První dáma grafologie byla Češka. Záhady života

Foto: Se svolením Spektrum zdraví

Popisek: Grafologie - ilustrační foto

Přestože jde o jednu z nejzajímavějších žen, narozených v 19. století v jižních Čechách, nevděčná historie na ni téměř zapomněla. Příčinou tohoto nevděku může být fakt, že ve střední Evropě rozšířila obor, dodnes opovrhovaný částí „kabinetních“ vědců jako nevědecký. Dalším pak její svérázná povaha a vzhled. Jaká vlastně byla zakladatelka české a rakouské grafologie Dolfina Poppée? Šlo o racionální expertku na písmo, nebo také o mimosmyslově nadanou jasnovidku?

Vrchní policejní rada Josef Vaňásek si prohlíží došlou korespondenci, která byla ráno doručena do Bartolomějské ulice v Praze. V jednom obsáhlém psaní tento schopný policista a současně předobraz fiktivního vrchního rady Vacátka nachází zajímavou pasáž: „Pisatel listu je neúnavnou a energickou osobou, která je neobvykle pracovitá. Umí dobře odhadnout záměry a motivaci ostatních lidí. Může mít výbornou paměť a výjimečně rozvinuté organizační schopnosti i logické myšlení. Ve svých činech bývá vytrvalý a systematický. Současně disponuje neoblomným charakterem a přísností,“ čte udivený detektiv dopis grafoložky Rudolfíny Popperové.

Proč je Vaňásek tolik šokován předchozími řádky? Vyhlášené znalkyni písma totiž na zkoušku poslal k posouzení svůj vlastní rukopis. A její verdikt se nemýlil! Vaňásek to nakonec dotáhl na nejvyšší policejní post v meziválečném Československu právě díky své nesmírné pracovitosti. Ale také kvůli výjimečné paměti, inteligenci a systematičnosti. Svou roli sehrála i jeho schopnost číst mezi řádky v lidských povahách a úmyslech.

Měl však také své stinné stránky, vhodné snad pro vysoce postaveného kriminalistu, nikoliv však pro každého člověka. Tedy jistou strohost a přísnost, hraničící někdy až s bezohledností. Ale jak to vše mohla žena židovského původu vědět? Vždyť jí nikdo neprozradil, kdo je autorem dopisu. Jenže nadaná Dolfina dokázala získat některé informace jakýmsi záhadným způsobem. Tedy nejen ze vzhledu písma dotyčné osoby. Jako by je nasávala odněkud z prostoru. Co uměla tato historií zapomenutá dáma, která se od konce 19. století stala vyhledávanou znalkyní lidských charakterů mezi celebritami, ale i policisty?

Psali jsme

Byl Klement Gottwald zavražděn? Záhady života

Disponovala šestým smyslem

Tato výjimečná žena se narodila 8. září 1865 do početné židovské rodiny Popperových v Nových Dvorech. Pokud jste o malé jihočeské obci o několika číslech popisných (tehdy i dnes) nikdy neslyšeli, najdete ji zhruba v půlce vzdálenosti mezi Milevskem a Táborem. U Opařan. Malá Dolfina, jak jí někdy říkali, měla dalších devět sourozenců, patřila však mezi slabší a poněkud odstrčené děti. Snad právě proto se naučila později prosadit v i prostředí, které jí nebylo zrovna dvakrát nakloněno, a stát si za svým. A to přestože si její rodina, představovaná otcem Heinrichem a matkou Karolínou, neměla materiálně na co stěžovat. Měli totiž od hraběte Kolowrata pronajatý rozlehlý hospodářský velkostatek, kde malé děvče prožilo poměrně idylickou část svého dětství. Později se Popperovi přestěhovali do nedaleké Bechyně, malebného lázeňského městečka. Zámožná „famílie“ také Rudolfíně umožnila získat vzdělání na německé škole pro učitelky v Praze. A vzápětí se projevila její výjimečnost a inteligence.

