Jak Laďka Kozderková chtěla být černoškou (i mimo divadlo). Sobota Jaromíra Janáka
07.10.2023
Foto: Se svolením rodiny Laďky Kozderkové
Popisek: Česká Barbra Streisand Laďka Kozderková,
„Má přijít nová holka na sóla, víš něco o tom?“ šuškalo se v roce 1972 u nás v karlínském divadle.
„Co by tady dělala, je nás tady dost a dobrejch,“ povídala skupince kolegyň sólistka lehce přesstředního věku, znělo to jako „já jsem jasně nejlepší, to každej pochopí“, načež v šatně začala hledat v telefonním seznamu číslo na plastickou chirurgii a pro všechny případy se znovu objednala ke své hlasové pedagožce.
Nám, méně významným to ale bylo v podstatě jedno.
Takhle nějak se v divadle objevila teprve třiadvacetiletá, ale už tehdy mírně známá Laďka Kozderková. Hned při nástupu se jí podařil geniální tah. Přes své mládí, krásný obličej a rubensovskou postavu prohlásila, že nechce hrát mladé holky. Několika tehdejším sólistkám, které hrály mladá děvčata v posledních dvaceti letech, spadl ze srdce kámen až na Křižíkovu ulici. Na staré báby sice bylo v divadle hned několik hereček, ale ty by samozřejmě nikdy nepřipustily, že by je mohly hrát, a raději se sebezapřením hrály dámy lehce středního věku a z celého souboru snad jen Mařenka Nováková si před představením dala v klubu pivo, a pak odehrála třeba čarodějnici. Proto také Laďku asi jako jediná upřímně přivítala s tím, že bude mít konečně alternaci a někdy večer bude taky už moct zůstat doma.
Tehdy se hrálo úspěšné představení Král tuláků (od čechoamerického krále operet Rudolfa Frimla) a Laďku ředitelství doobsadilo do role hospodské Margot. A pak se začal dít zázrak. Na jeviště přišla nahrblá, ošuntělá baba, u které by nikdo neuvěřil, že je to mladá krásná holka. Pak už jsme hráli Loď komediantů, pěkný, dnes polozapomenutý muzikál s krásnými melodiemi, v níž Laďka dostala roli černošky Julie, hlavně protože se žádná z hvězd nechtěla černit a po představení dvě hodiny umývat. My kolegové jsme Laďce marně navrhovali, že jí s mytím pomůžeme, ale ona odpověděla: „Ba ne, kluci, počkejte na mě, půjdeme na pivo do restaurace U Kazdů.“ Jednou s gustem přišla ještě v masce a vyluzujíc cosi, co vzdáleně připomínalo angličtinu, hrála Praze černou americkou turistku. Dneska by kvůli korektnosti tu roli nemohla vůbec hrát, a to by byla škoda, protože Laďka (a věřte mi, že jsem na svých cestách světem potkal dost černých umělců) byla v roli temperamentnější než pravá černoška.
Postupně si divadlo na Laďku zvyklo a začala už dostávat hlavní role, které se daly závidět. Nejslavnější z nich byla Hello, Dolly!, napsaná podle slavné hry vídeňského českého zakladatele moderní komedie J. N. Nestroye A jde se řádit, kterou kdysi pro své divadlo použili i Voskovec a Werich. V americké adaptaci podle slavného dramatika Thorntona Wildera se během času vystřídaly ty největší hvězdy, v Americe Barbra Streisand, která muzikál dokonce natočila i jako film.
Tahle role je prubířský kámen všech muzikálových zpěvaček, u nás na ní při zkouškách shořela i Adina Mandlová, když se pro ni v roce 1966 role chystala jako obrovský „comeback“ v době, kdy jí, tehdy už občance Británie, vedení ČSSR povolilo ve staré vlasti opět pracovat. Za ni pak roli hrála Nelly Geierová a později Jitka Molavcová, a v Brně třeba Alena Antalová, známá jako Ludmila Arazimová z Četnických humoresek. I vzdělaní divadelní a hudební teoretici, kteří viděli desítky různých jiných Dolly na různých kontinentech, se ale shodují, že na Dolly-Laďku neměla žádná z nich.
