Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Bez dětí a rodiny to prostě není ono. Simona Prasková, bývalá soudkyně Barbara, a její recept na štěstí

17.10.2023
Bez dětí a rodiny to prostě není ono. Simona Prasková, bývalá soudkyně Barbara, a její recept na štěstí

Foto: Se svolením Simony Praskové (stejně jako snímky v článku, není-li uveden jiný zdroj)

Popisek: Divadelní, filmová a televizní herečka Simona Prasková

ROZHOVORY NA OKRAJI Štíhlá, půvabná a neustále v jednom kole. Odchovankyně legendární experimentální scény, brněnského Divadla Husa na provázku, našla recept, jak s přibývajícími lety neztrácet šmrnc. V podstatě je to prý snadné, leckdy to ale stojí hodně sil.

Divadlo, filmy, seriály… Herectví i zpěv… Život herecký je hektický, zvlášť když máte před premiérou. Pokud vím, v nové crazy komedii Marka Dobeše Sni dál aneb Neřeš věk a žij, která bude mít premiéru 27. října v pražském Divadle Bez Hranic, vás čeká náročný úkol. Jen dvě ženy na scéně, to znamená nevydechnout si ani na vteřinu. Jak vám to s hereckou partnerkou Janou Vaculíkovou ladí?

Je to moc fajn, obrovský adrenalin a užijeme i spoustu legrace. Jana je úžasná kolegyně a kamarádka, herečka a zpěvačka, člověk s velkým srdcem, obrovský temperament. Myslím, že máme spolu výbornou hereckou chemii, a navíc pomáháme jedna druhé. Zkoušení je jinak velmi náročné, protože v Markově komedii je spousta pohybu, zpíváme a někde i trochu hopsáme. Jana víc zpívá a já zase víc mluvím, tolik monologů v jedné komedii asi už nikdo nikdy nenapíše.

Neubráním se vzpomínce na mimořádný herecký koncert s Danou Medřickou a Vlastou Fabianovou v Kočičí hře Istvána Örkényho před téměř čtyřiceti lety. Původně se vedení Národního divadla těšilo, že tímto projektem odstaví obě mimořádně populární, nicméně režimu se notně zajídající herečky na vedlejší kolej. A nakonec se ve své době nejoblíbenější inscenace dočkala více než čtyř stovek repríz. Už jste někdy dříve hrála v tak komorním partnerství?

Musím se přiznat, že v tomhle mám premiéru. O to víc cítím hrát pouze s jednou kolegyní jako obrovský úkol a taky výzvu. Je to trochu něco jiného, než hrát klasicky s více herci. Je zde potřebná obrovská energie, nejen při představení, ale i v průběhu zkoušek. Stále musíte být ve střehu a nikdy nesmí spadnout řemen. A samozřejmě temporytmus hry je alfa omega, stejně jako v klasické konverzační komedii.

Sni dál je navíc velmi specifická, myslím, že skvěle napsaná hra a Marek jako režisér a zároveň autor hry ví přesně, co po nás chce a jak postavy hrát. Jsme teď takové nerozlučné trio. Kočičí hru jsem kdysi viděla ještě jako studentka herectví na JAMU v Národním divadle a byla jsem jí naprosto unesená po všech stránkách. Schválně jsem jela kvůli tomu z Brna do Prahy. V současné době ji uvádí i pražské Divadlo bez Hranic, kde má 27. 10. premiéru i naše komedie Sni dál.

 

Prasková_Vaculíková_Sni dálS kolegyní Janou Vaculíkovou v nové hudební crazy komedii Marka Dobeše Sni dál - neřeš věk a žij; foto Radovan Šubín

Autorem je herec, producent a scenárista Marek Dobeš, pro nějž hra znamená autorský divadelní debut. Někoho možná překvapí, nakolik se muž dokáže vžít do pocitů, myšlení a reakcí opačného pohlaví. Předal vám už hotový scénář, nebo jste leccos společně takzvaně ladili?

Celé to byla taková náhoda. Původně jsem uvažovala o úplně jiné hře, taky pro dvě ženy, ale nakonec jsem si uvědomila, že chci vlastně úplně něco jiného, akčního a plného nečekaných zvratů a překvapení. Zmínila jsem se o tom kamarádovi, filmovému scenáristovi a režisérovi Marku Dobešovi, kterého můj nápad oslovil a napsal velmi rychle crazy komedii Sni dál.

S Markem se známe léta a pracovali jsme spolu na mnoha projektech, dokonce jsme už byli čtyřikrát filmoví manželé. Je pravda, že Marek se do pocitů ženy umí vcítit velmi dobře, a myslím si, že to má taky trochu okoukané ode mě. Hodně jsme si o pocitech žen povídali. Navíc je už taky dlouhou dobu rozvedený a poznal hodně žen.