Kromě češtiny a němčiny se během dospívání a rané dospělosti naučila hovořit šesti dalšími jazyky. Šlo o francouzštinu, angličtinu a italštinu, výborně se domluvila také polsky, srbsky a maďarsky. Už jako mladá se začala zabývat dešifrováním různých typů lidského písma. Jako jedna z prvních na světě se tak vydala po nesnadné cestě písmoznalectví, které je známější jako grafologie. Podle různých prvků byla Rudolfína následně schopna určit povahu, způsob myšlení, míru inteligence i zvyky a momentální rozpoložení dotyčné osoby. Často však i vzhled a nepřímo související okolnosti, které se k pisatelům vázaly. Pomáhal jí v tom snad jakýsi šestý smysl, či tajemná intuice? Navíc tato Jihočeška občas pro doplnění svých grafologických analýz používala i čtení z ruky zkoumaných osob.

Proč zakázali první přednášku

Historici se dodnes přou, zda byla Dolfina prvním člověkem v Rakousko-Uhersku, zabývajícím se seriózně grafologií. Proč? Tento obor byl v době jejího dospívání zatím nejednoznačně definovaným batoletem bez přesných pravidel, přestože možnými souvislostmi lidského charakteru s písmem se zabýval již ve 4. století před Kristem antický vědec a filozof s doslova renesančním rozletem, Aristotelés ze Stageiry. Za zakladatele moderní grafologie je pak považován francouzský kněz Jean-Hyppolite Michon (1806-1881), narozený necelých šedesát let před rodačkou z Nových Dvorů.

Jak mladá dívka testovala své schopnosti? V Bechyni se o ní traduje, že byla nejen výbornou pozorovatelkou lidských charakterů, vystupování, pohybů, vzhledu a chování, které ráda sledovala v tomto lázeňském městečku. Pouze na základě těchto znaků dokázala s vysokou pravděpodobností určit osobnost pozorovaného člověka. Možná i proto byla často některými lidmi označována za vědmu. Kromě členů své rodiny a známých si ke svým počátečním grafologickým experimentům vybírala i náhodně oslovené hosty z bechyňských lázní. U těch kromě chování a vzhledu zkoumala především styl jejich písma. Přestože už měla v tomto oboru nemalé zkušenosti, ještě v roce 1894 jí rakousko-uherské místodržitelství v Praze zakázalo uspořádat v tomto městě přednášku o grafologii a souvisejících poznatcích. Pochybovali snad byrokratičtí úředníci mocnářství o vědeckosti grafologie stejně jako v některých skeptických kruzích i dnes?

Rudolfína Popperová alias Dolfina Poppée na jediném dochovaném snímku, pořízeném kolem roku 1910; foto Bibliografie dějin Českých zemí, Historický ústav AV ČR

Když se odlišnost neodpouští

Dolfina byla navíc žena a podle zaostalých názorů většiny evropské veřejnosti konce 19. století patřila jen k plotně a dětem. Že by představitelka něžného pohlaví mohla veřejně přednášet, samostatně se zabývat rozborem písma, psychologií, nebo dokonce vědou, z toho naskakovala mnoha akademikům a úředníkům husí kůže. Popperová prostě nezapadala do škatulky. Ale co když se v tomto ohledu až tolik nezměnilo? Ano, ženy jsou již považovány za rovnocenné mužům (alespoň ve vyspělém světě – pozn. redakce), jenže i v „pokrokovém“ 21. století se v některých kruzích neodpouští veřejně prosazovat neortodoxní a „neschválené“ názory. Převládající dogmata nám často určují autority, které jsou autoritami často jen díky svým titulům či funkcím. Jindy, což je ještě smutnější, díky svým finančně silným sponzorům. Nerozhodují tedy bohaté korporace o tom, které názory či hypotézy skončí v propadlišti dějin, a které se dostanou na výsluní?