Vzpomínám si ještě na dvě Laďčiny parádní role. Muzikál Kabaret, v kterém při premiéře na Broadwayi hrál i Jiří Voskovec (ostatně Král tuláků a Hello, Dolly! a Kabaret – ani za minulého režimu nebyla Amerika v Karlíně moc diskriminovaná) a u nás Kabaret režíroval tatínek krásné Rozálie z televizních Písařů, rázný Karel Jernek, který si dal s představením nesmírnou práci, ale pro karlínské publikum, zvyklé na jednoduché líbivé příběhy, se to vlastně moc nehodilo. Bylo to totiž o nástupu fašismu v Německu.
Na tu hru se nakonec začalo chodit jen kvůli Laďce, která hrála roli děsivé nacistické mrchy a dala té postavě tolik uvěřitelné krutosti, že se tradovalo, že její tatínek, hudební skladatel Ladislav Kozderka, který si za války s nacisty užil svoje, odešel během jejího výstupu z divadla. Všichni, kdo věděli, jak je Laďka hodná (příklad: když se třeba v době bez cateringu točilo někde, kde nebyla hospoda, Laďka navařila pro celý herecký soubor), její autenticitě v roli slečny Schneiderové nemohli uvěřit.
A ještě jedna velká role, už poslední: Zvonokosy; důkaz, že i Francie má své Hoštice, napsaný podle Chevalierova známého románu. Laďčina role Judity Čuprové byla její poslední rolí, kterou hrála 2. října 1986. Když mám mluvit za sebe, jako jednoho z těch, kdo tohle povolání provozují celý život, nevím, kde v sobě vzala sílu a kolik je možné vložit citu do obyčejné písničky – která byla o útěše a síle na cestu mrtvému, který právě zemřel… Všichni na jevišti i v zákulisí jsme se u téhle písničky otřásali nejen silou Laďčina zpěvu, textu – ale i pláčem:
Když Laďka umřela, Zvonokosy se musely raději stáhnout. Potom po letech, když se dávaly znovu, my, kteří jsme pamatovali Laďku, jsme zase brečeli. Já, tehdy už zaměstnaný v Národním divadle, v hledišti a moji plačící bývalí kolegové se děkovali na jevišti…
Zmínil jsem výše jméno toho, od něhož vzešel upravený děj Laďčina parádního titulního čísla Hello, Dolly!, amerického dramatika Thorntona Wildera. Ten napsal řadu her, ale nejznámější z nich je Naše městečko. To je hra, která není nijak morbidní a vlastně docela vesele vypráví, jak mrtví sedí na hřbitově a ze svého pohledu těch, kdo už vědí, komentují potácení nás živých na světě vezdejším. Myslím, že Laďka je v „jejich městečku“ jednou z nejhlučnějších, dokonce tak, že náš společný kolega Láďa Županič, který se pak jeden čas stal i ředitelem divadla, se tam s ní chodíval radit a prosit ji o pomoc.
Laďka je tím pádem vlastně pořád s těmi, kdo si s ní povídají, a pro ty ostatní zase pořád hraje a zpívá z plátna, obrazovky, rádia, internetu. Takže jistě, můžeme si říct: Taková skvělá holka a umřela v třiceti sedmi – hrozný osud. A je to tak. Ale taky si můžeme uvědomit: Ale vždyť ona je vlastně pořád tady! A to druhé je přesně to, co by Laďka, jak jsem ji znal, mile, ale důsledně vyžadovala…
Pomocný zdroj: Radovan Urban - Vyšla hvězda nad Brnem
Vložil: Jaromír Janák