Šestý smysl mě děsil. Záhady života
08.10.2023
Foto: Záhady života
Popisek: Bývalá televizní a rozhlasová moderátorka Jitka Šírlová
Bývalá televizní a rozhlasová moderátorka, dnes spokojená řidička tramvaje, si za svůj život vyzkoušela mnoho různých profesí. Byly doby, kdy měla i pět zaměstnání najednou. Jak mi Jitka Šírlová řekla, nudit se neumí a vůbec nejšťastnější je, když si může sednout na motorku a vydat se vstříc novému dobrodružství. Avšak ne všechna dobrodružství, která jí už život naservíroval, přijímá s takovou lehkostí. Už odmalička se totiž setkává se zvláštními jevy, s nimiž se její racionální stránka vyrovnává jen velice těžko.
Moje babička byla vyhledávanou kartářkou a já její zálibu nikdy nebrala příliš vážně. Její předci pocházeli z rodu českého hudebního skladatele Jakuba Jana Ryby, který měl mnoho sourozenců, z jedné jejich větve pochází naše rodina. Když jsem za babičkou jako dítě jezdívala, byl u ní neustále někdo na karty a já se tomu občas vysmívala. Ale ona mi vždycky říkávala: „Jíťo, nedělej si z toho legraci. Karty si tě najdou, když budou chtít, ale měla bys jim věřit. Víra je nesmírně důležitá.“
Pamatuji, že si babička od lidí za výklad karet nikdy nebrala peníze, seance u ní byly pokaždé zcela zdarma a asi byla dobrá, protože se dveře u ní netrhly. Když jsem trochu povyrostla, přišla doba, kdy mě to, co babička dělá, začalo víc zajímat, ale spíše ze zvědavosti. V určitý moment jsem ji dokonce požádala, aby mě to naučila. Můj zájem ji asi potěšil, protože mi vysvětlila základy, ukázala různé styly výkladu, a dokonce si dala tu práci, aby mi sepsala ke kartám podrobný manuál. Nechala jsem ho u ní.
O něco později babička zemřela a já dodnes nemám ani tušení, co přesně rodina udělala s jejími věcmi, jak se naložilo s její pozůstalostí. Tyhle informace šly mimo mě. Vím jen, že jsem jednoho dne doma našla schované babiččiny karty i s manuálem. Záhadným způsobem se ke mně dostaly, a pokud vím, nikdo z rodiny mi je po její smrti nepřinesl! Podařilo se babičce své milované karty po své smrti přesunout z místa na místo? Nevím. Každopádně to tak vypadalo. Jenže mně bylo tenkrát sedmnáct a zajímaly mě hlavně mejdany s kamarády, takže jsem nad tím mávla rukou.
Vezmi s sebou zase karty
Netrvalo dlouho a u mě se sešla parta přátel. Slovo dalo slovo a kamarádi přišli s neotřelým nápadem, že zkusíme vyvolávat duchy a já jim můžu vykládat budoucnost. Moje odpověď? „Jasně!“ Předpokládali jsme, že to bude zábava. A také byla. Karty jsem pak s sebou nosila neustále na mejdany a každému, kdo měl zájem, jsem je vyložila. Intuitivně jsem věděla, co znamenají, s tím nebyl problém, až mě to překvapilo. Jenže se pak stalo něco, s čím nikdo z nás nepočítal. Karty mým kamarádům začaly věštit jen hrozné a špatné věci a věštby se začaly naplňovat. Zpočátku jsem si myslela, že je to náhoda, ale když bylo těch náhod až příliš, začala jsem se babiččiných karet upřímně bát. A nebyla jsem sama, naplňování řečeného si všímali i ostatní a začali mít respekt. Můj strach zesílil natolik, že jsem karty zahrabala do skříně, a když se na ně někdo ptal, raději jsem řekla, že už je nemám. Dělala jsem zkrátka všechno pro to, abych zapomněla, že se to stalo.
Haló, slyšíš mě?
Život šel dál a já prožívala velkou lásku. Chodila jsem tenkrát s klukem, který bohužel v osmnácti letech zemřel na leukémii. Jmenoval se Saša. Jeho smrt mnou strašlivě zatřásla a jen těžko jsem se s ní vyrovnávala. Bylo to v době, kdy ještě nebyly mobily, pouze pevné linky. Bydlela jsem tenkrát v rodinném domě v Praze, společně s druhou babičkou a dědou. Já žila v přízemí, a když někdo volal, zvedla sluchátko nejprve babička, a ta pak křičela dolů ze schodiště, že mám telefon. Když Saša zemřel, nedokázala jsem ho pustit ze svého života. Byla to moje první životní láska.
