Kdo pro ni žádal trest smrti aneb Zničený život nejúžasnější Viktorky Jiřiny Štěpničkové. Tajnosti slavných
27.09.2023
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Jiřina Štěpničková jako Viktorka ve filmovém zpracování Babičky Boženy Němcové, které natočil v roce 1940 režisér František Čáp. Na scénáři s ním tehdy spolupracovali populární herec, kabaretiér a písničkář Karel Hašler a režisér Václav Wasserman.
VIDEO Když si dali záležet, dokázali zneužít téměř všechno. Nejkrásnější předválečnou herečku proměnili komunističtí mocipáni v exemplární případ, aby nahnali jiným strach. Někteří kolegové se o ni přece jen rvali jako o život, jiní ale žádali trest smrti. Tajnosti slavných
Už za první republiky patřila k nejkrásnějším herečkám a za nejslavnějšími kolegyněmi nezaostávala ani temperamentem. Snila o kariéře operní pěvkyně, při zkoušce jí ale selhal hlas. A při recitaci se zase „zasekla“. Pak ale přišla na řadu improvizace. Komise se válela smíchy a zrodila se hvězda, před níž padali na kolena muži všech generací. Touha, láska, víra, důvěra, beznaděj, zoufalství, šílenství… Při pohledu jejích očí ve filmové Babičce z roku 1940, v níž hrála bláznivou Viktorku, až naskakuje husí kůže. Za okupace nehrála v jediném německém filmu, o pár let později ale dostala dopis z Německa s nabídkou, která se neodmítá. Ani ve snu by ji nenapadlo, že je to past.
Maryša:
Dámské spiknutí
Narodila se 3. dubna 1912 do skromné měšťanské rodiny a odmalička snila o divadle. Když se ale chtěla přihlásit na konzervatoř, otec byl proti a nařídil jí obchodní akademii. Spikla se ale proti němu s maminkou a po krkolomných přijímačkách, během nichž jí selhal hlas a nesedla jí ani recitace, nakonec byla přijata díky výraznému komickému talentu. Doma ale předstírala, že chodí na obchodní akademii, a trvalo téměř rok, než otec podvod odhalil a vyhodil ji z domova. Na konzervatoř nastoupila v září 1927 a už během studia tajně vystupovala na avantgardních scénách i v Honzlových představeních v Osvobozeném divadle. V osmnácti letech žádost o angažmá šéfovi činohry Národního divadla Karlu Hugo Hilarovi, byla přijata jako host a maminka se ještě dočkala jejích prvních rolí.
Kráska se smutnýma očima
Krátce po Novém roce 1930 matka zemřela, otec truchlil a dál trucoval. Až když Jiřina dostala od 1. června v Národním divadle stálou smlouvu, konečně se smířil s její volbou kariéry a stal se jedním z jejích nejvěrnějších fanoušků. Jenže už v červnu 1933 zemřel a Jiřina zůstala sama. V té době už měla za sebou i první malé filmové role, zahrála si Emilku v sportovní komedii Muži v offsidu a v hudebním filmu E. A. Longena Miláček pluku. Hlavní role v ní hráli populární lidoví komici Ferenc Futurista a Jára Kohout a obhroublá fraška, plná vulgárního humoru, i atmosféra při natáčení ji tak zklamaly, že ani nešla na premiéru. Tehdy našla v Národním divadle i první lásku, Ladislava Peška. „Po smrti maminky měla oči smutné, ale navenek byla otevřená a upřímná. Obecenstvo uchvacovala svým mladistvým přirozeným zjevem a zajímavou tváří… Dovedla ze svého mládí čerpat sílu,“ vzpomínal ve svých pamětech Tvář bez masky. Nějaký čas spolu žili, oba si ale zakládali na nezávislosti, takže se nakonec rozešli.
Muzikantská Liduška:
Nejlepší Maryša
V roce 1933 Hilar si ji vybral jako Maryšu v cyklu představení k padesátému výročí otevření Národního divadla a Jiřina ji předvedla s věcnou moderní prostotou a přirozeně ztvárnila hloubku zraněného a pošlapaného citu. Pár měsíců po premiéře její Maryša vstoupila i na stříbrné plátno, Jiřina získala za svůj výkon státní cenu a film bodoval i na festivalu v Benátkách. K Maryše se pak vrátila v divadle i během okupace, to už ji ale hrála jen pohostinsky. V roce 1936 totiž přešla do Divadla na Vinohradech, kde pak strávila dalších patnáct let. S nástupem zvuku brzy pochopila, že se bez filmu úspěšná kariéra neobejde. V roce 1934 se před kameru vrátila v komedii Vlasty Buriana Hrdinný kapitán Korkorán a o dva měsíce později mělo premiéru historické drama Za ranních červánků, v němž zahájila sérii hrdinek v lidových krojích. Počátkem léta 1935 natočila Jedenácté přikázání a už v červenci Maryšu. Film byl oceněn na berlínském Bienále 1936 a zrodila se nová hvězda.
