Moje genderová aféra. Sobota Jaromíra Janáka
14.10.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Jedna z nejdůležitějších součástí každodenního života. Její mimořádný význam si uvědomíme, teprve když není.
O tom, že staré časy selského rozumu jsou pryč, ale doba genderové tolerance ještě nepřišla.
Až vám jednou doslouží koleno a vy se rozhodnete, že to, co vám nadělil Pánbůh, vyměníte za průmyslový výrobek, rozhodně se vyhněte jistému vojenskému špitálu na jednom z pražských kopečků, kde se asi dost dobře vyznají v amputacích, ale (soudě aspoň podle mého případu) ne v léčení v dobách mírových. Jinak ten špitál není tak hrozný, když pominete, že právě u nás na ortopedii za mého čtrnáctidenního pobytu jezdil veřejný výtah jen dva dny a zbytek času jsme my pacienti vesele o berlích skotačili na zahradu, nadýchat se doporučovaného čerstvého vzduchu, po schodech. Mělo to ovšem ten pozitivní výsledek, že jsem se mistrovsky naučil to, co ovládá každé zvíře. Přenášet všechny své věci z místa na místo v zubech.
Moje rodina, ve snaze přivést tatínka do použitelného stavu (protože někdo musí luxovat, otírat prach, v případě nutnosti dávat nádobí do myčky a pak zase ven), mne potom občas vyvezla na procházku do obchoďáku v Butovicích, kde jsem se procházel po široširých chodbách bez zábrany, na které by se dalo zakopnout, a využívat dobrodiní fungujících komerčních výtahů, nemluvě o pohyblivých pásech. Jednou jsem si i vylepšil chvíle své chmurné rekonvalescence konzumací (v naší čtvrti stále ještě nepřejmenovaného) ruského vejce. Dodalo mi to sílu do té doby, než se ve mně ruské vejce začalo měnit v Putinovu pomstu.
Podle zákona schválnosti jsou v Butovicích toalety na úplně opačném konci nákupního střediska, a tak publikum tamní „galerie“ vidělo nejrychlejší běh o berlích ve svých dějinách. Nicméně když se něco pokazí, tak se to pokazí dokonale. Kabinky na pánském oddělení uklízela kyprá paní uklízečka, která mi gestem naznačila, že musím počkat. Neztrácel jsem čas, vlétl na dámské záchody a ničeho nedbaje,jsem vlétl do kabinky u vědomí, že dnes, kdy máme tolik pohlaví, už je to vlastně jedno.
Dámy, malující si u zrcadel přes vrásky stíny a rty napuštěné botoxem, spustily křik a neznajíce směrnice EU volaly něco o úchylovi, který vnikl do jejich hájemství.
Ozvalo se bouchání na dveře.
„Otevřete! Policie! Co tam děláte?“ ozval se silný ženský hlas, který potvrzoval, že jde asi o skutečnou kolegyni Julie Lescautové.
Jelikož jsem si v tom zmatku nemohl vzpomenout, jak se moje činnost jmenuje slušně, raději jsem mlčel.
„Otevři, lumpe, nebo ty dveře vyrazím jménem zákona!“ začala mi tykat policistka. Vzpomněl jsem si, jak jsem byl kdysi také nucen vyrazit dveře, ovšem nebylo to jménem zákona, a tak jsem se pokoušel otevřít, než na mne zákon dopadne v celé své tvrdosti.
Dveře se rozlétly.
Nemaje podporu berlí, padl jsem policistce kolem krku a mé rty se jí přisály na výložku s hvězdičkou.
„Co si to dovoluješ, nevíš, kde seš?“
Uvědomil jsem si choulostivost situace a napadlo mě jediné legální řešení.
„Cítím se jako žena!“ vykřikl jsem a doufal, že se ke mně vrátí mé příslovečné štěstí.
Policistka ovšem neměla pochopení pro mou konverzi k ženskému pohlaví a postaru mě okřikla: „Nech toho, dědku, na kraviny už seš starej dost!“
Pochopil jsem, že tudy cesta nevede, pustil jsem se policistky a pokoušel jsem se přimět ke spolupráci jediné prozatím solidární svědkyně aféry, své berle.
Policistka se asi domnívala, že zvedám samopal, a namířila na mne obuškem.
„Zvedni pracky a zapni si kalhoty, kousek ti tam kouká!“
„To není kousek, to je celej!“ vykřikl jsem zoufale a za opovržlivých pohledů přihlížejících dam jsem si zahanbeně zatáhl do kalhot podolek košile.
„Podejte mi vysvětlení!“ začala mi opět komisně vykat orgánka.
Nesměle jsem vykoktal, že pro pány byly kabinky mimo provoz, a že když jsou teď ta libovolná pohlaví, myslel jsem si, že mohu beztrestně vtrhnout na dámský záchod. A přidal jsem povzdech, že i po premiéře velkofilmu Úsvit je společnost u nás stále ještě genderově nevzdělaná. Policistka na to nedbala a zavolala mojí manželce, která na telefonickou výzvu přišla, zvedla mi berle, načež vyplnila policistčin povel: „Odveďte si toho úchyla!“
Procházeli jsme kolem otevřených dveří pánských toalet.
„Paňé, užé vazmóžno!“ volala na mne paní uklízečka.
„Už ně nádo, paní děžurnaja…“ použil jsem po letech svou polozapomenutou ruštinu a cvakaje berlemi jsem se fungujícím výtahem nechal dovézt do podzemních garáží, kde na mě čeká můj pegas, který mě odveze tam, kde na mě čeká bájný záchod, který smějí používat všechna pohlaví, v naší rodině zastoupená.
Tento skazóčnyj tualjét v době, kdy si našinec není vůbec jistý tím, kam až česky mluvící úředník posune ruskojazyčné podněty, má navíc ještě jednu výhodu: Jeho děžurnyj jsem já sám…
Vložil: Jaromír Janák