Asi půl roku po jeho smrti, v půl sedmé večer, když byly televizní zprávy, se u nás rozezněla pevná linka. Bylo to pro mě. Babička mě zavolala, já vyběhla nahoru, přiložila ucho ke sluchátku a uslyšela tichý, jakoby vzdálený hlas, který mi řekl: „Ahoj, tady Saša.“ V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že už je mrtvý, a automaticky jsem mu odpověděla, že ho hrozně špatně slyším. Pak jsme spolu ještě prohodili pár slov a najednou se jeho hlas začal vytrácet kamsi do dáli. Vzpomínám, že jsem mu ještě stihla říci, aby mi zavolal znovu, že je to nějaké porouchané. On jen smutně dodal, že už nebude moct. Tím náš hovor skončil a telefon ohluchl.
A teprve v ten moment mi všechno s hrůzou došlo. Racionální stránka mi říkala, že si ze mě někdo musel udělat hodně ošklivou legraci, že to Saša být nemohl, ale zároveň jsem věděla, že to byl opravdu jeho hlas. Celá jsem se z toho rozklepala. Z přemýšlení mě vytrhla babička, která se mě zhurta zeptala: „Kdo to byl?“
Odpověděla jsem, že kamarád. Nechtěla jsem jí nic vysvětlovat, byla odjakživa hodně materialisticky zaměřená, a navíc jsme žili v době, kdy se o duchovních tématech nemluvilo nahlas. Bylo to zakázané téma. Úplně mě to vykolejilo, ale neměla jsem s kým si o tom popovídat. Maminku ani její rodiče věci mezi nebem a zemí nezajímaly a táta se bránil o nich mluvit, i když věřil v reinkarnaci. A tak jsem veškerou svou touhu po spirituálním poznání potlačila a raději se vrátila zpátky k běžnému, ryze racionálnímu vnímání života. Bylo to jednodušší, ale, jak se ukázalo, ne zcela účinné. Všechno má svůj čas…
Příběh babiččiných karet ještě nebyl dopsán
Pak jsem založila rodinu, a když bylo mému nejstaršímu synovi jedenáct let, přišel za mnou s babiččinými kartami v ruce a zeptal se: „Mami, co to je?“ I když jsem je měla dobře schované, našel je. Řekla jsem mu pravdu a syn se mému dávnému příběhu s kamarády začal smát. Život je kouzelný. Najednou jsem slyšela sama sebe, jak jsem mu říkala totéž, co mně kdysi babička. „Ty karty si tě najdou, když budou chtít, ale nedělej si z nich legraci.“
Požádala jsem ho, aby karty vrátil tam, odkud je vzal, a už na ně nesahal. A pak se stalo, co se stát muselo. Mladí měli mejdan a můj syn začal babiččiny karty vykládat taky. Historie se opakovala. Když obrázky začaly nadšeným puberťákům ukazovat jen špatné věci, vzpomněl si naštěstí na mé varování, dal zpátečku a klukům vysvětlil, že to není dobrý nápad. Od té doby už karty nevzal do ruky. Stejnou zkušenost měli i další dva moji kluci, když vyrostli. Vždy se opakoval ten stejný scénář.
Setkání, na která se připravit nedá
Během života jsem zjistila, že mě velice láká studium numerologie a astrologie, a když po revoluci začaly být esoterické informace více dostupné, občas jsem si něco o tom, co mě zajímalo, přečetla. Také jsem se zabývala výkladem run i prací s kyvadlem a navázala blízký kontakt s lidmi, kteří měli k těmto tématům také blízko. S manželem jsme se, když byli ještě kluci malí, přestěhovali do Orlických hor, kde jsem pracovala v továrně na nočních směnách. Ale proč o tom mluvím? Právě ve šroubkárně se mi totiž stalo něco, co mi připomnělo, že život je všechno, jen ne předvídatelný.
