Eva Olmerová: Zasloužilá invalidní důchodkyně s StB v patách a úvahy o špenátu či zelí. Tajnosti slavných
23.10.2023
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Eva Olmerová v dokumentu z roku 1971 Zpěvačka
VIDEO Uzavřená a skromná, jindy hysterická a agresivní. Její život se proměnil v jeden dlouhý, nekonečný, smutný flám. Legendární Ella Fitzgerald dokonce chtěla, aby s ní jela na světové turné, komunisté ji ale nepustili ani do Drážďan. (Pokračování z pátku 20. října)
Zpívala vždycky tak, jako by to mělo být naposledy. Neustálý policejní dohled ji ale přiváděl k zoufalství a nedařilo se jí ani v partnerských vztazích. Muzikolog Leo Jehne v nevydané knize svých vzpomínek napsal že „její hlas se vlnil jako u největších bohyň jazzového zpěvu, někdy až tremolově vzrušeně, jindy zase plynul poklidně“. Věčnou provokatérku, která měla na dveřích cedulku Zasloužilá invalidní důchodkyně, se komunistům podařilo odsunout navzdory kvalitě až na okraj kulturního nebe a platí to bohužel dodnes. Pokud snad někdy uslyšíte její píseň, nejspíš to bude zas a znovu jen Čekej tiše, která už byla tak obehraná, že prý při ní Eva přemýšlela, jestli udělá k uzenému špenát nebo zelí.
Čekej tiše:
Rodinná anamnéza
Státní bezpečnost po ní šla systematicky. Hledala každou záminku, aby ji dostala, a Eva o tom dobře věděla. Byla nepohodlná nejen kvůli svobodomyslné povaze a provokacím, jimiž dávala najevo odpor, ale i kvůli rodinné „anamnéze“. Vedle dědečka Alexandra Olmera, který byl za války členem Benešovy exilové vlády, a strýce Otmara Kučery, jenž velel 313. peruti britského Královského letectva, přidal další černý bod do jejího životopisu i otec, někdejší prosperující živnostník, vyrábějící doplňky pro nejlepší pražské módní salony. Ve vězení si vytrpěla své. „Dokážeš si to představit? Toužíš po chlapský náruči, ale voblejzaj tě lesby a nemáš kam utýct,“ vyprávěla kamarádce. Ruce měla popálené od cigaret, které o ni típali, za mřížemi pak později skončila ještě jednou, když proměnila podmínku za autonehodu dalším řidičským karambolem. Celkem si odseděla dvacet měsíců.
Zakázaná Praha
První vytouženou jistotu jí přineslo až na jaře 1962 angažmá v divadle Semafor, vydrželo ale jen pár měsíců. Těsně před premiérou představení Šest žen Jindřicha VIII. dostala zákaz veřejného vystupování v Praze, a tak Jiří Suchý rozhodl o přesunu do Plzně a šest repríz s Evou alias Annou de Cléves v tamním divadle Alfa. Zpívala pak, kde se dalo. Se skupinou Mefisto big beat, s Traditional Jazz Studiem Pavla Smetáčka, s triem klavíristy Míši Poláka, s rozhlasovým orchestrem Karla Kraugartnera i s Country Beatem Jiřího Brabce. Podruhé se provdala za taxikáře Jana Dvořáka a ni tenkrát neměla při výběru šťastnou ruku. Po pouhých čtyřech měsících manžel emigroval a v hnízdečku lásky, které sama zařídila, jí nezbyla ani postel. Začala pít, ale pomohla jí práce, Viola ji umřít nenechala.
Černá kára:
Pečovatelka Grossmann
A pak přišel hit Čekej tiše, který pro ni otextoval Jiří Grossmann, a mohla se do Semaforu vrátit. V roce 1968 v něm měla vlastní recitál, podařil se malý zázrak, natočila své první, navíc anglicky zpívané album Jazz-Feeling. Zasloužil se o ně Leo Jehne, tehdejší umělecký šéf československé vývozní značky Artia, projekt vymyslel, pojmenoval a osobně ho jako dramaturg dotáhl do konce. Když do Prahy přijela v roce 1969 Ella Fitzgerald, nabídla Evě, aby s ní pokračovala v koncertním turné. Se „škraloupy“ v kádrovém profilu měla ale smůlu, její sen zmařil Pragokoncert, který ji nepustil ani do Drážďan. Normalizace pak její působení v Semaforu definitivně ukončila. „Grossman byl takový Evin guru. Když pak ale v roce 1970 zemřel, nebylo pro ni v Semaforu opět místo. Respektive nebyl, kdo by se o ni staral,“ připomněl hudební publicista a moderátor Miloš Skalka v pořadu Českého rozhlasu Osudové ženy.
