Jak jsme hráli zpěvohru nazí. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
21.10.2023
Foto: Se svolením Filmexport Home Video
Popisek: Karel Fiala ve filmu Limonádový Joe aneb Koňská opera
Ufáky se v divadle říká takovým světlům, co kromě toho, že herce od nich bolí oči, odhalí úplně všechno. Když se s nimi svítí na temné jeviště, objeví se zuby, opravené pryskyřičným tmelem, zato zmizí silonové košile, takže vypadáte, jako byste si oděv zapomněli v šatně a vzali si na nahé tělo motýlka.
Už jsem tu vzpomínal Karla Fialu, kterého zná široká veřejnost jako Limonádového Joea a divadelníci jako dlouholetého sólistu Hudebního divadla v Karlíně. V muzikálu Oklahoma měl na závěrečnou scénu ušitý překrásný bílý frak s cylindrem, který se v divadle šije tak, že kalhoty nemají poklopec, vepředu jsou sešité, mají zip po straně, díky čemuž jsou pěkně vypasované a dělají štíhlou postavu. Karlovu partnerku hrála Marcela Černochová, později velmi slavná pěvkyně vídeňské operety. Marcela vypadala jako růžové poupátko, pokud poupátko může mít lehkou nadváhu. Na úplný konec Karel na rampě vzal Marcelku do náručí a houpal ji na rukou, nicméně idylickou scénu přerušil podivný zvuk. Karlovi díky napětí svalů prasklo místo, kde měl být poklopec, a bílé kalhoty spolu s ufáky daly vyniknout jeho červeným slipům.
Marcela ho okamžitě podpořila a zrádnou trhlinu zakryla svýma něžnýma ručkama. To zase podpořilo pánskou část publika, která na subretu začala řvát cenné rady. Marcela se lekla a začala trhlinu zakrývat Karlovým bílým cylindrem, načež se od publika dozvěděla, že mu ho tam má pověsit. Orchestr přestal hrát, dirigent plakal, Karel se smál a Marcela se třásla hrůzou a do toho se zezadu připlížil nic netušící budoucí ředitel divadla, tehdy ještě herec Láďa Županič, s tím, že dle předepsaného plánu Karla probodne a poupátko si odvede. Když Láďa uviděl Karla, z ruky mu vypadl vražedný nůž, z očí mu vyhrkly slzy a na celé divadlo se Karla zeptal: „Tak já tě aspoň uškrtím, jo?“ Což už byl jasný signál pro inspicienta, aby za bouřlivého potlesku nechal spustit oponu.
Pro „genderovou reciprocitu“ dovolte na totéž téma ještě jednu příhodu dámskou. Veselá vdova je pěkná opereta Franze Lehára. Vedle hlavní Hany Glawari je v ní další role, jmenuje se Valencie a hrávají ji mladé herečky. V Karlíně byla jedna dobrá zpěvačka, zářivá blondýna, která měla i gymnastickou průpravu, a režisér toho plně využil. Ve scéně v baru tančila s baletkami kankán, sukni si držela hezky vysoko, udělala několik hvězd a tanec končila se sukní zdviženou až po bradu. Kalhotky jí výtvarník navrhl také krásné, ale bohužel – materiálem byl silon…
Ufáky odvedly skvělou práci. Dosud spící pánové v hledišti si najednou dávali k očím kukátka, houslisté v orchestru hráli vestoje a nemohli z herečky spustit oči. Nejlépe na tom byl šéfdirigent Homolka, který byl nejblíž. Subreta měla v ten den obrovský úspěch, aniž se kdy dozvěděla proč. Někteří se jí to snažili dát najevo, jako kapelník Homolka, který se jí na schůzi umělecké rady zeptal: „Slečno, a vy jste opravdu přírodní blondýna?“
„Samozřejmě, pane šéfe,“ odpověděla zpěvačka.
„Vidíte, já mám lékařské potvrzení, že přestávám slyšet na levé ucho, ale doktor mi zapomněl říct, že jsem taky barvoslepý,“ odpověděl šéf orchestru (pro ni úplně nepochopitelně) naší prolhané umělkyni…
Vložil: Jaromír Janák