hlásil celkem čtyřikrát, ale hned rok po svém oslnivém nástupu všechny absolventy divadelní akademie překonal, když neodolatelnou hereckou kreací ve filmu Ostře sledované vlaky zásadně přispěl k získání Oscara. Plachý mladíček Miloš Hrma, který mezi pubertálními sny o ženách spadne do protinacistického odboje, je v jeho podání skutečně okouzlující.

V divadle začal vystupovat v trojici s Helenou Vondráčkovou a starou známou Martou Kubišovou. Trio rozverného kluka, popové princezny a trochu tajemného chraplavého altu vymyslel opět Bohuslav Ondráček, který také pečoval o jejich repertoár a celkovou prezentaci. Ve spojení s textařem Zdeňkem Rytířem vznikla sestava, mající potenciál ovládnout československou scénu a prorazit i v zahraničí.

Neckář si mezitím i sólově připisoval hity, které vládly hitparádám a chytaly se v rozhlase. Ze soboty na neděli, Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě, Šalalali nebo Lékořice (původně mimochodem napsaná jako legrační výzva v televizní estrádě) utvrdily jeho pozici dívčího idolu, ale kritici si, zejména po zhlédnutí „Vlaků“, dovolili poznamenat, že Neckářovy pěvecké i výrazové možnosti jsou mnohem širší a měl by toho využít. Vyhledáván začal být i jeho filmový typ, srovnávaný s Vladimírem Pucholtem, největší „chlapeckou“ hvězdou Československé nové vlny. V roce 1967 natočil slavnou pohádku Šíleně smutná princezna, o rok později znovu s Jiřím Menzelem zazářil v roli Pavla Hvězdáře v hořké komedii Skřivánci na niti. Ještě předtím ale natočil v sovětské produkci na Kavkazu film Kolonie Lanfieri. Právě při jeho natáčení jej zastihl 21. srpen 1968.

Hvězdný rok a půl

Okupace zcela otočila politické kormidlo v zemi a  kámen na kameni nezůstal ani v showbyznysu, identifikovaném jako jedna z hlavních příčin „polednové krize“, jak bylo jazykem politbyra nově nazváno uvolnění Pražského jara. Ale ten rok a půl, než se nový režim dostal ke kormidlu, byl v Neckářově kariéře asi nejhvězdnější. Natočil „Skřivánky“, ale hlavně zpíval s Helenou a Martou. Trio v roce 1968 zazářilo na hudebním festivalu v Cannes, následně dostalo angažmá v slavném pařížském divadle Olympia a všem začínalo být zřejmé, že přerůstá formát Rokoka, kde musí fungovat jako součást dramaturgického záměru ředitele Vostřela.

Na oslavě narozenin Kubišové počátkem listopadu 1968 se definitivně rozhodli odejít z divadla a rozjet to jako kapela na vlastní pěst. A opět za nimi stáli skladatel Ondráček a textař Rytíř. Jmenovali se Golden Kids, do češtiny to překládali jako nejen „zlaté děti“, ale také „zlatá kůzlata“. Neckář sám sebe v nadsázce zařadil jako „nejskotačivější kůzle“. 

V nadšení z nové výzvy ještě stihli kratší šňůru před Vánoci, rok 1969 pak byl ve znamení průniku na mezinárodní scénu pod křídly německého vydavatelství Polydor. Úspěšnou show Micro-Magic-Circus na začátku roku 1970 vystřídal podobně ambiciozní program Music Box No. 2, který na prvních koncertech skutečně měl fantastický úspěch. Agentura Pragokoncert, která skupinu zastupovala, měla ale v důsledku politických změn nového ředitele a kovaný komunista František Hrabal si jako varování všem ostatním vybral k likvidaci Martu Kubišovou.

Martin pornoskandál

Když k němu počátkem února přišel do kanceláře Václav Neckář, očekával, že se bude hovořit o velké koncertní šňůře na Slovensku při mistrovství světa v lyžování. Místo toho mu ředitel předložil několik pornografických fotografií a vyzval jej, aby potvrdil, že na nich je vyobrazena Marta Kubišová. Neckář to odmítl, přestože na něj ředitel tlačil několik hodin. Přesto se „pornografická aféra“ stala podkladem pro vypovězení smlouvy Martě Kubišové ze strany Pragokoncertu, vydavatelství Supraphon, rozhlasu, televize i všech dalších institucí showbyznysu.

Nakonec se ukázalo, že zmíněné fotografie Hrabal bez jakékoliv úpravy vystřihl z dánského pornočasopisu. Kubišová po více než roce u soudu zvítězila (Neckář u soudu přednesl klíčové svědectví), ale zrušenou smlouvu jí nevrátil nikdo. Trojnásobná zlatá slavice pak byla dvacet let držena nejen mimo showbyznys, ale také v maximální možné izolaci. Václav Neckář se s ní ale nikdy nepřestal stýkat a nikdy nepřestal na všech možných stranách zkoušet možnosti vrátit bývalou kolegyni na pódium.