Konečně album
Normalizace jí vynesla další zákazy, nesměla do rozhlasu ani na obrazovku, což pro zpěvačku znamenalo profesionální konec. Zbyly jí jen beznaděj a alkohol, který se stál součástí jejího životního stylu. V roce 1972 se vdala potřetí, o čtrnáct let mladší Jan Vaník vydržel její excesy rok. Přesto se v roce 1974 Jehne zasloužil i o vydání jejího druhého alba Eva Olmerová & The Traditional Jazz Studio, přestože jeho nahrávání už nebylo snadné. Zahajovala lahví červeného, nebyla trpělivá, světlé okamžiky, v nichž byla schopna natáčet, než se úplně opila, se stále zkracovaly. Alkohol si už nedokázala odepřít, ani když měla vystupovat, nikdo se neodvážil poslat ji třeba na festival do zahraničí. A její anglicky zpívaná alba se na náš trh téměř nedostala právě kvůli angličtině.
Proměny přítelkyně Evy:
Zasloužilá invalidní důchodkyně
Mimořádná zpěvačka, která skončila v letech 1963 a 1966 v Zlatém slavíku druhá za Evou Pilarovou, se prvního českého alba Zahraji pro mne dočkala až počátkem osmdesátých let. Bylo jí šité na míru, vydalo ho nakladatelství Panton a produkoval ho Michael Kocáb se svými rockery stejně jako v roce 1983 další album Vítr rváč. Jejím přístavem se stávaly hospody stále nižších kategorií, život proměnila v jeden dlouhý, nekonečný, smutný flám. V polovině osmdesátých let dostala invalidní důchod se zákazem jakkoliv si přivydělat. Neuměla být sama, pokusy o partnerský život končily průšvihem. Tím posledním byl alkoholik, modrooký popelář Jirka. Říkala, jak ho zabije železnou tyčí, a pak vstávala v pět, aby mu stihla usmažit k snídani řízky. Přesto od ní utekl k jiné, která ho měla z čeho živit.
Zbyl jen stín
Pak už následoval jen pád, k závislosti na alkoholu se přidaly vážné zdravotní problémy. Světlé okamžiky se zkracovaly, co vydělala, to utratila za sebe a kamarády v putyce. Tehdy s ní režisérka Drahomíra Vihanová natočila dokument Proměny přítelkyně Evy. Získala za něj několik cen, Eva ji chtěla zabít, nebo alespoň žalovat, Leo Jehne ale k němu dodal: „Jsem naopak přesvědčen, protože jsem ji v podobných situacích zažil, že tento dokument o Olmerové byl nejrealističtějším pohledem na kteroukoli naši osobnost vůbec.“ Na společném albu s Janou Koubkovou a Petrem Lipou Svíčka a stín už z ní opravdu zbýval jen stín. Dál ale zpívala, a to bylo jediné, co pro ni mohli přátelé udělat. V přízemní garsonce v pražských Dejvicích zůstala sama, jen se svými psy, stále více času trávila v nemocnicích. A na otázku, cože jí vlastně je, odpovídala: „Stěhovala jsem skříň a ztvrdla mi játra!“ Zemřela 10. srpna 1993 v 59 letech na cirhózu jater a po její smrti kdosi vykradl její byt. Ztratil se i její milovaný ovčák Dag.
(zdroje: Wikipedia, Český rozhlas, Česká televize, Supraphon, ČSFD, FDB, Jiří
Černý: Nekončící pouť k samotě Evy Olmerové, Jaroslav Kříženecký: Eva Olmerová, Jiří Karas: Vzlety a pády Evy Olmerové)
Vložil: Adina Janovská