Nosnou linkou hry je dialog, navenek plný humoru, který se ale hluboko noří do duše, každodenních problémů, obav a řešení dlouhodobých překážek. Prostě zrcadlo, nastavené našim současným životům. Otázky, na které zpravidla hledáme odpovědi potají, zaznívají na scéně nahlas. A hrdinky děje jsou překvapivě upřímné, možná víc, než k sobě přítelkyně leckdy bývají. Jsou tedy přítelkyně, kolegyně, nebo spíš konkurentky?

Slovy autora: „Bývalé přítelkyně, spolužačky a zároveň konkurentky v boji o muže svých snů.“ Zpěvačka Lorraine se pod záminkou natočení videoklipu, který natáčí před domem herečky Glorie, chce vetřít do přízně jejího manžela Leona, netuší ovšem, že všechno může být jinak…

 

Prasková_Vaculíková_Dobeš_Sni dálS Janou a autorem hry Markem Dobešem; foto Radovan Šubín

Občas slýchám, že upřímnost je výsadou mužů, zatímco ženy mají tendenci spíš vše zaobalit. Možná je to zátěž, zděděná po předcích, koneckonců i moje babička říkávala, že je potřeba šikovně vnuknout partnerovi v dialogu představu, že k předem vytčenému cíli vlastně dospěl sám. Její přístup, který nazývala ženskou diplomacií, se mi doslova znechutil, takže vlastně i díky ní sázím celý život raději na upřímnost, která ale leckdy může být druhým nepříjemná. Jak postupují hrdinky hry a čemu dáváte v soukromí přednost?

Po určitém přivítání a přetvářce, jak je život úžasný a „glamour“, se Glorie postupem návštěvy Lorraine opije a vychází z ní hluboká až drsná pravda o jejím životě. Žádné servítky si nebere a  vyjdou z ní všechna trápení a frustrace, které za ta léta prožila v herecké kariéře i se svým mužem. Díky němu totiž nemohla kariéru dotáhnout do konce, protože se o něj jako o slavného dirigenta musela starat celý život a na skonku jeho života dvojnásob. Její herecká práce byla tím pádem až na druhém místě.

Glorie trpí celoživotní frustrací, že nemá děti. A děti nemá ani zpěvačka Lorraine. Komedie pojednává taky o tom, jak důležité místo v životě hrají rodina a děti. A co se týká mě, ano, sázím v životě na upřímnost, i když se dnes moc nenosí, a taky na toleranci, která je alfou omegou každého vztahu.

Byla jste vdaná ve Velké Británii, takže jste dlouho vlastně seděla na dvou židlích. Natáčela často v Čechách a v soukromí žila o stovky kilometrů dál. Dá se to vůbec organizačně a psychicky zvládnout?

Nedá. Tady v Čechách si tenkrát všichni mysleli, že všechno mám v Anglii, a tak mě od všeho pomalu odřízli. Mohla jsem si ale za to i sama, protože jsem pořád cestovala mezi Čechami Velkou Británií, takže jsem měla všechno a vlastně nic. Návrat do herecké reality v Čechách byl pak těžký, byla jsem ale přesvědčená, že se mi to povede, a myslím, že nakonec to vyšlo.

Na každém vztahu se musí neustále pracovat a někdy to bývá i pořádná dřina. Tím spíš, že život herecký je hektický a bez pravidelného jízdního řádu. Jak to zvládají váš partner a dospívající dcera Natalka?

Manžel má svůj život, má velkého koníčka, včely a šumavský med. Natalka je už skoro patnáctiletá slečna, a ta má radši kámošky a centrum. Já pořád někde běhám, a teď obzvlášť, když mám na starosti i produkci celé hry. Všechno se dá ale zvládnout, když existuje tolerance a ochota pomoct tomu druhému.

 

Prasková_dcera NatálkaS dcerou Natalkou

Tím jsme se dostaly k zásadní otázce, kterou denně řeší statisíce žen. Co je pro život důležitější, úspěšná kariéra, nebo rodinný život? A je vůbec možné obojí stoprocentně sladit?

Ano, a o tom přesně je naše hra. Všichni nám vnucují, jak máme budovat kariéru a jít si za svým štěstím, ale na důležitost rodiny a potomků se zapomíná. A přitom bez nich to není ono. Protože ty základní věci prostě fungují… Slovy autora, cituji ze své role herečky Glorie, se kterými se naprosto ztotožňuji.

Televizní diváci vás znají i z řady seriálů, takové natáčení ale znamená naskočit v podstatě do fabriky, v níž se maká od časného rána do pozdního večera. Jednou z vašich populárních postav je soudkyně Barbara ze stejnojmenného reality projektu TV Barrandov. Natáčelo se vždy několik dílů najednou, navíc na Slovensku. To ale na tom jistě nebylo to nejnáročnější.