Zbraslavská oáza klidu
S Divadlem na Vinohradech uzavřela smlouvu kvůli náročnosti filmování jen jako stálý host a konečně si mohla užívat i velké role. Koncem třicátých let koupila vilku na Zbraslavi, kterou si naplnila touhu po klidu a samotě. Přesto dvakrát vystoupila i s tamními ochotníky, v roce 1942 jako Božena Němcová v hře Život není sen a o dva roky později jako Maryša. Díky filmu a rozhlasu se vyhnula totálnímu nasazení a v poslední válečné sezoně si zahrála v historické komedii Počestné paní pardubické, v selském dramatu Děvčica z Beskyd a v společenské komedii Sobota. Když se po osvobození herci mohli do divadel vrátit, čekalo na ně nové vedení, které zpravidla odbornou kvalifikací právě nevynikalo. A filmové ateliéry se pro Jiřinu uzavřely, protože nevstoupila do komunistické strany, takže její pocit trpkosti narůstal.
Jan Cimbura:
Londýnské intermezzo
Na podzim 1946 podnikla k dva studijní zájezdy do Anglie a během druhého porodila 10. dubna 1947 syna Jiřího. Jeho otcem byl o pět let mladší profesor kreslení Jan Samec, za nějž se krátce předtím provdala. Manželství ale vydrželo jen něco přes rok. Díky místu narození získal Jiří anglické občanství. Po návratu do vlasti se vrátila do divadla, ve filmu ale dostala jedinou roli v komedii Slepice a kostelník. A pak odstartovala její životní tragédie, řízená provokace státní bezpečnosti. V roce 1951 bylo v akci, nazvané Generální prevence, třeba vybrat z každého oboru alespoň jednoho představitele a předhodit ho lidu. Nehledal se pachatel, ale osoba, pro kterou měl být poté nalezen i čin. A za kulturu se stala obětí názorné převýchovy právě Jiřina Štěpničková.
Generální prevence
V létě 1951 dostala nastrčený dopis, v němž ji režisér František Čáp údajně zval do Německa. Doma měla nouzi o role, takže se domluvila se sousedkou Růženou Daňhovou, že utečou společně. Jiřina bude hrát a Růžena pečovat o domácnost.Past dostal na starost agent StB Jiří, která měl vytvořit skupinu pro 22. říjen 1951. Hereččin přítel Eugen Hoffman vyzvedl po představení ji a tehdy čtyřletého Jiřího, kterého měl přes hranice nést. Na nástupišti ve Škviříně na ně čekal převaděč. Růženina dcerka ale začala cestou plakat, takže se s ní raději vrátila. V pohraničním prostoru Planá u Mariánských Lázní se objevil potok, za ním louka a na obzoru dřevěná bouda. Jiří zavelel běžet a… zmizel. Vzápětí se ozvala střelba.
Počestné paní pardubické:
Špionáž a velezrada
Jiřinu chytili na místě, byla souzena za špionáž a velezradu a na proces čekala v pankrácké věznici až do 2. prosince 1952. Pro posílení atmosféry strachu bylo druhý den procesu popraveno jedenáct odsouzených z předešlého procesu. Medializovaný proces se známou herečkou i související kampaň měly být varováním. Jiřina dostala patnáct let, nakonec strávila v pardubické ženské věznici necelých deset. Její syn byl umístěn do dětského domova, matku vídal až do roku 1960 jednou za čtvrt roku. Po mnoha žádostech o milost, které střídavě sepisovali její sestra a někteří kolegové, byla podmínečně propuštěna v roce 1960, dva měsíce před prezidentskou amnestií. Po propuštění obtížně sháněla práci, nakonec se jí ale přece jen návrat podařil. Pomalu se začala objevovat na jevišti i před kamerou, v roce 1968 obdržela titul Zasloužilá umělkyně a o rok později dosáhla úplné rehabilitace.
Jak říkat NE
Po návratu bydlela s Jiřím v jedné místnosti bez vody. Nakonec se také stal hercem a hrdá matka si ještě stihla vychutnat jeho rozrůstající se filmografii, kterou začal psát první dětskou rolí už v roce 1961. Byla na něj bezpochyby pyšná, přesto slovy chvály nikdy neplýtvala. Jiřina Štěpničková zemřela 5. září 1985 a její syn paradoxně pouhé dva měsíce poté natočil životopisný seriál o Klementu Gottwaldovi. Znázornil roli, pojatou ve smyslu spravedlivého muže z lidu, který bojoval za blaho společnosti. „Odmítat role mě naučil Gottwald,“ prohlásil později v rozhovoru pro Novinky.cz. „Zvažoval jsem pro a proti, když to odmítnu. Určitě by mě nezastřelili, byla by to jen smrt profesionální. Rozhodl jsem se tehdy, jak jsem se rozhodl, a rozhodl jsem se blbě. Díky tomu jsem se naučil říkat ne.“
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo, Česká televize, Divadlo na Vinohradech, Jindřich Černý: Jiřina Štěpničková, Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Novinky.cz)
Vložil: Adina Janovská