Auto Moto Revue. Sobota Jaromíra Janáka
30.09.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Automobil - ilustrační foto
Co všechno je možné zažít za volantem.
Příběh první: Felicie, co se v ní zbláznila Julie
V těch časech jsem měl ještě Felicii. Vždy v pondělí, když bylo v divadle volno, jsem si chodil do krematoria v Motole vylepšovat finanční situaci zpěvem. Mimo jiné se mě tam marně pokoušeli naučit mariáš. Při hře se mluvilo mezi pány o všem a já se svěřil, že můj sporťák Felicia je citlivý na boční vítr. „To nic není,“ prohodil mezi štychy a odbavením pozůstalých Vašek Pačes, který byl v krematoriu zaměstnán jako obřadník. „Zajeď s tím dozadu, hodím ti do kufru vyřazenej pomník a pojedeš jak tústopadesátštyrka při startu,“ řekl. Tak jsme to udělali.
V sobotu jsem hrál jenom odpoledne, a tak jsem hned po představení vyrazil za kamarádem do Krásné Lípy na chalupu. Za Mělníkem mě stopla docela pěkná slečna. „Ahoj, já jsem Julča, nejedeš do Vanďáku?“ Do Varnsdorfu jsem sice nejel, ale jel jsem kolem, tak jsem ji naložil. Horký podvečer a otevřené auto celkem logicky dělaly své. Julie se na mne dívala tmavýma očima a i přes šaltpáku mezi námi se snažila přitisknout. „Hele, co kdybychom si tady zajeli do lesa a udělali si pauzu, by to bylo fajn, ne?“ zeptala se nenápadně. Zajel jsem na pěkný palouček.
„Otevřu ti kufr, je tam deka, tak ji vyndej,“ instruoval jsem dívku a zevnitř odjistil kufr. Dívka otevřela víko, a pak jsem se už jen divil. Místo očekávaných radostí dívka začala křičet a se slovy „Ježíšmarjá, to jsem já, to jsem já!“ utekla do lesa.
Šel jsem se podívat, co se děje. V kufru byl pěkně položený náhrobní kámen se jménem Julie Suchánková.
Julie v tom lese možná běhá dodnes. Už to bude babička. Kdybyste ji potkali, hlavně se jí neptejte na hráškově zelenou feldu se státním poznávacím číslem AHJ 97-24. Od toho zážitku si přeju, aby odpočívala v pokoji.
Příběh druhý: Když byla Fabie ještě bujná a já v ní nechtěl mít rozbitou sanici
Měl jsem tehdy čerstvě nový vůz jménem Fabia. Bylo léto. Vlezl bych do bazénu, řekl jsem si. V bazénu jsem ale zjistil, že voda je kalná a výrazně nekřišťálově nejasná. Nalil jsem tam nějakou chemikálii, potom druhou a vytvořil bublající směs, která se měnila v kašovitou hmotu, jen vybouchnout. Naštěstí jsem dostal propagační leták z M., podniku, který se už léta stará o to, abych se dostal ze svých zatím kladných finančních čísel do mínusu. Vzali jsme s dcerou Bětuškou, čerstvou řidičkou, horší auto z naší flotily, tedy Fabii, a vyrazili za záchranou do přátelské prodejny. Koupili jsme padesát kilo písku a nějaké piksly s chlórem, tak asi za tisíc, a odnesli jsme to do Fabie. „Bety, počkej tady, já jen vrátím vozejk a hned jsem zpátky,“ poručil jsem dceři. Naštěstí počkala u auta.
Na přechodu před M. stál bublající motocykl Harley-Davidson a lehce nagelovaný a dole o trochu více natukovaný playboy se svou ještě korpulentnější dívkou vstupovali do prodejny. Vozík se mi špatně řídil, takže jsem se omluvil a poprosil: „Když dovolíte, jen bych projel!“ Bohužel nedovolila, a tak jsem se jí držadlem vozíku trochu otřel o bok. Zařvala jako lvice!
„Ty vole, tys vrazil do mý ženy,“ zvolal majitel bublajícího auta a té slečny. Lekl jsem se a pokusil se o omluvu. Bohužel se rozběhla netušená konverzace.
Z ní vyjímám:
„Víš, že ho mám pětadvacet čísel dlouhýho?“ sdělil mi překvapivě playboy.