S Vondráčkovou se nakonec dohodli, že ukončí spolupráci a každý to zkusí v showbyznysu sám. Václav založil novou kapelu Bacily, v které byl původně hlavním hudebním mozkem kytarista z Golden Kids Ota Petřina, ale velmi rychle se dominantní figurou zákulisí stal Václavův mladší bratr. Už v dětství v Ústí nad Labem, když pořádali pro děti ze sousedství koncerty z balkónu, Václav zpíval a dělal show, zatímco jeho bratr, který podle učitelky klavíru disponoval absolutním hudebním sluchem, jej doprovázel na všechny možné nástroje. Na tuto dělbu práce navázali i v Bacilech a funguje i po padesáti letech dodnes.

V sedmdesátých a osmdesátých letech Bacily celkem úspěšně přepínali mezi popem, který drželi na vkusné úrovni, a progresivním rockem. Kritika o Neckářovi tvrdila, že je mezi zpěváky snad jediný, komu lze věřit, o čem zpívá. Herecké a taneční nadání dokázal směrovat ve prospěch uměleckého sdělení a mezi odborníky patřil k nejoceňovanějším. Nebál se experimentovat, třeba ke čtyřicítce přišel s překvapivým „zklidněním“ na převážně akustickém triptychu Příběhy, písně a balady. Na druhou stranu byli Bacily průkopníky velkolepých pódiových show včetně kouřových efektů. Jednou to ale pyrotechnik přehnal a kapela málem zapálila Hudební divadlo v Karlíně.

Cena slávy

Za statut hvězdy frontman platil nezbytnými kompromisy s režimem, který hvězdy šedesátých let rád ukazoval jako důkaz kontinuity, ale také je nutil k bezpodmínečné loajalitě. Hned počátkem sedmdesátých let Václav prozíravě odešel od agentury Pragokoncert, poté co ředitel Hrabal po svědectví u soudu při „pornografické aféře“ i veřejně vykládal, že Neckáře zničí.

V režimu, v němž umělec bez formálního zřizovatele nemohl fungovat, působil nejprve pod Pražským kulturním střediskem, a poté se uchýlil do Ústí nad Labem, do severočeské regionální agentury. Současně ale musel vstoupit do KSČ a podepsat Antichartu. A samozřejmě se o něj zajímala StB, které v průběhu let poskytl několik celkem bezvýznamných informací. Přesto po roce 1989 bulvár senzačně psal, že donášel na Martu Kubišovou, což se nikdy ani náznakem neprokázalo.

V polovině sedmdesátých let se z tlaku zhroutil (po střetu s obávaným kulturním tajemníkem ÚV KSČ Müllerem) a na nějaký čas skončil na psychiatrii. Přesto zůstal součástí populární scény a v roce 1986 získal titul Zasloužilý umělec. V prosinci 1989 si Marta Kubišová prožila svůj comeback na Koncertu pro všechny slušný lidi a před poslední písní si vzala mikrofon: „Tenhle koncert je pro všechny slušný lidi. A já si myslím, že slušným člověkem zůstal třeba i můj kolega Vašek Neckář,“ pozvala jej na pódium.

Hvězda tří oborů a šesti dekád

Přesto devadesátá léta znamenala pro zpěváka s certifikátem „komunistické hvězdy“ ústup ze slávy. Absence pravidelného vystupování se neblaze projevila i na Neckářově postavě. Nervy a nedostatek pohybu přivedly někdejší nejskotačivější kůzle k obezitě. Na podzim 2002 jej přímo při natáčení televizní show postihla mozková mrtvice. Několik měsíců se učil znovu mluvit a od té doby musí na pódiu používat čtecí zařízení. Přesto je schopen nadále koncertovat a vydávat desky. Jen z repertoáru raději vyřadil rychlejší písně.

V roce 2011 pak ještě jednou rozbil všechny hitparády. S písní Půlnoční, složenou pro film Alois Nebel, vyrovnaný a moudrý veterán naprosto minimalistickými prostředky znovu dokonale ovládl publikum. Film o starém venkovském železničáři současně uzavřel časový oblouk od jeho nejslavnější filmové role. Václav Neckář, který právě slaví osmdesátiny na pódiu a se svým publikem, je beze sporu největším multitalentem v historii českého showbyznysu. Hvězdou tří oborů a šesti dekád.

Zdroje: Čaj o páté s Golden Kids, Československá televize, 1968, Dobrou zprávu já přináším vám, TV dokument, 2022, Magický hlas rebelky, TV dokument, 2014, Václav Neckář, Jan Neckář, Vladimír Vlasák: Cesta do mé paměti, Příběh českého hitu: Václav Neckář - Půlnoční

Vložil: Jakub Vosáhlo