Tenkrát jsem měla v práci přímo před sebou na stole položenou krabičku se šroubky a najednou, aniž bych se jí dotkla, se vymrštila, jako by do ní někdo praštil. Přeletěla stůl, spadla na zem a šroubky se rozlétly po zemi. Rozhlédla jsem se, ale nikdo tam nebyl. Aby také ne, na noční směně jsme byli jen v několika lidech a každý seděl úplně jinde. Šroubky jsem posbírala, zavrtěla nechápavě hlavou a krabičku pro jistotu posunula dál od sebe. Otočila jsem se směrem k přepravce, abych něco vyndala, a najednou se ozvala další rána. Krabice znovu s rachotem přistála na zemi. Strašně mě to vyděsilo, protože vysvětlení jsem měla jen jediné.
Nejsem žádná hrdinka a na tohle jsem nebyla připravená. I když byl v továrně často chlad, nikdy dřív jsem si to místo s paranormálními jevy nespojovala. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale pak jsem si vzpomněla na radu mojí babičky, s níž jsem se jednou na toto téma jako malá holka bavila. Kladla mi na srdce, abych se s duchy vždycky bavila tak, jako by to byla živá bytost, která právě stojí vedle mě. Jako s kamarádem, kterého si vážím a respektuji ho. Varovala mě, abych na duchy nikdy nebyla zlá a zbytečně je neprovokovala. Až teď, kdy jsem se s nimi v reálu setkala poprvé, jsem jí za to byla vděčná.
Kdo jsi?
Začala jsem k duchovi polohlasem mluvit, přivítala ho a zeptala se, co je zač. Nevím, jak to mám vysvětlit, protože nahlas jsem neslyšela žádný hlas. Jeho odpověď jsem vnímala přímo na pozadí mysli. Pochopila jsem, že je to asi patnácti až šestnáctiletý chlapec, kterému je smutno a chybí mu lidský kontakt. Začala jsem si s ním povídat, jako by tam byl skutečně se mnou, a vysvětlila mu, že o něm vím. Ale ať už mi šroubky neshazuje, musím je sbírat. Od té doby mě na nočních navštěvoval docela často a občas mě svou přítomností škádlil. Posouval předměty z místa na místo a hodně se u toho bavil, když mě vykolejil nějakou rošťárnou, ale nikdy mi neškodil.
Když jsem v továrně přestala pracovat, tak jsem si myslela, že duch zůstane k budově připoután a já se s ním už znovu nesetkám. Mýlila jsem se, to ale zatím předbíhám.
Já vás znám!
Když jsem byla na návštěvě v Praze, setkala jsem se po asi pětadvaceti letech se svým dávným kamarádem. Povídali jsme si, a pak jsem si všimla, že na mě z jiného koutku restaurace zírá nějaká, pro mě úplně neznámá černovlasá paní. Zeptala jsem se Karla na rovinu, jestli ji zná a co to má znamenat. Odpověděl naprosto věrohodně, že ji nikdy předtím neviděl. Pak si ze mě začal utahovat, že se jí možná líbím. Vtipkovali jsme do chvíle, než se paní zvedla a zamířila k nám. Omluvila se, že obtěžuje, a požádala mě, jestli bych s ní mohla na chvíli promluvit.
Řekla jsem jí, že jsem si jejího pohledu všimla a zajímalo mě, jestli se známe. Odpověděla: „Asi jo. Víte, já tady na vás čekám.“ Začala jsem Karla pošťuchovat, aby mi už konečně řekl pravdu, a jestli se znají, tak ať si k nám paní přisedne ke stolu a nemusíme hrát tajemné divadlo. Jenže Karel zavrtěl hlavou a ta asi třicetiletá dáma mi vyrazila dech: „Ne, ten pán je v tom opravdu nevinně, já tady čekám jen a jen na vás, opravdu s vámi potřebuji mluvit.“
Byla tak neodbytná, že jsem ji o samotě vyslechla. Prý se jí o mně zdálo. Přišlo mi to tak přitažené za vlasy, že jsem Karla, který byl takových legrácek určitě schopen, stále podezírala, že je to nějaká recese. Ona se mi ale ze všech sil snažila vysvětlit, že moji tvář ve snu neviděla, ale zdálo se jí, že se má sejít se ženou, která má náušnice ve tvaru pavučiny, a na pavučině budou pavouci.
Náhody neexistují?