„Já ho mám dvacet sedm!“ řekl jsem a až jsem se lekl, co jsem zalhal. „Vyndejte ho a porovnáme. Větší bere!“ promluvil ze mě starý karbaník.
Playboy znejistěl: „Hele, taky bys moh dostat přes držku!"
Personál prodejny se scházel v předtuše napínavé podívané.
„Nedostanu, mám v kapse kasr a stříknu vám ho do očí!“
Playboy začal vyjednávat:
„No taks mu taky mohla trošku uhnout, kačeno, né?“
To už byla pozice vhodná k vyjednávání:
„Já se vám, slečno, omlouvám, opravdu jsem vám nechtěl ublížit,“ omluvil jsem se už podruhé.
„To je dobrý, von je takhle blbej pořád,“ odvětila dívka a já se raději vytratil.
„Tati, ty jsi nemožnej, jdeš jen vrátit vozejk a já se tady peču už deset minut,“ vyčetla mi Bětuška. „Jeď opatrně, ať do nikoho nevrazíš,“ řekl jsem novopečené řidičce, která se na mě podívala, jako bych dostal úpal.
V tu chvíli pár motycklistů vycházel z obchodu. Playboy zajel ke krajnici, sáhl do kožené brašny, vytáhl hliníkové schůdečky, jeho stopadesátikilová dívka nastoupila, motorka zaúpěla, zadní pneumatika motocyklu se prohnula, schůdky se složily, šouply do brašny a motocykl se s hlubokým hlasem „bum-bum-bum“ osmdesátikilometrovou rychlostí odřítil do dáli.
Příběh třetí: Zázrak z Fabie
Tou dobou už byla Fabie dětským střevíčkům dávno odrostlá a jezdila jí převážně ženská polovina rodiny a můj syn. Stroj se vlastně své mateřské značce už moc nepodobal, neustále opravované nárazníky se měnily do bizarních tvarů, podle toho, trefili-li se moji rodinní příslušníci do právě se otvírajících vrat, nebo do kandelábru, drze se pletoucího do cesty před vraty. Když si ji půjčoval můj syn Vojta, vešla se mu do ní celá aparatura na koncert, tři kytary a kromě toho naležato i kamarádi, kteří s ním hrají ve skupině Wosa.
„Tati, nechceš se dneska večer přijít podívat s maminkou na náš koncert?“ oslovil mne jednou vpodvečer Vojta. Bylo mi to divné. Nikdy o nás na svých koncertech moc nestál, patrně v obavě, aby maminka nezačala s ostatními děvčaty před pódiem pogovat, což je takové pološílené skákání a vystrkování rukou nahoru s výrazem obličeje, připomínajícím epileptický záchvat. Pak z něj vylezlo, že by potřeboval odvézt Fabii s koncertním vercajkem domů a honem stačit ještě jeden koncert ve vnitřní Praze se svou druhou skupinou, pojmenovanou kupodivu podle jedné sbírky básní Františka Halase.
Vyrazili jsme tedy na Bílou Horu. Kulturák jsme našli poměrně snadno podle třesoucích se stromů a stojanů veřejného osvětlení, ohýbajících se pod náporem zvukové vlny, vibrující malým kulturáčkem. Trochu jsme se báli, ale skutečnost překonala naše očekávání. Vojta s kapelou právě kalili svůj největší hit Kaktus II. Pod pódiem místo davu skákajících puberťáků bylo šest nebo sedm vozíčkářů, kteří se rytmicky pohybovali, jedna sedící slečna, o které bych si nikdy nemyslel, že je tělesně postižená, pogovala s neutuchající energií. Mezitím Vojtův kámoš Filda kmital mezi vozíčkáři a vyprávěl jim a slečny, které vypadaly na adeptky soutěží královen krásy a na které bych koukal v metru s despektem se závistí stáří jako na sobeckou mladou generaci, která svou krásu dává jenom blbostem, nosily limonády, chlebíčky a obsluhovaly diváky chvályhodného koncertu.
Nějak jsem najednou byl naměkko. Ne že by mě doměkka naklepal ten randál, ale nikdy bych o něm netušil, že lidem, k nimž byl život viditelně macešský, vžene do tváří tolik projevů štěstí. Až Vojta zase přijde, abych mu půjčil svou milovanou Fabii, udělám to bez váhání. I kdyby v ní vozil Alexandrovce a projel s nimi zavřenými vraty, které jsem čerstvě opravil.
Vložil: Jaromír Janák