Tenkrát mi přistál vzkaz na mobil od agenta, bylo to v pátek, že jsem pozvaná na casting na projekt, který byl do té doby známý jen v zahraničí. Zrovna jsme byli na chalupě, kde tenkrát nebyla ani wifi, takže jsem vzala notebook a chodila po šumavských hospodách, abych otevřela link na výše zmíněný pořad. Bylo to v pátek a v pondělí byl casting.

Absolvovala jsem ho shodou okolností s Markem Dobešem, ten šel na roli právníka, zadařilo se a za dva dny jsme jeli točit na Kolibu do Bratislavy. Jeli jsme ve 23 hodin z Prahy takovým busem, který svážel účinkující po celé republice, do hotelu jsme dojeli v sedm hodin ráno a od osmi se točilo, takže toaleta, sprcha a na plac.

V té době jsem ještě točila seriál Všechny moje lásky v Praze pro Primu, takže mě museli převážet z Prahy separátně autem, a ono se to opravdu nedalo stihnout. Do toho doma táta parkinsonik, dva velcí psi, bloodhound Amon a boxerka Xira, a navíc dítě školu povinné Natalka. Nedalo se to stihnout a taky jsem měla obavy, aby mi nálepka soudkyně Barbary nezůstala doživotně, což se skoro stalo a doteď s tím bojuju, i když tato nálepka mi nepatří, kvanta dílů totiž pak natočila kolegyně z Ostravy, Jana Kafková.

Další soudkyni jménem Jana Arazimová jsem si zahrála v celovečerním filmu režisérky a scenáristky Olgy Dabrowské Cena za štěstí. I když je Arazimová, přezdívaná Jane, velká mrcha, za touhle rolí si stojím, a takových jen víc. I když myslím, že na druhé straně je ten správný čas hrát zase klaďasky. Bylo to skvělé natáčení, partneřila jsem nejvíc s vynikajícím hráčem Jarouškem Pleslem, coby psychopatem Albertem, a pak taky s Ivanou Chýlkovou nebo Vandou Hybnerovou.

 

Prasková_Cena za štěstíPři premiéře celovečerního filmu režisérky a scenáristky Olgy Dabrowské Cena za štěstí, v němž hraje záporačku a mrchu, soudkyni Janu Arazimovou; foto Bontonfilm

Jste mnohostranný talent, od jízdy na koni přes bojová umění, od psychologického dramatu přes muzikál po komedii, mluvíte několika jazyky… Jak by měl vypadat váš projekt snů?

No spíš od každého malinký kousek, ale nesmíme zapomenout na jógu a běh, který mě v době covidové pandemie zachránil před zblázněním. Myslím si, že právě díky pohybu a psychické a fyzické aktivitě, točili jsme tenkrát opět s Markem Dobešem pro miniseriál Coronoponorka! první díl Shyby u mě na doma, jsem zůstala fit. Týkalo se to právě cvičení. A to mě zachránilo před covidem samotným, který se mi doteď vyhýbá obloukem. Jak říkal můj trenér z MMA Tibor Šaray: I ten Covid před Tebou radši zdrhne! Klepu na čelo.

Ale k projektu snů. Celovečerní film, v kterém budu mít zásadní roli, takovou, která dá vyniknout mojí osobnosti. Něco se rýsuje, ale o tom až příště.

 

Brněnská rodačka Simona Prasková byla zdárně vychována v dětském studiu tehdejšího Divadla na provázku (1978-1982), dnešního Divadla Husa na provázku, jak se vyjádřil mág české divadelní scény J. A. Pitínský. Pak vystudovala na JAMU činoherní herectví a muzikál a po škole dostala první angažmá v Jihočeském divadle České Budějovice, kde začala spolupracovat i s rozhlasem. V roce 1988 přešla do Kolína, o čtyři roky později se stala členkou souboru Hudebního divadla Karlín. Od roku 1996 je na volné noze a jako host se představila publiku na řadě scén, od pražského Divadla u Hasičů až po Národní divadlo.

Od mládí se věnuje i dabingu a hlasové práci a mimo jiné namlouvá komentáře k dokumentům především pro Českou televizi. Stále častěji se objevuje i před kamerou, mohli jsme ji vidět ve více než dvaceti filmech, od Sonáty pro Zrzku z roku 1980 po krimi thriller režiséra Roberta Sedláčka Promlčeno. Dobře ji ale známe i z obrazovky, hrála v celé řadě seriálů. Především ale ztvárnila neomylnou a spravedlivou soudkyni Barbaru v počátečních dílech populární reality show, která předkládá publiku reálné případy ze soudních síní. Půvabná Simona je neustále v pohybu, a to doslova, protože si přinejmenším bez pravidelného cvičení neumí život představit. S partnerem vychovává čtrnáctiletou dceru Natalku a součástí její rodiny vždy byli psí parťáci.

 

 

Božoňka

QRcode

Vložil: Adina Janovská