A přesně takové náušnice jsem tenkrát opravdu měla na sobě, byl to dárek k narozeninám od mé kolegyně z práce. Zírala jsem na ni nevěřícně a jediné, co mě zajímalo, bylo, co přesně ode mě potřebuje. Prý chtěla začít s numerologií a výkladem karet, ale sen jí prozradil, že předám informace, které ji nasměrují správným směrem. Dívala jsem se na ni jako na cvoka, protože jsem už dávno předtím udělala za vším, co zavání skutečným duchovnem, tlustou čáru. Ale stejně si mě to našlo. Babička měla pravdu. Pokud se člověk něčím zabývat má, tak k tomu dojde, i kdyby se bránil sebevíc. Paní získala ze svého snu naprosto přesnou informaci, kdy a kde mě potká a podle čeho mě pozná. Popravdě, sama byla v šoku z toho, že se snové proroctví splnilo. Ještě teď mi jde z našeho setkání mráz po zádech.
Neumím vysvětlit, co se tam stalo, ale najednou jsem věděla, co jí mám říkat. Informace ze mě prýštily jako z vodotrysku. Asi po půlhodině jsem si s úlekem přiznala, že vůbec nevím, jak jsem na to, co té paní radím, vlastně přišla. Já sama jsem byla v numerologii úplný začátečník a informace, které ze mě právě vycházely, vůbec nebyly z mojí hlavy. Každopádně když jsme spolu skončily, paní byla velmi spokojená. Rozloučily jsme se a já se vrátila k příteli. Měla jsem pocit, jako když cestou k jeho stolečku přecházím z jedné dimenze do druhé. Zase jsem byla v hmotné realitě, v běžných problémech, v normálním životě, s vědomím, že žiju současně ve dvou světech. Ale toho druhého, byť povznášejícího na duši, jsem se bála a pořád odmítala věřit, že je skutečný. A trpce jsem si uvědomovala, že v obou světech jsem úplně jinou Jitkou.
Asi o měsíc později jsem měla v Praze další schůzku, tentokrát s jinými lidmi. Skončili jsme dříve, venku byla zima, a tak jsem hledala restauraci, kde bych se mohla ohřát a dát si kafe, než mi pojede vlak domů. Po nějaké době ke mně přišla neznámá paní. Slušně se zeptala, jestli si může přisednout, a já souhlasila. Pak se na mě podívala a řekla: „Můžete mi pomoct?“ Soucitně jsem se na ni usmála a zeptala se: „Copak? Něco se vám stalo?“ I když jsem intuitivně věděla, že se zase děje něco divného, doufala jsem, že je to jen běžné náhodné setkání mezi dvěma lidmi.
Přidala varování, že mně možná bude připadat jako blázen, ale pak pokračovala: „Víte, mně zemřela kočka. Pořád je se mnou. Její duch. Stýská se mi po ní, ale potřebovala bych ji pustit na druhý břeh. Poradíte mi, jak to mám udělat?“ V tu chvíli mě zase zamrazilo, bylo to tady zase! Snažila jsem se být nápomocná a vysvětlila jí, že kočičce má poděkovat za to, že s ní byla, a měla by ji pustit na dovolenou, na místo, kde jí bude moc dobře. Když jsme skončily, cítila úlevu a ptala se, co je dlužna. Odpověděla jsem, že nic, ale že si musím odskočit na toaletu. Popravdě jsem potřebovala nastalou situaci hlavně rozdýchat. Pro lidi, kteří to zažívají běžně, je to možná maličkost, ale pro mě ne. Nechtěla jsem, aby se mi takové věci děly.
Do třetice dobrého (a zlého?)
Za nějakou dobu mě známá požádala, jestli bych nepomohla její kamarádce. Byla jsem nedůvěřivá: „A co ode mě potřebuje? Víš, mně se teď dějí takové divné věci.“ Souhlasila: „Vím, Karel mi o tom říkal, proto si myslím, že bys mohla dát mojí kamarádce taky radu. Myslím, že jí bude stačit, když se vypovídá.“ Nakonec jsem souhlasila. Posadily jsme se spolu do restaurace a už od začátku mi bylo jasné, že paní je minimálně z poloviny zarytý skeptik. Chtěla jsem si proto dávat velký pozor na to, co jí budu říkat. Jenže když jsme se dostaly k jádru jejího problému, skepse šla na chvíli stranou.