Ale zpátky k naší grafoložce. I ona byla mnoha současníky zatracována a zesměšňována včetně některých členů její rodiny. Odlišnost jí v očích mnohých přisoudila cejch černé ovce, přestože o ní později policejní rada Vaňásek pronesl následující pochvalná slova: „Nebyla to šarlatánka, a myslím, že něco uměla… Když byl v Trojanově ulici proveden dvojnásobný pokus vraždy, kdy vrah falešně vyplnil přihlašovací lístek, oběma ženám rozbil hlavy, pokradl něco peněz a zmizel, zůstal po něm jen přihlašovací lístek. Přinesli jsme ho paní Poppée. Prohlédla písmo a hned povídala – to psal někdo, kdo má co dělat s něčím chlupatým. Počkejte… byl to asi holič.“

Mohla být náhoda, že když se policie řídila jejími radami, asi za týden opravdu našla pachatele vražd? Kupodivu jím byl holič-parukář! Že by tedy převládající názor nemusel být vždy ten jediný správný? Žena z Nových Dvorů byla zřejmě víc než obyčejná písmoznalkyně.

Psali jsme

Šestý smysl mě děsil. Záhady života

Osudové setkání v lázních

Popperové se zpočátku v grafologii, přes její nesmírný talent, nedařilo prorazit, až nakonec pomohly její usilovnost a náhoda. Nebo snad osud? Po odmítnutí její pražské přednášky se dostavila na místodržitelství a požádala referenta o několik náhodných rukopisů. Potom před překvapeným úředníkem provedla několik velmi přesných rozborů osobnosti pisatelů. Podle webu Osvetarijihu.cz ji vzápětí ohromený c. k. úředník zařídil diplom k provozování písmoznalectví v Čechách i v Rakousku. A ona náhoda? K té došlo v tlačenici v Mariánských Lázních (podle jiné verze v bechyňských lázních – pozn. redakce). Talentovaná znalkyně písma tam šlápla omylem na nohu jiné dámě. Situace jako ze špatné komedie se nakonec vyvinula v omluvný rozhovor, v němž Jihočeška popsala své nezvyklé schopnosti. Co bylo poté?

Ukázalo se, že nová známá se stýká s princeznou parmskou a kněžnou bulharskou, Marií Luisou Bourbonsko-Parmskou, k níž byla Rudolfína pozvána. Za rozbor písma kněžna zaplatila písmoznalkyni celých 20 zlatých. To byla tehdy nemalá finanční částka a první Rudolfínin honorář. Úspěch otevřel odbornici na lidské povahy cestu do vysokých kruhů. Následně Popperová uspořádala v lázních úspěšnou přednášku s vysokou účastí. Zatímco účastníci byli nadšeni, menší radost projevovala její vlastní rodina. Rudolfínini rodiče se jí po této události dokonce zřekli. Jenže vytrvalá a odvážná žena se nedala od své cesty odradit. Přes spokojené klienty získávala čím dál více zakázek a kontaktů. Až se nakonec sama stala slavnou.

Uznání samotné císařovny

Už z dřívější doby se Popperová osobně znala s českým hudebním skladatelem a dirigentem Oskarem Nedbalem. Tento slavný hudebník působil počátkem 20. století jako dirigent vídeňského symfonického Tonkünstler orchestru, ale pocházel z Táborska. Na jeho doporučení se dostala až do vídeňského paláce šlechtičny Pauliny Klementiny Metternichové. Traduje se, že ani během prvního příchodu k této aristokratce to neměla rodačka z Nových Dvorů jednoduché. Měla čekat dlouho v předpokoji na přijetí, přičemž tajemník před ní trhal došlé dopisy. Při tom si měl pod vousy broukat, že jde o samá budižkničemu a žebravé darmožrouty.

Když však jeden útržek spadl k Dolfininým nohám, sebrala ho a prohlédla. Vzápětí měla pronést: „Ale tento muž je opravdu slušný a pracovitý! Navíc velmi toužebně čeká na odpověď.“ Překvapený tajemník se zeptal, jak to ví, načež mu Rudolfína odpověděla, že to pozná z písma. Po vpuštění ke kněžně Metternichové byla aristokratka z rozborů mnoha rukopisů tak nadšená, že ji doporučila svým dalším vlivným známým. Vzápětí se první česká grafoložka dočasně usadila ve Vídni, kde měla velký úspěch.