Řekla mi, že má pocit, jako by měla na zádech pomyslný, ale velice těžký batoh, do něhož jí duchové, kteří ji navštěvují, dávají cihly. Vnímala to tak, že každá cihla představuje jejich problém. Duchům se tím ulevuje, ale ona se cítí příšerně. Je unavená, bolí ji celé tělo a není schopná ztracenou energii dočerpat. Duchové jí prý vždycky oznámí, jaký problém mají, a pak jí ho dají na záda a odejdou. Nedokázala jim čelit a ptala se mě, co s tím vším může dělat. Podle toho, co mi říkala, jsem odvodila, že si ji nejprve jeden duch vybral jako oběť, předal jí svou zátěž (tedy nevyřešenou starost), a když nijak neprotestovala, poradil jiným, aby to udělali taky.
Co jsem jí poradila?
Řekla jsem paní, aby všechny duchy slušně požádala, ať si okamžitě zase své problémy vezmou zpátky. Aby jim s respektem, ale vážností vysvětlila, že má svých problémů dost a není v jejích silách ještě řešit ty jejich. Ať jim poděkuje a rozloučí se s nimi, i s jejich problémy. Ona poté poznamenala, že je to zvláštní, ale začíná to fungovat. Je otázkou, jestli se jí skutečně dělo něco paranormálního, nebo to byla otázka narušené psychiky. Opravdu nevím. Ale náš společný příběh neskončil.
Po nějaké době si se mnou znovu dala schůzku a tentokrát jsme si objednaly drinky ve vysokých sklenicích. V nich byly ponořeny dlouhé lžičky. Povídaly jsme si a já se dozvěděla, že jí naše sezení pomohlo. Teď byla ale mnohem skeptičtější než předtím. Řekla mi na rovinu, že spíš věří tomu, že moje rady zafungovaly jako placebo efekt. Přesto byla ráda, že se jí ulevilo, a poděkovala mi.
Pak jsem se během povídání otočila pro něco do tašky, ona také koukala jinam, a v tu chvíli jedna ze lžiček prudce vystřelila ze sklenice. Letěla vzduchem, a pak s cinknutím dopadla na zem. Moje společnice vykřikla: „Jak jsi to udělala?“ Odpověděla jsem popravdě, že s tím nemám nic společného. Ale byla to tak nečekaná událost, že na mě místo pochopení začala útočit: „Tak koho jsi navedla, aby to udělal?“ Nedávalo jí to smysl, ale mně taky ne. Obě jsme hledaly racionální vysvětlení, jak se mohla lžička sama vymrštit z vysoké sklenice, ale na nic jsme nepřišly.
Ráda tě vidím!
Když o pár minut později od našeho stolu odlétly pytlíky s cukrem, začalo mi svítat. Teď už jsem ho poznala. Cítila jsem, že tam je. Přišel za námi chlapec z továrny a zřejmě se mu nelíbilo, s jakou nepokorou se o zesnulých paní vyjadřovala. Já měla radost, že ho vidím, a tak jsem ho nahlas pozdravila: „Ahoj!“ Moje společnice chtěla okamžitě vědět, koho zdravím, proto jsem jí řekla pravdu, že právě přišel můj kamarád z Orlických hor. Rozhlížela se zoufale po restauraci a hledala kohokoliv, kdo by jí poskytl racionální vysvětlení dvojité telekineze, které byla právě svědkem. Jenže já jí vysvětlila, že kamarád je neviditelný a že je to duch. Popsala jsem ho tak, že má rád legraci a je mu asi patnáct až šestnáct let. To byla poslední kapka. Podívala se mi zle do očí a jízlivě prohlásila: „Ty jsi ale pěknej magor, viď?“ Odpověděla jsem, že asi jo. Pak na mě začala křičet, že jsem blázen, že si z ní dělám legraci, a odešla bez zaplacení.
Dnes se na to dívám s úsměvem. Vůbec nic jí nevyčítám, protože ten zoufalý pocit, kdy se člověk zuby nehty snaží hledat racionální vysvětlení, moc dobře znám. Je zcela přirozené, že se začneme bránit, když se tváří v tvář setkáme s něčím, co hrubě narušuje naši představu o racionálním fungování světa. Duchovní svět je pro nás jen těžko uchopitelný. Co ještě dodat? Událostí, které jen těžko dokážu nazvat jinak, než věci mezi nebem a zemí, se mi stalo mnoho. Už jsem to přestala počítat. Pouze to s pokorou sleduji a přijímám. Myslím, že šestý smysl má v sobě zabudovaný každý, jen ho naše generace potlačila…
Převzato z časopisu Záhady života
_20231007.jpg "Záhady života")
Vložil: Redaktor KL