Kromě zmínek v mnoha novinách se o její služby začala zajímat rakousko-uherská smetánka. Jednoho dne se za Poppée (jak znělo její příjmení v německém tvaru) zastavil hrabě Gustav Warsberg, který s sebou přinesl několik rukopisů k posudku. Když ho vyslechl, Rudolfína šlechtice několik dnů neviděla. Poté se však za ní do jejího vídeňském bytu zcela nadšený vrátil. „Víte, čí to byl rukopis?“ zeptal se řečnickou otázkou. Po sdělení grafoložky, že nemá tušení, jí sdělil šokující okolnost. Jednalo se o písmo rakouské císařovny Alžběty Bavorské, známé také jako Sissi!

Psali jsme

Strašidelné Jevany. Záhady života

Ve službách rakouské policie

„Kromě mojí matky mi ještě nikdo neřekl tolik pravdivého, jako Poppée,“ měla sdělit na hodnocení svého písma krásná Alžběta, proslulá zvláštními zvyky a drastickou dietou. Právě díky Sissi se o schopnostech zdánlivě obyčejné ženy z Čech dozvěděli další vlivní lidé, od zástupců šlechty přes vídeňské bankéře a továrníky až po umělce a také muže zákona. „Tak se stalo, že se naše Madam stala přísežnou znalkyní písma u Zemského soudu ve Vídni a začala úzce spolupracovat s policií nejen ve Vídni, ale i v Lipsku, Berlíně a Praze. Byl to první případ nejen v Rakousku, ale i v celé Evropě, kdy je žena povolána k úřední činnosti. Přesto musela překonat i nedůvěru vysokých úředníků, jak to lapidárně vyslovil šéf státního zastupitelství ve Vídni, hrabě Lamezam,“ píše se opět na internetových stránkách Osvetarijihu.cz.

Od té doby pomohla vyřešit stovky zapeklitých případů, s nimiž policie nedokázala pohnout, a stejně pomáhala i soudům. Tím si však Popperová vysloužila nejen uznání. Následovala nenávist jiných, kteří pohrdali tehdejšími rakousko-uherskými úředníky. V spolupráci pokračovala i později, v dobách meziválečné Československé republiky, a to zejména se zmíněným radou Vaňáskem. Později však jako by tento přínos neexistoval. V seriálu Hříšní lidé města pražského, inspirovaném skutečnými případy rady Vaňáska, budete její postavu hledat marně.

Čarodějnice, nebo geniální průkopnice?

Do svého rodného kraje se z Vídně nebo Prahy vracela celý život, zejména léto často trávila u bratra v jihočeské Bechyni. V roce 1919 se dohodla se zdejší Židovskou obcí a pronajala si dům v Široké ulici, naproti synagoze. Za svéráznou a v té době již slavnou grafoložkou tam přicházelo množství obyčejných, ale i vážených osob, a to nejen z Československa. Svým klientům radila v mnoha zapeklitých záležitostech, s nimiž potřebovali pomoci. Kromě písmoznalectví využívala i čtení z ruky a další věštecké metody.

Zpočátku ji místní lidé oslovovali uctivě Madam Poppée, později však jako čarodějnici. Čím si tuto nelichotivou přezdívku zasloužila? Kromě Rudolfínina pronikavého pohledu, propalujícího každého do morku kostí, šlo o její neobvyklé schopnosti. A především o ponuré oblečení. Na stará kolena nosila vždy starobylé dlouhé černé šaty a klobouk. Během koupání v létě stejně laděný starodávný plavecký úbor. Mezi moderně oblečenými lázeňskými hosty v Bechyni tak působila poněkud zvláštně.

Když 8. března 1934 Rudolfína Popperová zemřela ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze na selhání ledvin, zanechala po sobě tři knihy o grafologických rozborech a systému. A především základy nového oboru, který se později prosadil nejen u policie, ale i v personalistice, psychologii a dalších odvětvích. Proč je dodnes mnoha vědci písmoznalectví zpochybňováno a na svým způsobem geniální obyvatelku Bechyně jsme téměř zapomněli?

 Převzato z časopisu Záhady života

Vložil: Redaktor KL